II. ÚS 1285/17
II.ÚS 1285/17 ze dne 9. 5. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Ludvíka Davida ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. Š., zastoupeného JUDr. Radomilem Mackem, advokátem se sídlem J. M. Marků 92, Lanškroun, směřující proti rozsudku Okresního soudu ve Svitavách ze dne 24. 6. 2016, č. j. 0 P 242/2015-186, a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 25. 1. 2017, č. j. 27 Co 393/2016-224, za účasti Okresního soudu ve Svitavách a Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

1. Včas podanou ústavní stížností (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§ 75 odst. 1 a contrario; § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatel proti v záhlaví citovaným rozsudkům Okresního soudu ve Svitavách a Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva, zaručená v čl. 32 odst. 1 a odst. 4 a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Předmětem řízení před obecnými soudy byla úprava styku a výživného stěžovatele (otce) ve vztahu k jeho nezletilé dceři S. (nar. v červenci XXXX), jejíž matkou je S. Š.

3. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a z připojených listin, Okresní soud ve Svitavách ústavní stížností napadeným rozsudkem předně rozhodl o úpravě styku stěžovatele s nezl. S. tak, že běžný styk stanovil v období od 2. 1. do 30. 6. a od 1. 9. do 22. 12. každého roku, každý sudý týden v roce vždy od pátku 15.15 hodin do následujícího pondělí 8.00 hodin a každý týden od středy 15.15 hodin do čtvrtka 8.00 hodin. Současně blíže specifikoval rozsah jeho styku s nezletilou v období prázdnin (výrok I.). Dále okresní soud rozhodl o výživném stěžovatele ve vztahu k nezletilé tak, že je od 1. 9. 2013 zvýšil (oproti předchozí úpravě provedené rozsudkem téhož soudu ze dne10. 1. 2011, č. j. 0Nc 443/2010-63), a to na částku 4.500 Kč měsíčně (z původních 3.500 Kč měsíčně; výrok II.). Výrokem III. rozsudku okresní soud rozhodl o dlužném výživném stěžovatele za období od 1. 9. 2013 do 30. 6. 2016 v celkové částce 34.000 Kč a způsobu jeho splacení. V neposlední řadě pak okresní soud rozhodl o nákladech řízení (výrok IV.).

4. Proti tomuto rozsudku okresního soudu podal odvolání jak stěžovatel, tak i matka nezletilé, v nichž (z protichůdných hledisek) namítali nesprávnost jak právního závěru okresního soudu ohledně vymezení rozsahu styku stěžovatele s nezletilou, tak i způsobu, jakým stanovil konkrétní výši výživného. Zatímco matka nesouhlasila s konkrétními parametry běžného i prázdninového styku a se samotnou výší výživného, stěžovatel namítal jednak, že vymezený prázdninový styk je nerovnoměrný, jednak že okresní soud při stanovení částky dlužného výživného nikterak nezohlednil skutečnost, že nezletilé dceři přispíval i na další běžné potřeby nad rámec stanovené částky výživného.

5. Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích shledal podaná odvolání v rozsudku napadeného nyní projednávanou ústavní stížností zčásti důvodnými, a proto [v souladu s ustanovením § 220 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.")] výrokem I. změnil rozsudek okresního soudu ve vztahu k úpravě běžného i prázdninového styku stěžovatele s nezl. S. Výrokem II. pak krajský soud změnil i rozsudek okresního soudu ve vztahu k vyživovací povinnosti stěžovatele, když jej zavázal platit na výživu nezl. S. od 1. 9. 2013 do 31. 12. 2013 částku 7.000 Kč měsíčně, od 1. 1. 2014 do 31. 12. 2015 částku 6.000 Kč měsíčně a od 1. 1. 2016 nadále částku 7.500 Kč měsíčně. Současně proto změnil i rozsudek okresního soudu ohledně výše stěžovatelova dlužného výživného, kterou nově stanovil na částku 119.000 Kč (výrok II.). V neposlední řadě rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok III.).

