II. ÚS 1275/17
II.ÚS 1275/17 ze dne 30. 5. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudce Vojtěcha Šimíčka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele Radomíra Wolfa, zastoupeného Mgr. Martinou Vévodovou, advokátkou se sídlem v Olomouci, Slovenská 539/12, proti usnesení Okresního soudu v Kroměříži ze dne 8. 3. 2017, č. j. 18 C 228/2016-67, za účasti Okresního soudu v Kroměříži, jako účastníka řízení, a Petra Seehofa a Kateřiny Kubišové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 25. 4. 2017, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo zasaženo do jeho ústavně zaručeného práva na soudní a jinou právní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a do práva vlastnit majetek dle čl. 11 odst. 1 Listiny.

II.

2. Stěžovatel se v řízení vedeném Okresním soudem v Kroměříži pod sp. zn. 18 C 228/2016 domáhá proti vedlejším účastníkům určení neúčinnosti právních úkonů, kterými na ně převedl svůj majetek pan Ing. Petr Seehof (otec vedlejších účastníků, dále také jen "Ing. Petr Seehof"). Stěžovatel má za Ing. Petrem Seehofem pohledávku přiznanou na základě usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 3. 5. 2016, č. j. 14 C 18/2016-111, kterým byl schválen smír mezi stěžovatelem a Ing. Petrem Seehofem, jehož obsahem byl závazek Ing. Petra Seehofa uhradit stěžovateli peněžité plnění ve splátkách, a to pod ztrátou výhody splátek. Pohledávka stěžovatele za Ing. Petrem Seehofem tak je pravomocně přiznaná, avšak vzhledem k řádnému splácení není dosud vykonatelná. Řízení o odpůrčí žalobě bylo zahájeno ještě před vykonatelností pohledávky stěžovatele z důvodu hrozící prekluze, neboť úkony, kterými převedl Ing. Petr Seehof svůj majetek na vedlejší účastníky, byly učiněny v září 2013, resp. v prosinci 2013. S ohledem na skutečnost, že pohledávka stěžovatele nebyla dosud vykonatelná, podal stěžovatel návrh na přerušení řízení ve smyslu ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád").

3. Okresní soud v Kroměříži návrh stěžovatele na přerušení řízení svým usnesením ze dne 8. 3. 2017, č. j. 18 C 228/2016-67, ve znění opravného usnesení ze dne 18. 4. 2017, č. j. 18 C 228/2016-73, kterým byla opravena zjevná nesprávnost, zamítl. Z odůvodnění se podává, že projednávanou věc je třeba posuzovat podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník), neboť odporované právní úkony byly učiněny v září, resp. prosinci r. 2013. Není tak dle názoru Okresního soudu v Kroměříži možno využít institut výhrady ve smyslu § 593 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Soud dále v odůvodnění cituje judikaturu týkající se odporovatelnosti právních úkonů ve smyslu § 42a občanského zákoníku ve spojení s možností přerušení řízení, která obecně dospěla k závěru, že v případě, že v době rozhodování soudu o odpůrčí žalobě není pohledávka žalobce za dlužníkem ještě vymahatelná a že se žalobce domáhá přiznání této pohledávky v jiném řízení, je zpravidla dán důvod k přerušení řízení o odpůrčí žalobě podle ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) občanského soudního řádu. Okresní soud v Kroměříži pak dodal, že přerušením řízení má však být sledována rovněž zásada hospodárnosti řízení. Následně pak Okresní soud v Kroměříži uzavřel, že ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) nelze v daném případě použít, neboť zde není žádné jiné soudní řízení, jehož výsledku by se mělo vyčkat, když řízení ohledně pohledávky stěžovatele za Ing. Petrem Seehofem bylo již pravomocně ukončeno schválením smíru. Soud navíc zdůrazňuje, že uzavření smíru bylo zcela v kompetenci účastníků řízení, zejména stěžovatele, a proto na nynější odporování úkonům Ing. Petra Seehofa lze nahlížet jako na "napadání" uzavřeného smíru. Navíc s ohledem na skutečnost, že pohledávka má být splácena 7 let, odporuje případné přerušení řízení na tak dlouhou dobu zásadě hospodárnosti řízení.

III.

4. Stěžovatel ve své obsáhlé ústavní stížnosti nejprve odůvodňuje přípustnost ústavní stížnosti proti napadenému rozhodnutí, když proti opravnému usnesení sice je přípustný řádný opravný prostředek, tímto však lze napadat pouze nesprávnost opravy, a nikoliv meritum napadeného usnesení. Naopak dle jeho názoru je jedinou možností obrany proti napadenému usnesení ústavní stížnost. Stěžovatel dále shrnuje závěry předchozího řízení, kde zdůrazňuje, že sami vedlejší účastníci ve svém vyjádření k návrhu na přerušení řízení uvedli, že stěžovatel byl oprávněn využít institutu výhrady dle § 593 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, čímž dle stěžovatele v podstatě vyjádřili souhlas s přerušením řízení. Okresní soud v Kroměříži však na toto vyjádření vedlejších účastníků nijak nereagoval, čímž dle názoru stěžovatele porušil jeho právo na spravedlivý proces.

