II. ÚS 1287/12
II.ÚS 1287/12 ze dne 9. 10. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatelů F. a M. M., obou zastoupených JUDr. Zdeňkem Podzemným, advokátem, se sídlem areál a. s. DEZA, 757 27 Valašské Meziříčí, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. ledna 2012, č. j. 22 Cdo 412/2010-172, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. července 2009, č. j. 57 Co 273/2009-142, a rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně - pobočky ve Valašském Meziříčí ze dne 10. února 2009, č. j. 19 C 36/2007-114, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu ve Vsetíně - pobočky ve Valašském Meziříčí, jako účastníků řízení a J. a J. Š., obou zastoupených Mgr. Jaroslavem Machálkem, advokátem, se sídlem Křižná 250, 757 01 Krásno nad Bečvou, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

1. Stěžovatelé se podanou ústavní stížností domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i k porušení rovnosti účastníků řízení ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny.

2. Okresní soud ve Vsetíně - pobočka ve Valašském Meziříčí rozsudkem ze dne 10. února 2009, č. j. 19 C 36/2007-114, ve výroku I. určil, že nemovitost (pozemková parcela vzniklá oddělením z jiné parcely) v tomto výroku blíže specifikovaná (dále je "předmětný pozemek") je ve společném jmění manželů žalobců (vedlejších účastníků řízení). Výroky II. a III. rozhodl o nákladech řízení.

3. K odvolání žalovaných (stěžovatelů) Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 27. července 2009, č. j. 57 Co 273/2009-142, rozsudek soudu prvního stupně shora potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud přejal skutková zjištění soudu prvého stupně a ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žalobci drželi předmětný sporný pozemek žalovaných v dobré víře po dobu delší než 10 let, a proto k němu nabyli vlastnictví vydržením ve smyslu § 130 a § 134 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obč. zák.").

4. Následné dovolání bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 19. ledna 2012, č. j. 22 Cdo 412/2010-172, odmítnuto jako nepřípustné, když dovolací soud v žalovanými nastolené otázce, "jaký význam při úvaze o dobré víře a vydržení má oplocení, je-li obecně známo, že oplocení odděluje pozemky různých vlastníků", neshledal otázku zásadního právního významu. Z pohledu Nejvyššího soudu tedy žalovaní žádali přezkum uvážení odvolacího soudu při posouzení, zda žalobci se zřetelem ke všem okolnostem byli v dobré víře, že jim patří předmětný pozemek žalovaných. K tomu Nejvyšší soud uvedl, že odvolací soud při svém uvážení respektoval judikaturu Nejvyššího soudu k otázce dobré víry při vydržení a jeho aplikace zásad v judikatuře obsažených na konkrétní zjištěné okolnosti zjevně nepřiměřená není. Z judikatury zmínil např. rozsudek ze dne 9. března 2000, sp. zn. 22 Cdo 1848/98 (uveřejněný pod č. C 631 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu), v němž se praví, že "pokud se nabyvatel nemovitosti chopí držby části parcely, kterou nekoupil, může být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem i této části. Jedním z hledisek pro posouzení omluvitelnosti omylu držitele je v takovém případě i poměr plochy koupeného a skutečně drženého pozemku. Dobrá víra držitele musí být posuzována i z hlediska, zda držitel při zachování náležité opatrnosti, kterou lze s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu po každém subjektu práva požadovat, měl nebo mohl mít pochybnosti, že plocha (výměra) držených pozemků odpovídá ploše uvedené v kupní smlouvě." Ohledně otázky významu oplocení Nejvyšší soud poukázal na svůj rozsudek ze dne 31. května 2005, sp. zn. 22 Cdo 1240/2004 (uveřejněný na internetových stránkách www.nsoud.cz), v němž označil za "neodpovídající obecné zkušenosti... názor odvolacího soudu, že žalobci nemohli předpokládat, že se plot nachází na hranici spolu sousedících pozemků účastníků." Jistě ovšem nemůže být umístění plotu výlučným hlediskem pro posouzení dobré víry, neboť podle § 130 odst. 1 obč. zák. je třeba brát zřetel na "všechny okolnosti". Jestliže odvolací vzal v úvahu řadu dalších okolností a z nich dobrou víru žalobců dovodil přesto, že se neopírala o umístění plotu, nebyly jeho úvahy, zjevně nepřiměřené, což by mohl být jediný důvod k jejich eventuálnímu přezkumu ze strany dovolacího soudu.

II.

5. Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Stěžovatelé nejprve podrobně rekapitulují průběh soudního řízení a rozhodnutí obecných soudů, přičemž v rámci těchto rozhodnutí zdůrazňují jednotlivé, dle jejich názoru, sporné, resp. nesprávné skutkové i právní závěry. Stěžovatelé v prvé řadě namítají, že obecné soudy neprovedly zásadní důkazy, kterými měla být zpochybněna dobrá víra žalobců (jednalo se zejména o dopis ze dne 9. června 2004 adresovaný žalobci žalovaným). Dále namítají, že obecné soudy nevyslechly účastníky řízení, a to ani žalobce, ani žalované, což považují za omezení ve svých právech, zejména z pohledu rovnosti účastníků řízení. Stěžovatelé akcentují zásadní význam umístění oplocení pro vyřešení otázky vydržení. Z hlediska ústavněprávního stěžovatelé vychází z přesvědčení, že neúplně zjištěný skutkový stav založený neprovedením nebo opomenutím provedení odůvodněných důkazních návrhů vede k nesprávnému právnímu posouzení a tím pádem i k porušení jejich ústavně zaručených práv.

III.

6. Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení a od soudu prvního stupně příslušný spis.

7. Nejvyšší soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvádí, že považuje ústavní stížnost za neopodstatněnou. K námitce posouzení otázky dobré víry v souvislosti s umístěním plotu na pozemku konstatoval, že posouzení dobré víry považuje Nejvyšší soud za věc volné úvahy nalézacích soudů, při níž je třeba zohlednit veškeré relevantní okolnosti případu. Tato úvaha je podrobena přezkumu pouze potud, pokud při ní nalézací soudy nezohlednily veškeré významné okolnosti nebo pokud je zjevně nepřiměřená, což ovšem v daném případě nebylo. Nejvyšší soud považoval za akceptovatelné, že nalézací soudy přisoudily ostatním okolnostem případu větší váhu než umístění plotu. Nejvyšší soud rovněž připomněl znění § 130 odst. 1 obč. zák., podle něhož se má v pochybnostech za to, že držba je oprávněná.

8. Krajský soud v Ostravě ve vyjádření uvedl, že si není vědom porušení práva stěžovatelů na spravedlivý proces. Námitkami stěžovatelů se zabýval, avšak neshledal je oprávněnými, přičemž tento závěr zdůvodnil. Proto také odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí.

9. Okresní soud ve Vsetíně - pobočka ve Valašském Meziříčí zdůraznil, že rozhodoval na základě provedených důkazů, přičemž veškeré důkazy provedl v souladu s právními předpisy. Přestože důkazy výslechem účastníků nebyly navrženy, měli účastníci řízení možnost se k věci vyjadřovat sami i prostřednictví právních zástupců. Závěrem konstatoval, že postupem soudů a výsledným rozhodnutím nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelů.

10. Vedlejší účastníci řízení ve vyjádření k ústavní stížnosti předně vyslovují přesvědčení, že obecné soudy věc rozhodly správně po skutkové i právní stránce. Posouzení vycházelo ze spolehlivě zjištěného skutkového stavu. Připomínají, že stěžovatelé v nalézacím řízení neměli ke zjištěnému skutkovému stavu žádné připomínky a žádné další důkazní návrhy, a to ani po poučení podle § 119a o. s. ř. Vedlejší účastníci poté podrobně popisují okolnosti vydržení předmětného pozemku a vypořádávají se s jednotlivými námitkami stěžovatelů a ve shodě s rozhodnutími obecných soudů dospívají k závěru, že vzhledem ke všem okolnostem byli v dobré víře, že jsou vlastníky předmětného pozemku přinejmenším od okamžiku uzavření kupní smlouvy v roce 1989 až do roku 2003, kdy bylo provedeno zaměření pozemku, z něhož teprve vyplynulo, že vedlejší účastníci užívají pozemek ve vlastnictví stěžovatelů.

