II. ÚS 1275/12
II.ÚS 1275/12 ze dne 10. 7. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o návrhu stěžovatelky České republiky - Ministerstva vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, 170 00 Praha 7, zastoupené Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem Rašínovo nábř. 42, 128 00 Praha 2, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11. 1. 2012, č. j. 28 Cdo 2179/2011-119, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 1. 2011, č. j. 55 Co 405/2010-71, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 3. 6. 2010, č. j. 21 C 332/2009-43, za účasti Nejvyššího soudu České republiky, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6, jako účastníků řízení, a Hlavního města Prahy, se sídlem Mariánská 2, 110 01 Praha 1, zastoupeného JUDr. Světlanou Semerádovou Zvolánkovou, advokátkou, se sídlem Karlovo nám. 18, 120 00 Praha 2, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Stěžovatelka se obrátila na Ústavní soud s návrhem na zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tím, že se jimi cítí dotčena na svých ústavně garantovaných právech. Konkrétně namítá porušení čl. 95 a 96 Ústavy České republiky (dále jen Ústava"), porušení čl. 11, 36, 37 a 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Vedlejší účastník řízení se před obecnými soudy domáhal proti stěžovatelce určovací žalobou určení, že je na základě zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění novely provedené zákonem č. 114/2000 Sb., vlastníkem přesně označených nemovitostí. Stěžovatelka proti tomu, stručně řečeno, namítala, že v žalobě označené nemovitosti se nikdy nestaly majetkem vedlejší účastnice, která je toliko na základě rozhodnutí tehdejšího Osidlovacího úřadu ze dne 24. 12. 1949 měla v držbě, a to pouze do 31. 12. 1949, neboť od 1. 1. 1950 s účinností zákona č. 279/1950 Sb., o finančním hospodaření národních výborů, přešlo vlastnictví ke sporným nemovitostem na stát. K datu účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. nemohl majetek přejít na stěžovatelku, neboť se nejednalo o majetek České republiky. Jejím majetkem se nemovitosti staly až na základě zákona č. 541/1992 Sb., o dělení majetku České a Slovenské Federativní Republiky mezi Českou republiku a Slovenskou republikou a jeho přechodu na Českou republiku a Slovenskou republiku. Stěžovatelka tvrdila, že od účinnosti tohoto zákona až do podání předmětné žaloby uvedené nemovitosti držela v dobré víře a jejich vlastnictví vydržela.

Obvodní soud pro Prahu 6 ústavní stížností napadeným rozsudkem žalobě vyhověl. Vyšel se závěru, že ustanovení § 2a, které bylo do zákona č. 172/1991 Sb. vloženo novelou č. 114/2000 Sb., je možno aplikovat i na majetek, který přešel do vlastnictví České republiky až po účinnosti zákona č. 172/91 Sb., tj. po datu 24. 5. 1991, a pro aplikaci tohoto ustanovení je rozhodující, zda šlo o majetek, který byl ve vlastnictví České republiky ke dni účinnosti uvedené novely, tedy ke dni 1. 7. 2000. Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka odvolání, o kterém rozhodl odvolací soud tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. V podstatě se ztotožnil s právními i skutkovými závěry soudu prvního stupně a podrobně se vypořádal s argumentací stěžovatelky, uplatněnou v odvolání.

Z podnětu dovolání se věcí zabýval i Nejvyšší soud, který usnesením ze dne 11. 1. 2012, č. j. 28 Cdo 2179/2011-119, dovolání odmítl. V odůvodnění uvedl, že v oblasti restitucí podle zákona č. 172/1991 Sb. jsou tři problémové okruhy právních otázek. První se týká otázky, zda na základě přídělu uskutečněného těsně před zánikem obecního vlastnictví lze takto přidělený majetek zahrnout do tzv. historického majetku obcí. K tomu se vyjádřil tak, že udělal několik výjimek a z funkčních důvodů příděly neuznal, ale že tento judikatorní přístup nehodlá rozšiřovat. Druhý okruh se týká existence vlastnictví České republiky buď k datu účinnosti zákona č. 172/1991 Sb., v původním znění, nebo k datu účinnosti novely tohoto zákona č. 114/2000 Sb. Zde Nejvyšší soud uvedl, že opakovaně judikoval, že podmínka vlastnictví musí být splněna ke dni účinnosti novely, tedy ke dni 1. 7. 2000. Třetí okruh problémových právních otázek se týká vydržení potencionálního majetku obcí státem. Tuto možnost Nejvyšší soud v řadě svých rozhodnutí připustil. V tomto konkrétním případě však poukázal na to, že žaloba byla podána v roce 2009 a že z obsahu spisu nevyplývají žádné konkrétní skutečnosti, jež by mohly podepřít závěr o vydržení. Na tomto základě dovodil, že posuzovaná věc nemá potřebný judikatorní přesah, a dovolání odmítl jako nepřípustné.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá nedostatky v činnosti obecných soudů při aplikaci právních předpisů upravujících nabývání vlastnictví tzv. přídělem v letech 1945 až 1950. S odkazem na dobové poměry uvedla, že přidělování konfiskovaného majetku obcím ve čtvrtém čtvrtletí roku 1949 bylo legislativně i organizačně připravenou akcí s cílem dosud nepřidělený majetek dát do správy finančních útvarů národních výborů, aby se mohly počínaje dnem 1. 1. 1950 ujmout státní správy tohoto majetku. Soudy nevzaly zřetel na to, že podle tehdy platné úpravy se vlastnictví k nemovitostem nabývalo až zápisem do pozemkových knih. Obecným soudům vytýká, že chybně aplikovaly zákon č. 172/1991 Sb., neboť se náležitě nevypořádaly se skutečností, že ke dni účinnosti uvedeného zákona předmětné nemovitosti nebyly ve vlastnictví České republiky. Pokud jde o novelu tohoto zákona provedenou zákonem č. 114/2000 Sb., přehlédly, že jejím účelem bylo pouze odstranit výkladové pochybnosti a že jejím účelem nebylo založit nové právní nároky. Stěžovatelka dále zopakovala svoji argumentaci ohledně vydržení, která podle jejího názoru nebyla soudy správně posouzena. Závěrem navrhla všechna ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušit pro porušení shora uvedených ústavních práv.