5. Hlavní námitkou stěžovatele je však tvrzení, že soud neposkytl stěžovateli dostatečnou ochranu jeho práv, když tento ze své dobré vůle vyšel vstříc svému dlužníkovi Ing. Petru Seehofovi a umožnil mu prostřednictvím soudního smíru plnění dlužné částky ve splátkách, přičemž ve výsledku je jeho postavení horší, než kdyby řízení o pohledávce za Ing. Petrem Seehofem nechal řádně proběhnout. Vedlejší účastníci pak i přes vědomí tohoto vstřícného postoje stěžovatele brojí proti přerušení řízení, a to navíc účelovou a nepoctivou obranou. Ve vztahu k odůvodnění napadeného rozhodnutí je pak Okresnímu soudu v Kroměříži vytýkáno, že označil postup stěžovatele ve věci odpůrčí žaloby za "napadání" uzavřeného smíru, ačkoliv se stěžovatel pouze snaží jediným možným postupem zajistit vymahatelnost své pohledávky, uzavřený smír pak v žádném případě nenapadá. Je rovněž namítáno, že zamítnutí návrhu na přerušení řízení způsobuje neodůvodněný rozdíl mezi stěžovatelem jako věřitelem z pravomocně přiznané, avšak doposud nevykonatelné pohledávky, a jinými věřiteli, o jejichž pohledávce dosud pravomocně rozhodnuto nebylo. Stěžovatel spatřuje možnou újmu na svých právech, neboť v případě nepřerušení řízení bude moci být jeho odpůrčí žaloba zamítnuta pro nedostatek aktivní legitimace, aniž by bylo zváženo meritum věci. Stěžovatel při podání odpůrčí žaloby dle svých slov oprávněně očekával, že řízení bude na jeho žádost přerušeno, tak jak je zavedena praxe vycházející ze stávající judikatury, zejména rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2285/2000, nebo rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 15. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 2648/10 (toto i všechna další rozhodnutí Ústavního soudu jsou k dispozici v elektronické podobě na http://nalus.usoud.cz). Postup Okresního soudu v Kroměříži, který řízení nepřerušil ani neučinil jiné vhodné opatření, je pak dle názoru stěžovatele překvapivý. Napadené rozhodnutí stěžovatel rovněž rozporuje proto, že dle jeho názoru nelze zásadu hospodárnosti řízení, která je použita jako argument pro zamítnutí návrhu na přerušení řízení, nadřadit nikdy nad ústavně zaručená práva, zde konkrétně nad právo na spravedlivý proces a nad právo na ochranu vlastnictví. Stěžovatel závěrem navrhuje, aby bylo rozhodnuto o odkladu vykonatelnosti napadeného usnesení a následně, aby toto usnesení bylo zrušeno. Požaduje současně přiznání náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem.
IV.

5. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání, je zastoupen v souladu s požadavky § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje; ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

6. Ústavní soud je dále dle ustanovení § 43 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu povinen zkoumat, zda jsou dány předpoklady pro meritorní projednání ústavní stížnosti. V zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem má tento pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než o návrhu rozhodne nálezem, přičemž předpokladem je objektivní způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

7. Ústavní soud především připomíná - jak ostatně ve své judikatuře již mnohokrát konstatoval - že ústavní soudnictví je vybudováno zejména na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž případnou protiústavnost nelze napravit jiným způsobem (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 62/95, nebo ze dne 6. 4. 2006, sp. zn. III.ÚS 275/06). Usnesení o přerušení řízení je však rozhodnutím procesní povahy, to jest nikoli rozhodnutím ve věci samé, a jako takové zpravidla ani není způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených práv. Takový případ nastává i v nyní posuzované věci, kdy dle názoru Ústavního soudu nelze již v této fázi řízení konstatovat zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele a tím de facto předjímat, jaký bude další postup soudu v dané věci. Ostatně i stěžovatelem zmiňované rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 15. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 2648/10, které uvádí na podporu svých argumentů, je rovněž rozhodnutím, které rušilo konečný rozsudek ve věci samé a nikoliv pouze samotné usnesení, kterým bylo rozhodováno o přerušení řízení.