11. Stěžovatelé v replice k zaslaným vyjádřením účastníků a vedlejších účastníků řízení opětovně zdůrazňují, že soud prvního stupně neprovedl důkaz dopisem ze dne 9. června 2004 a ani nezdůvodnil proč. Rovněž neprovedl důkaz zápisem pořízeným na Obecním úřadě v Zašové ve věci přístupu k rodinným domkům, které měly vyvracet dobrou víru vedlejších účastníků. Podobné námitky ohledně neprovedení důkazu dopisem ze dne 9. června 2004 vznášejí stěžovatelé i vůči odvolacímu soudu. V další části repliky vytýkají Nejvyššímu soudu, že nedostatečně přezkoumal všechny úvahy, které vedly soudy nižších stupňů k závěru o existenci dobré víry, ale které byly dle stěžovatelů nepřiměřené (např. úvaha soudu prvního stupně ve vztahu k oplocení; úvaha odvolacího soudu ve vztahu k výpovědi svědkyně M. ohledně existence geometrického plánu apod.). Za důkaz neexistence dobré víry považují stěžovatelé i dopis z roku 2001, jehož obsahem byla úprava vztahů mezi účastníky k předmětnému pozemku. Z toho dovozují, že vzhledem k tomu, že vydržet pozemek mohl oprávněný držitel až od roku 1992, nemohla být splněna podmínka uplynutí desetileté vydržecí doby. Stěžovatelé rovněž polemizují s argumentací a stanovisky vedlejších účastníků obsažených v jejich vyjádření, zejména pak s jejich tvrzením, že kromě příjezdu přes předmětný pozemek nemají žádnou další možnost přístupu ke svým pozemkům.
IV.

12. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byli stěžovatelé účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že stěžovatelé se dovolávali ochrany svých základních práv obsažených v Listině, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.

13. Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítali porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny. Ústavní soud ve své judikatuře vyložil, že garanci práva na spravedlivý proces je třeba rozumět tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem v řízení před obecným soudem musí být dána účastníku řízení možnost předstoupit před soud a předestřít mu svoje tvrzení v rozsahu, v jakém to pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu nejen o vzneseném návrhu rozhodnout, ale své rozhodnutí také patřičně odůvodnit. Rozsah těchto práv obdobně garantuje i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, který zaručuje jednotlivci právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Pojem spravedlivého soudního řízení je pak ve smyslu dosavadní rozhodovací praxe Ústavního soudu, reflektující v tomto směru obsahově i judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, vykládán tak, že jde především o právo na takové řízení, v němž je oběma jeho stranám zaručeno rovné zacházení tak, aby jedna vůči druhé nebyla neodůvodněně znevýhodněna. Naplněním práva na spravedlivý proces přirozeně není a nemůže být to, že obecné soudy ve věci rozhodující přistoupí ve svých myšlenkových úvahách k jinému hodnocení provedených důkazů, než které by za správné považoval ten či onen účastník, případně, že na základě tohoto hodnocení důkazů dospějí k právnímu závěru, s nímž se některý z účastníků řízení neztotožňuje.

14. Podstatnou část obsahu ústavní stížnosti stěžovatelů tvoří polemika se skutkovými i právními závěry obecných soudů, aniž by však tato polemika byla vybavena relevantní argumentací ústavněprávní. Stěžovatelé tak v podstatě zpochybňují skutkové a právní závěry obecných soudů. Pokud se týká zjišťování skutkového stavu věci a právních závěrů z něho vyvozených, Ústavní soud, jak již ostatně bylo naznačeno výše, již dříve ve své rozhodovací praxi vyložil, že při výkonu dohledu nad dodržováním ústavních principů spravedlivého procesu obecnými soudy není jeho úkolem, aby "přehodnocoval" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy, stejně tak mu nepřísluší nahrazovat hodnocení obecných soudů (tj. skutkové a právní posouzení věci) svým vlastním, či obecně podávat výklad norem jednoduchého práva. Pokud jde o důkazní řízení, Ústavní soud ve své judikatuře vymezil, jaká pochybení v procesu dokazování a zjišťování skutkového stavu mají ústavněprávní relevanci a odůvodňují zásah Ústavního soudu. Označil za ně jednak případy důkazů neprávem opomenutých, případy důkazů získaných a posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, jakož i případy svévolného hodnocení důkazů provedených bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického hlediska. Stěžovatelé však svými námitkami obsaženými v ústavní stížnosti staví Ústavní soud pouze do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu, jak již bylo naznačeno výše, nepřísluší. Ústavní soud pochybení, které by zakládalo důvod pro kasační zásah, u obecných soudů neshledal. Naopak obecné soudy a zejména soud prvního stupně velmi pečlivě zjistily skutkový stav (výslechem navržených svědků, listinnými důkazy, šetřením na místě) a z něj vyvodily odpovídající závěry o existenci dobré víry na straně vedlejších účastníků a tedy splnění podmínek vydržení ve smyslu § 130 odst. 1 a § 134 obč. zák.