6. Krajský soud vycházel ze skutkového stavu, zjištěného okresním soudem, přičemž v odůvodnění rozsudku v podstatě akceptoval způsob, jakým okresní soud vymezil rozsah běžného i prázdninového styku stěžovatele s nezl. S., nicméně dospěl k závěru, že je nezbytné přistoupit k dílčím úpravám jejich konkrétních parametrů. Stejně tak krajský soud souhlasil se způsobem, jakým okresní soud zjistil osobní a majetkové poměry jak na straně stěžovatele, tak na straně matky, jakož i aktuální potřeby nezl. S., a dle jeho názoru správně uzavřel, že k podstatné změně poměrů, která odůvodňuje změnu výživného, došlo ke dni 1. 9. 2013, kdy nezletilá zahájila povinnou školní docházku a že od tohoto data již stěžovatel dosahoval zvýšeného příjmu, který umožňuje úpravu výše výživného. Krajský soud se ovšem neztotožnil s tím, jaký právní závěr ohledně stanovení konkrétní výše výživného stěžovatele k nezl. S. z takto zjištěného skutkového stavu okresní soud dovodil. Krajský soud s ohledem na zjištěné stěžovatelovy příjmy totiž dospěl k závěru, že "okresním soudem stanovené výživné je příliš nízké a nemůže obstát, neboť není v zájmu nezletilého dítěte a neodpovídá možnostem a schopnostem výživou povinného (stěžovatele)." K odvolací námitce stěžovatele ohledně poskytnutých plnění nad rámec své vyživovací povinnosti krajský soud podotkl, že "za plnění vyživovací povinnosti otcem není možné považovat, pokud nezletilé nakoupí vybavení a oblečení, které má nezletilá k dispozici jen u něj, a také za plnění běžné vyživovací povinnosti nelze pokládat otcem hrazené stavební spoření, neboť tyto finanční prostředky nezletilá nemá v současné době k dispozici k uspokojení svých momentálních potřeb a možnosti rodičů a potřeby nezletilé neumožňují stanovit výživné v takové výši, aby bylo namístě uvažovat o hrazení výživného ve formě úložek, byť částečně."

7. Stěžovatel v ústavní stížnosti nadále polemizuje s právními závěry obecných soudů, když na základě obdobné argumentace, jaká byla předestřena již v odvolacím řízení, vyjadřuje svůj nesouhlas se způsobem, jakým bylo rozhodnuto o jeho vyživovací povinnosti ve vztahu k nezl. S., jenž údajně vychází z nedostatečně zjištěného skutkového stavu, resp. z nesprávně hodnocených důkazů (nezohledňující další náklady spojené s péčí o nezletilou), a samotné závěry považuje za "excesivní" a protiústavní. Stěžovatel významnou část své argumentace v ústavní stížnosti soustředí rovněž na zpochybnění procesního postupu okresního soudu, který jeho původní návrh ze dne 13. 4. 2015, jímž se domáhal svěření nezl. S. do střídavé výchovy, "vyloučil k samotnému projednání a odročil na neurčito", čímž prý zcela v "rozporu se stanoveným postupem" upřednostnil návrh matky na úpravu styku a výživného.
8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů avšak Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.

9. Ústavní soud předně považuje za nezbytné zdůraznit, že není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto ani v řízeních o ústavních stížnostech, směřujících proti rozhodnutím obecných soudů, týkajících se úpravy vyživovací povinnosti k nezletilým dětem, v žádném případě nenáleží hodnotit důkazy, provedené obecnými soudy v příslušných řízeních, a na základě tohoto "vlastního" hodnocení důkazů předjímat rozhodnutí o tom, v jaké konkrétní výši má být stanoveno výživné či zda má být rozhodnuto o jeho změně, atp. Stěžovatel nicméně staví Ústavní soud právě do této pozice, tj. další instance v systému obecného soudnictví, neboť námitky obsažené v ústavní stížnosti předkládal v obdobném znění již v řízení před obecnými soudy a ústavní stížnost tak fakticky považuje za další procesní prostředek, jehož prostřednictvím se domáhá změny konkrétní úpravy vyživovací povinnosti, která byla vymezena obecnými soudy, s jejichž právními závěry, toliko na úrovni podústavního práva, polemizuje i v řízení před Ústavním soudem.

10. Ke konkrétní polemice stěžovatele se způsobem, jakým obecné soudy rozhodly o návrhu matky nezl. S. na změnu úpravy (zvýšení) jeho vyživovací povinnosti k nezl. S., Ústavní soud uvádí, že ve vztahu k určení výše výživného ustáleně judikuje, že oba rodiče přispívají na výživu svých dětí podle svých schopností, možností a majetkových poměrů, přičemž dítě má právo se podílet na životní úrovni svých rodičů (srov. též ustanovení § 913 či § 915 občanského zákoníku). Při určení rozsahu vyživovací povinnosti přihlíží soud k tomu, který z rodičů a v jaké míře o dítě osobně pečuje, a při posouzení majetkových poměrů rodičů vždy bere ohled nejen k fakticky dosahovaným příjmům rodiče, ale i k celkové hodnotě jeho movitého a nemovitého majetku a způsobu života, resp. k životní úrovni [srov. nález sp. zn. III. ÚS 511/05 ze dne 16. 3. 2006 (N 61/40 SbNU 593), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou rovněž dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Při rozhodování soudu o určení výživného je pak soud povinen obstarat a posoudit všechny relevantní podklady pro správné určení výše výživného a z moci úřední objasnit skutkový stav (shromáždit důkazy dle ustanovení § 120 o. s. ř.). Ústavní soud v minulosti rovněž opakovaně konstatoval, že otázka posouzení návrhu na určení výživného pro nezletilé děti je sice věcí volné úvahy soudu závislé na posouzení možností a schopností osoby k výživě povinné a odůvodněných potřeb osoby oprávněné, obecný soud je však povinen jasným a přezkoumatelným způsobem vymezit rámec, v němž se pohybuje jeho volná úvaha, na základě níž dospěl k závěru o určení výše výživného [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 299/06 ze dne 12. 9. 2006 (N 158/42 SbNU 297)].