8. Vedle závěru o zjevné neopodstatněnosti projednávané ústavní stížnosti z důvodu, že směřuje proti rozhodnutí procesní povahy, doplňuje Ústavní soud, že i bez aplikace tohoto závěru nelze spatřovat v napadeném rozhodnutí zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele. Hlavním argumentem stěžovatele v dané věci je tvrzení, že soud neposkytl stěžovateli dostatečnou ochranu jeho práv, když tento ze své dobré vůle vyšel vstříc svému dlužníkovi Ing. Petru Seehofovi a umožnil mu prostřednictvím soudního smíru plnění dlužné částky ve splátkách, přičemž ve výsledku je jeho postavení horší, než kdyby řízení o pohledávce za Ing. Petrem Seehofem bylo rozhodnuto běžným sporným postupem. V této souvislosti je třeba zmínit, že smírné řešení je dohodou obou stran sporu a přináší povětšinou benefit oběma stranám, přinejmenším v rychlém ukončení sporu a zpravidla i ve snížení nákladů řízení. Plnění ve splátkách je přitom běžný způsob úhrady závazků, který však s ohledem na délku splácení (u hypotečních úvěrů například až 30 let) s sebou nese i poměrně vysoké riziko změny situace na straně dlužníka, v důsledku níž nebude schopen svůj závazek splácet. Tohoto rizika si stěžovatel v době uzavírání smíru musel být vědom a jistě měl možnost postupovat v dané situaci jinak, např. svůj závazek před uzavřením smíru zajistit. Jeho postup byl v popsaném případě jistě vstřícný vůči Ing. Petru Seehofovi jakožto dlužníkovi, avšak soudy jsou povolány v souladu se zásadou vigilantibus iura scripta sunt k ochraně práv, a nikoliv k ochraně veškerého dobra. Pokud pak stěžovatel tvrdí, že v důsledku jeho vstřícného přístupu je jeho postavení horší, než kdyby řízení po vymožení pohledávky za Ing. Petrem Seehofem neukončil smírně, bylo by možno takto nahlížet i na mnohé další věřitele, kteří mají se svými dlužníky sjednáno plnění dluhu ve splátkách a kteří z důvodu řádného plnění svých dlužníků "nemohou" své pohledávky ani soudně vymáhat, natož odporovat úkonům těchto řádně splácejících dlužníků. V dané situaci měl stěžovatel před uzavřením smíru a dohodě o plnění ve splátkách možnost a také právo, aby postupoval s větším ohledem na ochranu svého majetku, avšak toto právo dobrovolně nevyužil. Navíc byl smír uzavřen již několik let poté, kdy Ing. Petr Seehof převedl svůj majetek na vedlejší účastníky, což bylo možno zjistit z veřejně přístupných údajů v katastru nemovitostí.

9. Ústavní soud souhlasí se stěžovatelem v tom, že Okresní soud v Kroměříži nevhodně označil jeho postup jako napadání uzavřeného smíru. Je však nutno zdůraznit, že tento termín je v odůvodnění rozhodnutí uveden v uvozovkách, a proto jej nelze vykládat doslovně. Je zde spíše vyjádřena myšlenka, že pokud byl ve věci uzavřen smír a dlužník dle dohody svůj dluh řádně plní, není zde prostor pro postup, který připadá v úvahu pouze v případě, že dlužník plnit přestane. Obava, že dlužník nebude moci někdy v budoucnu splácet pohledávku, totiž z povahy věci existovala již v době uzavírání smíru, a přesto smír uzavřen byl.

10. Pokud pak stěžovatel namítá, že soud se v napadeném usnesení nezabývá jeho interpretací vyjádření vedlejších účastníků, kterým sdělují, že stěžovatel mohl patrně využít institutu výhrady dle § 593 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, konstatuje Ústavní soud, že vedlejší účastníci jasně sdělili, že s přerušením řízení dle návrhu stěžovatele nesouhlasí, a tudíž zde není prostor pro interpretaci jinou. Vyjádření vedlejších účastníků je v odůvodnění napadeného rozhodnutí jasně uvedeno.

11. Argumentace stěžovatele judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu pak není v projednávané věci případná, neboť, jak správně uvádí Okresní soud v Kroměříži, vztahuje se pouze na situace, kdy pohledávka ještě není vymahatelná a kdy se žalobce (věřitel) současně domáhá přiznání této pohledávky v jiném řízení. Stěžovatel se naproti tomu pohledávky v žádném probíhajícím řízení nedomáhá, není zde tedy žádné řízení, jehož výsledku by bylo nutno vyčkat.

12. Dle názoru stěžovatele pochybil Okresní soud v Kroměříži i tím, že princip hospodárnosti řízení nadřadil ústavně zaručeným právům. Této jeho argumentaci nelze přisvědčit. Princip hospodárnosti řízení byl použit v napadeném rozhodnutí pouze na podporu závěru učiněného na základě skutečnosti, že neběží žádné řízení, jehož výsledku by bylo nutno vyčkat ve smyslu ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) občanského soudního řádu. Navíc úvaha, že přerušení řízení na dobu až 7 let se jeví jako nehospodárné a neúčelné, je v daném případě zcela logická.

13. S ohledem na shora uvedený závěr o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti pak Ústavní soud nevyhověl ani návrhu stěžovatele na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.

14. Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti, jakož i napadeného rozhodnutí, neshledal důvod pro jeho zrušení. Ústavní soud se řídí zásadou minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, kdy tento zásah provádí výhradně tehdy, kdy případné porušení běžných zákonů dosáhne takové intenzity, že je způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených základních práv či svobod stěžovatele. V dané věci se však o takový případ nejedná.

V.

15. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl. Vzhledem k odmítnutí ústavní stížnosti nemohl Ústavní soud vyhovět návrhu stěžovatele na náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem (srov. § 62 odst. 4 a § 83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. května 2017

Ludvík David v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.