15. Ústavní soud zejména nemá potřebu vyslovovat se k polemice s posouzením dobré víry vedlejších účastníků při vydržení předmětného pozemku. Obecné soudy na čele s Nejvyšším soudem tuto otázku vyřešily a k jejich závěrům nemá Ústavní soud žádné výhrady. V této souvislosti Ústavní soud pouze na okraj podotýká, že není správný názor stěžovatelů, že desetiletá vydržecí doba se počítá až od okamžiku, kdy bylo možno věc vydržet, tedy jinými slovy, že se počátek běhu vydržecí doby může počítat nejdříve od okamžiku nabytí účinnosti zákona č. 509/1991 Sb., kterým byla možnost vydržení do občanského zákoníku zakotvena. Podle stabilní judikatury je totiž třeba do doby, po kterou měl oprávněný držitel věc v držbě, pro účely vydržení započíst i dobu, po kterou věc držel před 1. lednem 1992. Právní závěry obecných soudů byly tedy s touto judikaturou v naprostém souladu.

16. K argumentaci stěžovatelů ohledně samotného posouzení přípustnosti dovolání Nejvyšším soudem pak Ústavní soud připomíná, že je zásadně věcí Nejvyššího soudu, jak přípustnost dovolání posoudí. Pokud je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Ústavní soud nepřezkoumává úvahy Nejvyššího soudu, zda se ve věci jednalo o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Uvedené uvážení zahrnuje v sobě především posouzení toho, byla-li takováto otázka dovolatelem (vůbec) formulována a v případě, že se tak stalo, má-li vskutku dle mínění Nejvyššího soudu (nikoliv dovolatele) zásadní právní význam. Ingerence Ústavního soudu do těchto úvah vymyká se z pravomoci Ústavního soudu, jenž by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musil) napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR zrušit jedině v situaci, kdyby ústavní stížností napadené rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti (např. pro jeho svévolnost, pro nedostatek jeho odůvodnění či z jiných ústavní úrovně dosahujících vad vytýčených konsolidovanou a všeobecně dostupnou judikaturou Ústavního soudu; srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 40/93, usnesení ve věcech sp. zn. III. ÚS 116/94, IV. ÚS 573/01, III. ÚS 280/03, I. ÚS 319/03, II. ÚS 644/04, III. ÚS 86/06, III. ÚS 466/06). V dané věci dospěl Nejvyšší soud k závěru, že posouzení dobré víry vedlejších účastníků soudy nižších stupňů nebylo nepřiměřené, pokud vzalo do úvahy všechny okolnosti věci. Z hlediska ústavněprávního je zdůvodnění provedené Nejvyšším soudem zcela akceptovatelné.

17. Pokud stěžovatelé namítali neprovedení určitých důkazů, Ústavní soud z vyžádaného spisu ověřil, že tato tvrzení se nezakládají na pravdě. Soud prvního stupně provedl všechny účastníky řízení navržené důkazy, tedy i stěžovateli zmiňovaný důkaz dopisem ze dne 9. června 2004 (viz č. l. 56, resp. č. l. 117-119 vyžádaného spisu), z nichž vyvodil odpovídající skutková zjištění. Soud prvního stupně ve svém rozhodnutí rovněž zohlednil důkaz zápisem pořízeným na Obecním úřadě v Zašové (viz č. l. 106 a 117 vyžádaného spisu). Důkaz výslechem účastníků nikdo v průběhu řízení nenavrhoval a soud neměl potřebu k němu přistupovat. K tomu Ústavní soud dále podotýká, že soud prvního stupně při jednání konaném dne 7. května 2008 (viz č. l. 79) vyslovil, že má na základě dosud provedených důkazů za prokázáno vydržení předmětného pozemku žalobci. Současně poučil účastníky s ohledem na toto právní posouzení na možnost předložení dalších důkazů. Na posledním jednání před soudem prvního stupně konaném dne 10. února 2009 (viz č. l. 112) pak byl zopakován dosavadní stav jednání a účastníci řízení po poučení podle § 119a o. s. ř. uvedli, že další důkazní návrhy nemají. Z vyžádaného spisu se tedy tvrzení stěžovatelů ohledně neprovedených důkazů nepodařilo ověřit. Stěžovatelé měli dostatek příležitostí se k podstatě věci vyjádřit a tyto příležitosti také využili, a proto ani v tomto postupu obecných soudů nelze spatřovat porušení práva na spravedlivý proces.

18. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatelů, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. října 2012 ´

Stanislav Balík, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.