II. ÚS 1277/16
II.ÚS 1277/16 ze dne 26. 4. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Vojtěcha Šimíčka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele Václava Sedláčka, zastoupeného JUDr. Natašou Láníčkovou, advokátkou se sídlem Bratislavská 25, Hustopeče, směřující proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 2. 12. 2014, č.j. 19 C 267/2011-131, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2015, č.j. 70 Co 144/2015-149, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, č.j. 30 Cdo 3767/2015-190, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 2. 12. 2014, č.j. 19 C 267/2011-131, byla zamítnuta žaloba, aby žalovaná, Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti, byla povinna zaplatit stěžovateli částku 6.359.832,-Kč se zákonným úrokem 10% od 9. 4. 2006 do zaplacení a bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2015, č.j. 70 Co 144/2015-149, nebyla připuštěna změna žaloby navrhovaná stěžovatelem, rozsudek soudu prvního stupně byl potvrzen a bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, č.j. 30 Cdo 3767/2015-190, bylo odmítnuto dovolání stěžovatele a bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

II.

Postupem obecných soudů byla podle stěžovatele porušena jeho základní práva zakotvená čl. 4 a čl. 90 Ústavy České republiky, čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod a dále čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Stěžovatel nesouhlasí se závěry obecných soudů a upozorňuje na skutečnost, že vybočily ze zákonných standardů, neboť svévolně hodnotily důkazy, některé neprávem opomenuly a nezdůvodnily, které právní předpisy aplikovaly. Poukazuje na to, že v řízeních u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 3 C 119/96, sp. zn. 4 C 16/99, sp. zn. 3 C 8/2000, sp. zn. 3 C 9/2000 a sp. zn. 3 C 118/2003, se jednalo o řízení mezi týmiž účastníky, jež se týkala totožných nároků a nelze proto posuzovat z časového hlediska definitivní skončení každého rozhodnutí samostatně, ale je nutné přihlédnout k délce řízení počínaje prvním řízením vedeným u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 3 C 119/96 a posledním řízením vedeným u stejného soudu pod sp. zn. 3 C 118/2003. Soudy tak neměly přihlédnout ke vznesené námitce promlčení, ale měly se zabývat délkou řízení od 2. 9. 1996 do 7. 12. 2009. Stěžovatel také namítá, že nelze oddělit nárok na zaplacení majetkové újmy v souvislosti s řízeními vedenými u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 3 C 119/96, sp. zn. 4 C 16/99, sp. zn. 3 C 8/2000, sp. zn. 3 C 9/2000 a sp. zn. 3 C 118/2003, když je prokazatelné, že se svým nárokem mohl být úspěšný již v prvním soudním řízení pod sp. zn. 3 C 119/1996, přičemž je zřejmé, že pokud by soud již tehdy vyhověl jeho nároku, mohl s finančními prostředky disponovat jako vlastník a tyto použít ke svému podnikání.

III.

Stěžovatel se žalobou podanou k Obvodnímu soudu pro Prahu 2 domáhal náhrady škody ve výši 6.359.832,-Kč s příslušenstvím z titulu nesprávného úředního postupu - nepřiměřené délky řízení v řízeních vedených pod sp. zn. 3 C 119/96, sp. zn. 4 C 16/99, sp. zn. 3 C 8/2000, sp. zn. 3 C 9/2000 a sp. zn. 3 C 118/2003 u Okresního soudu v Domažlicích. Uváděl, že jeho žalobě z 2. 9. 1996 mělo být vyhověno již v roce 1996, přičemž, protože jí tehdy vyhověno nebylo, byl nucen ukončit své podnikání. Žádal majetkovou újmu - ušlý zisk, který požadoval za období let 1997 až 2010 a jeho výši spatřoval v rozdílu mezi příjmy dosahovanými v rámci podnikatelské činnosti a příjmy v podobě průměrné měsíční mzdy.

