II. ÚS 130/05
II.ÚS 130/05 ze dne 24. 1. 2006


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma v právní věci navrhovatele M. P., zastoupeného advokátkou Mgr. Dagmar Cenknerovou, Advokátní kancelář se sídlem v Bílovci, Slezské nám. 14, o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 12. 2004, sp. zn. 15 Co 958/2004, a usnesení Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 16. 9. 2004, sp.zn. 13 C 307/99, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Novém Jičíně, jako účastníků řízení, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky, stanovené zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení shora označených usnesení Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Novém Jičíně, a to s odkazem na údajné porušení čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z napadených rozhodnutí plyne, že rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 5. 1. 2004, sp. zn. 13 C 307/99, byla zamítnuta žaloba o vypořádání majetku zaniklého sdružení fyzických osob a dále bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání. K výzvě okresního soudu k zaplacení soudního poplatku z podaného odvolání stěžovatel podal soudu žádost o osvobození od jejich placení. Okresní soud v Novém Jičíně mu usnesením ze dne 1. 3. 2004, sp. zn. 13 C 307/99, přiznal osvobození od soudních poplatků v rozsahu 50 %. Stěžovatelovo odvolání proti uvedenému usnesení Okresní soud v Novém Jičíně usnesením ze dne 30. 3. 2004, sp. zn. 13 C 307/99, odmítl jako opožděně podané (usnesení nabylo právní moci dne 27. 4. 2004). Následně vydaným usnesením ze dne 4. 5. 2004 Okresní soud v Novém Jičíně stěžovatele vyzval k zaplacení soudních poplatků z podaného odvolání v jejich 50 % výši. Stěžovatel však poplatek ve stanovené lhůtě nezaplatil a Okresní soud v Novém Jičíně řízení o odvolání stěžovatele pro nezaplacení soudního poplatku zastavil. Stěžovatel proti uvedenému usnesení podal odvolání, v němž upozornil na svou další podanou žádost ze dne 26. 5. 2004 o přiznání osvobození od soudních poplatků v plné výši.

Okresní soud v Novém Jičíně usnesením ze dne 16. 9. 2004, sp.zn. 13 C 307/99, dalšímu návrhu stěžovatele na osvobození od soudních poplatků nevyhověl.

Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 28. 12. 2004, sp. zn. 15 Co 958/2004, usnesení soudu prvého stupně potvrdil. V odůvodnění uvedl, že stěžovatel své důvody pro přiznání osvobození od soudních poplatků uplatnil v původní své žádosti ze dne 25. 2. 2004 a právě jejich zohlednění soud vedlo ke snížení částky soudních poplatků na 50 %.

Stěžovatel napadá závěry obecných soudů v projednávané ústavní stížnosti. Domnívá se, že k porušení jeho ústavně garantovaných práv došlo neústavní interpretací ustanovení § 138 odst. 1 o.s.ř. oběma soudy, jejichž rozhodnutí napadá. Na rozdíl od nich má za to, že podmínky obsažené v cit. ustanovení o.s.ř. jsou v jeho případě naplněny. Pokud jde o jeho sociální a majetkové poměry, uvádí, že je částečně invalidní, jeho měsíční příjem činí částka 4.200,- Kč. Ačkoli je soukromě hospodařící rolník, údajně nemá z tohoto podnikání žádné příjmy. Vzhledem ke zhoršenému zdravotnímu stavu má údajně několik věřitelů. Tvrdí, že obecným soudům o tom předložil podklady, které podle jeho názoru odůvodňují osvobození od soudních poplatků v plné výši. Domnívá se, že naznačeným postupem, jímž by fakticky poškodil své věřitele, jejichž pohledávky jsou splatné dříve, mu obecné soudy brání k přístupu k nim.

Podle ustanovení § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, vyzval Ústavní soud účastníky řízení, Krajský soud v a Ostravě a Okresní soud v Novém Jičíně, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.