11. V nyní projednávaném případě Ústavní soud dospěl k závěru, že výše předestřené zásady, na nichž je vystaveno řízení o určení výživného, porušeny nebyly a nelze se tak ztotožnit s námitkami stěžovatele, že rozhodnutí obecných soudů porušují jeho právo na spravedlivý proces, neboť údajně vycházejí z nedostatečně zjištěného skutkového stavu, jsou nepřezkoumatelná, nedostatečně odůvodněná či "nepředvídatelná". Ústavní soud je naopak toho názoru, že jak okresní, tak i krajský soud náležitě zjistily skutkový stav věci, při rozhodování přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v průběhu řízení najevo a vycházely z dostatečného množství relevantních podkladů klíčových pro posouzení otázky určení výše výživného nezletilé, týkajících se jak majetkových poměrů i finančních možností stěžovatele, tak i aktuálních potřeb nezletilé (s ohledem na počátek její školní docházky), což zejména krajský soud zohlednil při stanovení konkrétní výše výživného. Nelze se tak ztotožnit s konkrétní polemikou stěžovatele, s níž se ostatně dle Ústavního soudu v napadeném rozhodnutí dostatečným způsobem vypořádal již krajský soud, týkající se dostatečného nezohlednění jeho majetkových poměrů, resp. dalších nákladů na péči o nezletilou. Stejně tak se krajský soud dle Ústavního soudu v napadeném rozhodnutí dostatečným způsobem vypořádal i s dalšími argumenty, které stěžovatel předestřel v průběhu odvolacího řízení a jež byly koneckonců z velké části i obsahem nyní projednávané ústavní stížnosti. Ze skutečnosti, že se stěžovatel se závěry krajského soudu neztotožňuje, přitom nelze bez dalšího dovozovat porušení jeho základního práva na spravedlivý proces, neboť právo na spravedlivý proces není možné interpretovat tak, že by znamenalo i právo na příznivé rozhodnutí ve věci.

12. Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti rovněž zpochybňuje procesní postup okresního soudu, jímž měl vyloučit návrh stěžovatele na úpravu výchovných poměrů nezl. S. k samostatnému projednání, Ústavní soud tyto námitky nepovažuje ve vztahu k nyní projednávané věci za relevantní, neboť se týkají jiného (samostatného) řízení, přičemž právní řád stěžovateli skýtá celou řadu procesních prostředků, prostřednictvím nichž se může domoci ochrany proti jím tvrzenému porušení procesního postupu (včetně namítaných průtahů) ze strany okresního soudu. Nad rámec výše uvedeného nicméně Ústavní soud zastává názor, že v samotném postupu okresního soudu, kdy měl k samostatnému projednání vyloučit návrh stěžovatele na změnu výchovných poměrů nezl. S. a současně dříve rozhodnout o úpravě styku stěžovatele s ní, resp. o jeho vyživovací povinnosti, obecně nelze spatřovat nic závadného, neboť tyto otázky je vždy (současně nebo paralelně s úpravou výchovných poměrů) nezbytné "zatímně" upravit, ať již prostřednictvím předběžného opatření, anebo samostatného rozhodnutí, jako v tomto případě. Tímto však není nikterak předjímán způsob rozhodnutí o samotné úpravě výchovných poměrů, stejně jako tím není dotčena povinnost obecných soudů o této otázce rozhodovat v co možná nejkratší době, a to s ohledem na potřebu dosažení a zachování stability výchovného prostředí samotného nezletilého dítěte.

13. Ústavní soud se tak neztotožňuje s tvrzením stěžovatele, že ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů a jimi konkrétně nově přijatá úprava jeho vyživovací povinnosti ve vztahu k nezletilé dceři porušují jeho základní práva, a proto ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

14. Jen pro úplnost Ústavní soud uvádí, že samostatně nerozhodoval o návrhu stěžovatele na odklad vykonatelnosti citovaného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (§ 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu), neboť by to bylo za dané procesní situace zjevně neúčelné.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. května 2017

Jiří Zemánek v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.