Obvodní soud pro Prahu 2 v odůvodnění rozsudku konstatoval, že s ohledem na to, že stěžovatel koncipoval svůj nárok jako ušlý zisk, který mu měl vzniknout v důsledku nesprávného rozhodování soudu již v roce 1996, tomuto nároku nelze vyhovět. Soud vzal za prokázané, že nejstarší řízení vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 3 C 119/96 skončilo rozhodnutím Krajského soudu v Plzni v roce 1997 (následně došlo k zamítnutí dovolání a neúspěšné ústavní stížnosti v roce 1998). Soud poukázal na § 32 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., dle kterého se nárok na náhradu škody promlčí za tři roky ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá a vznesenou námitku promlčení tak shledal důvodnou, neboť nárok na náhradu materiální újmy byl u žalované uplatněn až v roce 2009, tedy po zákonné tříleté lhůtě. Soud dále uvedl, že stěžovatel ani po výzvě neprokázal příčinnou souvislost mezi tvrzeným odpovědnostním titulem a výší škody, ani uváděný výpočet ušlého zisku. Soud dovodil, že bylo pouze na vůli stěžovatele, zda podnikání ukončí či nikoliv, když ukončení nemělo příčinu v rozhodnutích soudu a příčinná souvislost mezi vedením řízení a ušlým ziskem tak nebyla doložena. Soud upozornil, že závěr stěžovatele, že mu ušlý zisk z důvodu ukončení jeho podnikání začal vznikat již v roce 1996, nelze stavět do příčinné souvislosti ani s vedením dalších řízení, která stěžovatel posléze inicioval. I přes zjištěnou absenci příčinné souvislosti soud dále uvedl, že v jednotlivých řízeních neshledal ani odpovědnostní titul v podobě nepřiměřené délky řízení či neopodstatněných průtahů, když úkony v řízeních byly činěny bezprůtahově a odpovídaly náročnosti a složitosti daných řízení, včetně procesních úkonů ze strany účastníků. Nad rámec toho soud uvedl, že v potaz nebylo možné brát ani hypotetické výpočty ušlého zisku. Pro úplnost soud doplnil, že odpovědnostní titul v podobě nezákonného rozhodnutí stěžovatel neuváděl. Soud uzavřel, že neshledal tvrzený odpovědnostní titul spočívající v nesprávném úředním postupu soudu ani příčinnou souvislost a vznik škody a s ohledem na neunesení břemene tvrzení a důkazního ze strany stěžovatele, absenci splnění zákonných předpokladů pro náhradu škody a vhledem k vznesené námitce promlčení žalobu jako nedůvodnou zamítl.

Odvolací soud zdůraznil, že jakkoli stěžovatel poukazoval na to, že šlo ve všech případech o řízení mezi týmiž účastníky, jež se týkala totožných nároků, nelze několik po sobě jdoucích samostatných řízení spojovat pro účely náhrady škody procesně v jedno a při posuzování námitky promlčení je třeba zohlednit pravomocné skončení každého z nich. Odvolací soud uvedl, že řízení vedené Okresním soudem v Domažlicích pod sp. zn. 3 C 119/96 trvalo od 2. 9. 1996 a definitivně skončilo odmítnutím ústavní stížnosti dne 19. 11. 1998 a řízení vedené týmž soudem pod sp. zn. 4 C 16/99 bylo započato dne 2. 2. 1999 a definitivně skončilo odmítnutím ústavní stížnosti dne 26. 4. 2000. Odvolací soud shrnul, že obě řízení tak skončila více než jedenáct, resp. devět let před uplatněním práva u žalované dne 10. 12. 2009 a ještě o téměř dva roky déle před podáním žaloby v roce 2011 a dovodil, že jakékoli nároky na náhradu škody s těmito řízeními související, i kdyby hypoteticky existovaly, jsou s ohledem na tříletou promlčecí lhůtu, která běží od doby, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, promlčeny, vzhledem k tomu, že stěžovatel se o škodě, jež by mu eventuálně vznikla v příčinné souvislosti s uvedenými řízeními, a o tom, že by za ni odpovídal stát, jen stěží mohl dozvědět později než s jejich skončením formou odmítnutí ústavní stížnosti. Pokud pak jde o řízení vedená Okresním soudem v Domažlicích pod sp. zn. 3 C 8/2000 a sp. zn. 3 C 9/2000, jež byla následně spojena a pokračovala v řízení pod sp. zn. 3 C 118/2003, konstatoval odvolací soud, že ta skončila definitivně rozhodnutím o dovolání dne 12. 11. 2009 a teoreticky by tedy nárok na náhradu škody, jež by vznikla v příčinné souvislosti s tímto řízením, promlčen nebyl. Z toho důvodu se soud zabýval jednotlivými atributy odpovědnosti za škodu. Ve vztahu k délce řízení poukázal na to, že jakkoli toto řízení trvalo od 19. 1. 2000 do 12. 11. 2009, probíhalo kontinuálně a bylo nesmírně složité, a to nejen svou hmotně-právní problematikou, nýbrž zejména po procesní stránce a ačkoli se tedy celková délka trvání tohoto řízení jeví jako poměrně dlouhá, ve světle jeho složitosti a množství procesních úkonů, jimiž musely soudy všech stupňů reagovat na procesní podání účastníků, nelze podle názoru odvolacího soudu dovodit porušení povinnosti rozhodnout v přiměřené lhůtě. Odvolací soud dále poukázal na to, že by nemohla být shledána ani bezprostřední příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a škodou, kterou stěžovatel specifikoval jako zisk, jenž mu ušel v důsledku toho, že v roce 1996 ukončil své podnikání. V této souvislosti soud upozornil, že je pojmově vyloučeno, aby ukončení podnikání stěžovatele, které navíc bylo čistě na jeho rozhodnutí, bylo jako následek v jakékoli příčinné souvislosti s řízením, jež bylo zahájeno až v roce 2000, tedy téměř čtyři roky poté, když zahájení, průběh ani finální resumé tohoto řízení nemůže mít jakýkoliv vliv na skutečnost, která všem těmto událostem předcházela. Odvolací soud pak také poznamenal, že stěžovatelem předestřená tvrzení ohledně výše údajně vzniklé škody jsou nedostatečná a neprůkazná. Ze všech uvedených důvodů tak odvolací soud shledal rozsudek soudu prvního stupně věcně správným a jako takový jej potvrdil.