Krajský soud v Ostravě a Okresní soud v Novém Jičíně ve svém vyjádření pouze odkázaly na odůvodnění napadených rozhodnutí. Připomněly, že předně stěžovatel svým procesním postupem, konkrétně tím, že nepodal odvolání včas, zapříčinil, že se obecné soudy mohly zabývat pouze otázkou, zda v jeho osobních a majetkových poměrech nedošlo ke změně od doby podání jeho dřívější žádosti. Oba účastníci považují jeho návrh za nedůvodný.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Jejím jádrem je polemika stěžovatele s právními závěry obecných soudů. Stěžovatel odmítá jejich interpretaci a aplikaci ustanovení § 138 odst. 1, věta první, o.s.ř., přičemž opakuje argumentaci, kterou již v řízení před nimi uplatil, a domnívá se, že obecné soudy rozhodné skutečnosti nesprávně posoudily. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší. Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu, dle níž postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud neposuzuje tedy zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda, naopak, jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. K takovému závěru však Ústavní soud nedospěl.

Podle ustanovení § 138 odst. 1, věta prvá, o.s.ř. může předseda senátu na návrh přiznat účastníkovi zcela nebo zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to poměry účastníka a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva. Uvedené ustanovení tedy ponechává obecnému soudu (resp. předsedovi senátu) prostor k uvážení, aby osvobození od soudních poplatků účastníkovi zcela nebo zčásti přiznal. Jediným omezujícím předpokladem pro přiznání uvedeného osvobození je naplnění vymezených podmínek. Rozhodnutí o tom, zda jsou tyto podmínky naplněny, není otázkou v rovině ústavnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší zasahovat do výsostného práva obecného soudu komplexně posoudit, zda v konkrétním případě jsou či nejsou naplněny důvody pro přiznání dobrodiní zákona - osvobození od poplatku (srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 271/2000 či IV. ÚS 464/01 aj.).

Ústavní soud zjistil, že se obecné soudy dostatečně důkladně a zákonu odpovídajícím způsobem zabývaly skutečnostmi, které stěžovatel uplatnil v žádosti o osvobození od soudních poplatků tak, aby ve věci mohly rozhodnout, zda od doby vydání dřívějších rozhodnutí došlo v osobních a majetkových poměrech stěžovatele ke změně. Při zjišťování podmínek pro osvobození od soudních poplatků v případě stěžovatele vyšly z jeho prohlášení, z přiznání k dani z příjmů a sdělení ČSSZ vztahujících se k jeho osobnímu stavu, částečnému invalidnímu důchodu, zisku z podnikání i jeho závazkům. Zdůraznily však, že možnost přezkumu správnosti uvedených závěrů pro naplnění podmínek pro poloviční osvobození byla zmařena procesním postupem samotného stěžovatele, který odvolání proti prvnímu usnesení soudu prvého stupně podal opožděně. Ve své další žádosti o osvobození od soudních poplatků stěžovatel argumenty pouze zopakoval, žádné nové skutečnosti rozhodné pro posouzení jeho osobních a majetkových poměrů přitom neuvedl. Obecné soudy dospěly k závěru, že není důvod se odchylovat od závěrů uvedených v dřívějších rozhodnutí týkajících se posouzení podmínek pro osvobození od placení soudních poplatků v případě stěžovatele. Nové ve prospěch stěžovatele použitelné skutečnosti v průběhu řízení najevo nevyšly a stěžovatel je ostatně ani sám netvrdil. Svá rozhodnutí obecné soudy řádně a podrobně odůvodnily a uvedly, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Napadená rozhodnutí tak zjevně nejsou výsledkem jejich libovůle.

Ústavní soud tak nedospěl k závěru, že by v souzeném případě došlo k porušení práva na spravedlivé řízení. Toto právo nelze pojímat jako právo stěžovatele na úspěch ve sporu. Okolnost, že se stěžovatel se závěry obecných soudů neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti. V projednávaném případě tak Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by napadená rozhodnutí zrušil. Ze shora uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.

P o u č e n í: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. ledna 2006

S t a n i s l a v B a l í k , v.r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.