Ústavní soud vyzval účastníky řízení a vedlejšího účastníka k vyjádření. Nejvyšší soud, Městský soud v Praze a Obvodní soud pro Prahu 6 se vyjádřily tak, že odkázaly na odůvodnění svých rozhodnutí a žádné nové skutečnosti neuvedly. Také vedlejší účastník řízení, byť se vyjádřil mnohem podrobněji, než učinili účastníci řízení, neuvedl nic nového a pouze zopakoval svoji argumentaci, kterou uplatnil ve svých podáních a přednesech v řízení před obecnými soudy.

Ústavní soud si dále vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 6, sp. zn. 21 C 332/2009, a seznámil se s jeho obsahem.
Ústavní soud předesílá, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.

Jak Ústavní soud již mnohokráte zdůraznil, není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Postavení Ústavního soudu uvnitř soudní moci vymezuje článek 83 Ústavy České republiky tak, že jde o orgán ochrany ústavnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy. To platí jak pro otázky vztahující se k předmětu řízení, tak i pro hodnocení otázek procesních. Pouze v případě, že by právní závěry obecných soudů byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by takové rozhodnutí možno považovat za odporující článku 36 odst. 1 Listiny a článku 1 Ústavy.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.

Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru, přičemž v ústavní stížnosti uvádí argumenty, se kterými se již obecné soudy vypořádaly. Ústavní soud tak staví do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší. To markantně vystupuje do popředí z konstrukce podání stěžovatelky, které obsahuje polemiku s právními názory obecných soudů směřující k závěru, že byly porušeny aplikované zákony, aniž by zde byl učiněn byť jen náznak ústavněprávní argumentace. Ústavní stížnost obsahuje pouze výčet ústavně garantovaných práv, která měla být podle stěžovatelky postupem obecných soudů porušena, aniž je konkretizováno, jakým tím kterým tvrzeným chybným výkladem zákona bylo to které ústavně garantované právo dotčeno.

Ústavní soud zásadně neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí, pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo. K zásahu do základního práva stěžovatelky by došlo za předpokladu, že by výklad obecného soudu byl v rozporu s kogentním ustanovením zákona, nebo by byl extrémně formalistický, v důsledku čehož by výsledné rozhodnutí bylo celospolečensky vnímáno jako nespravedlivé. Nic takové Ústavní soud nezjistil a jak bylo uvedeno, argumentace stěžovatelky se vyčerpává pouze v polemice se stanovisky obecných soudů v rovině zákonnosti.

Ústavní soud uzavírá, že se v předmětné věci jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Obecné soudy zaujaly v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Námitkami stěžovatelky se náležitě v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu zabývaly a svůj postup řádně odůvodnily. O zásah do práva vlastnit majetek nemohlo jít, neboť postup obecných soudů odpovídal zákonné úpravě a stěžovatelce nebylo upřeno právo na ochranu jejího vlastnictví. Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatelka dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Ústavní soud z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 6 nezjistil, že by postupem soudů byla porušena rovnost účastníků, kterou stěžovatelka bez bližší konkretizace namítá. Stěžovatelkou tvrzené porušení čl. 38 Listiny nemohlo být ověřeno, neboť z obsahu jejího podání nelze vyčíst, jaké konkrétní právo garantované tímto ustanovením mělo být postupem soudu dotčeno. Stěžovatelka měla a nepochybně využila možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva.

Vzhledem k tomu, že jak obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nevybočila z mezí ústavnosti, byl návrh dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. července 2012

Stanislav Balík, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.