Nejvyšší soud v odůvodnění usnesení upozornil, že klade-li stěžovatel vznik škody spočívající v ušlém zisku ze skončeného podnikání do příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem v soudním řízení, musely by průtahy v řízení nastat ještě před tím, než došlo ke skončení podnikání, od nějž stěžovatel odvíjí vznik škody. Nejvyšší soud dále vyslovil názor, že na vyřešení otázky, zda mají být uvedená řízení posuzována jako celek, napadené rozhodnutí nezávisí, neboť v případě promlčení práva na náhradu majetkové škody není konec řízení nikterak významný. Významné je pouze to, kdy se stěžovatel dozvěděl o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, což muselo nastat ještě před rokem 1996. Nejvyšší soud proto dovolání stěžovatele podle § 243c odst. 1 věty první o.s.ř. jako nepřípustné odmítl.
IV.

Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že je dle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není však součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Je přitom nutno vycházet z pravidla, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace tzv. podústavních právních předpisů na konkrétní případy jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli Ústavnímu soudu, kterému nepřísluší zasahovat do pravomoci jiných orgánů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Pravomoc Ústavního soudu podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je totiž založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí, jakož i obsah vyžádaného spisového materiálu sp. zn. 19 C 267/2011 a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným - viz § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Argumentace stěžovatele spočívá v nesouhlasu s názorem obecných soudů, k němuž dospěly při rozhodování o požadované náhradě škody dle zákona č. 82/1998 Sb. Podstatou ústavní stížnosti je pak polemika stěžovatele s obecnými soudy, která se však nachází toliko v rovině práva podústavního. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další přezkumné instance v systému obecného soudnictví, která mu ale nepřísluší. Jak již bylo naznačeno, úkolem Ústavního soudu není provádět přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu jako se tomu děje v řízení před obecnými soudy a věc posuzovat z hledisek běžné zákonnosti, když jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů.

Přesvědčení stěžovatele o nedostatcích v ústavní stížností napadených rozhodnutích Ústavní soud nesdílí. Jak je patrné z výše naznačené rekapitulace, obecné soudy se žalobou stěžovatele a následným odvoláním a dovoláním řádně zabývaly, ozřejmily, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily, věc po právní stránce hodnotily přiléhavě a svá rozhodnutí také podpořily dostatečnou argumentací. Pochybení způsobilé zapříčinit stěžovatelem namítané porušení práv zjištěno nebylo.

Ústavní soud podotýká, že široce pojaté odůvodnění, v rámci kterého se soudy kromě promlčení nároku na náhradu škody zabývaly také otázkou délky řízení a namítaných průtahů, příčinnou souvislostí a tvrzenou škodou, představuje reflexi způsobu, jakým stěžovatel svůj nárok na náhradu škody u obecných soudů uplatňoval. S tvrzením stěžovatele, že obecné soudy nezdůvodnily, které právní předpisy aplikovaly a vybočily ze zákonných standardů rozhodování, nelze souhlasit. Pokud pak stěžovatel namítá, že soudy neměly přihlédnout ke vznesené námitce promlčení, neměly posuzovat z časového hlediska definitivní skončení každého rozhodnutí samostatně, ale měly se zabývat celkovou délkou řízení od 2. 9. 1996 do 7. 12. 2009, má Ústavní soud za to, že obecné soudy svůj postup v tomto směru zdůvodnily dostatečně, ostatně stejně jako své závěry týkající se nároku na náhradu škody - majetkové újmy v podobě ušlého zisku ze stěžovatelem ukončeného podnikání. Závěry učiněné obecnými soudy přitom Ústavní soud nepovažuje za svévolné či excesivní a z hlediska rámce vymezeného pro své rozhodování k nim nemá výhrady.

Vzhledem k tomu, že důvody k zásahu do nezávislého rozhodování obecných soudů a ke kasaci napadených rozhodnutí Ústavní soud neshledal, byla ústavní stížnost odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. dubna 2017

Jiří Zemánek v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.