II. ÚS 1270/13
II.ÚS 1270/13 ze dne 5. 2. 2014


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka, soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti B. H., nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Světlá nad Sázavou, 582 91 Světlá nad Sázavou, zastoupené JUDr. Hanou Marvanovou, advokátkou se sídlem Újezd 19, 118 00 Praha 1 - Malá Strana, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 7 Tdo 1342/2012 ze dne 16. ledna 2013, rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. 8 To 36/2012 ze dne 16. května 2012 a proti rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 43 T 2/2012 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Ústavní stížností, která byla podána řádně a včas (dle §§ 34, 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina") a čl. 6 odst. 1 a 3 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Stěžovatelka byla přesvědčena, že došlo k porušení pramenů ústavního pořádku tím, že odsuzující rozsudek byl založen pouze na nepřímých důkazech a domněnkách, přičemž skutková zjištění soudu prvého a druhého stupně byly v extrémním rozporu s provedenými důkazy a trpěly vadou tzv. opomenutých důkazů.

Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Městského soudu v Praze byla stěžovatelka uznána vinnou ze spáchání zločinu vraždy podle § 140 odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"). Podle skutkových zjištění soudu spáchala stěžovatelka zločin tak, že svého přítele (dále jen "poškozený") usmrtila s rozmyslem jednou střelnou ranou z pistole belgické výroby zn. FN 935 HP, v. č. 79419, call. 9 mm Luger, když kulka byla vstřelena v pravé spánkové krajině a vyšla v levé spánkové krajině a způsobila tak poranění hlavy s pohmožděním mozku, na následky čehož poškozený na místě zemřel. Za uvedený zločin byla stěžovatelka odsouzena k trestu odnětí svobody v délce trvání dvanácti let nepodmíněně. Dle § 56 odst. 2 písm. d) trestního zákoníku byla pro výkon trestu zařazena do věznice se zvýšenou ostrahou. Soud dále rozhodl o zabrání předmětné pistole podle § 101 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku a uložil stěžovatelce dle § 228 odst. 1 trestního zákoníku povinnost zaplatit náhradu škody poškozeným, každému ve výši 240.000,- Kč.

Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka včasné odvolání do všech jeho výroků s tím, že odsuzující rozsudek nemá oporu v provedených důkazech, byl založen toliko na řetězci nepřímých důkazů, a že soud prvního stupně hodnotil důkazy jednostranně v její neprospěch, když vycházel ze spekulací a nikoliv z nezvratně prokázaných faktů. Vrchní soud v Praze rozhodl tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), d) zák. č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád") napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 trestního řádu znovu rozhodl o vině stěžovatelky tak, že jiného úmyslně usmrtila, čímž se dopustila zločinu vraždy podle § 140 odst. 1 trestního zákoníku. Stěžovatelce byl uložen trest odnětí svobody v trvání deseti let ve věznici s ostrahou. Podle § 101 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku bylo rozhodnuto o zabrání předmětné pistole a dle § 228 odst. 1 trestního zákoníku byla stěžovatelce uložena povinnost nahradit škodu poškozeným, každému ve výši 240.000,- Kč.

Stěžovatelka podala vůči odsuzujícím rozsudkům dovolání, kde uvedla dovolací důvod dle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, namítajíc nesprávné hmotně právní posouzení, extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a vadu rozsudku spočívající v tzv. opomenutých důkazech. Nejvyšší soud návrh odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu, když shledal, že uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídají námitky stěžovatelky, protože zde nebyl žádný podklad k tomu, aby bylo možné vyslovit nesprávnou aplikaci hmotného práva, díky čemuž by napadená rozhodnutí spočívala na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu.

Proti výše uvedeným rozhodnutím podala stěžovatelka ústavní stížnost, kde soudům vytýkala ústavně nekonformní postup spočívající v tom, že rozhodly na základě nepřímých důkazů a skutkových zjištění, které byly v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Konkrétně stěžovatelka namítala, že nebyl prokázán motiv trestného činu, rozhodnutí odvolacího soudu nebylo podloženo provedenými důkazy, opomíjelo provedené důkazy a skutková zjištění z nich vyplývající. Ohledně vad důkazního řízení, tzv. opomenutých důkazů stěžovatelka zmínila rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 77/04 ze dne 18. 11. 2004, kde Ústavní soud judikoval následky neprovedení konkrétního důkazu bez věcně adekvátního zdůvodnění či další rozhodnutí Ústavního soudu, která určují následky, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí zohledněny. Takového jednání se soudy měly dopustit, když opomenuly přihlédnout k výpovědím svědků nebo se nevypořádaly se znaleckým posudkem MUDr. Karla Stibrala ohledně psychického stavu poškozeného.

Na závěr své ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla přesvědčení, že bylo dotčeno její ústavně chráněné právo na spravedlivý soudní proces a byl porušen princip zákonnosti postupu orgánů státní moci, proto navrhla, aby Ústavní soud dotčená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah soudních rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Na tomto místě je nutné připomenout, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, a proto sám nemůže hodnotit skutkové okolnosti a z nich učiněná skutková zjištění, jelikož takové hodnocení přísluší toliko jim, když jen obecný soud je oprávněn rozhodovat o vině a trestu za trestné činy (čl. 90 Ústavy České republiky i čl. 40 odst. 1 Listiny). Přezkumu takových výhrad se v ústavním soudnictví již nelze úspěšně domáhat. Ústavní soud také ve své rozhodovací praxi akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, tudíž neposuzuje a ani posuzovat nemůže otázku možného porušení práv fyzických a právnických osob, která vyplývají z práva podústavního, neboť toto provádí především soudy obecné. Do rozhodovací činnosti obecných soudů Ústavní soud zasahuje jen tehdy, jestliže porušením podústavního práva došlo současně i k porušení základního práva nebo svobody. K takovémuto zásahu v posuzovaném případě nedošlo.

Ústavní soud musel konstatovat, že ústavní stížnost navrhovatelky se zakládala toliko na opakování argumentů, které již uplatnila v řízení před obecnými soudy a s nimiž se tyto soudy již ústavně konformním způsobem vypořádaly.

Z uplatněných argumentů stěžovatelky jednoznačně plyne, že své dovolání opřela o dovolací důvod dle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, tedy o důvod týkající se vad hmotněprávního charakteru. Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud nepochybil, jestliže námitky směřující vůči samotnému hodnocení důkazů, jakož i stěžovatelčin poukaz na nedostatečně zjištěný skutkový stav věci týkající se okolností, za kterých bylo rozhodnuto, pokládal za námitky procesního charakteru, které nejsou podřaditelné pod uplatněný dovolací důvod. Stejně tak Nejvyšší soud nepochybil, zahrnul-li do téže kategorie i stěžovatelčino předestření vlastní verze skutkového stavu, to samé platí ve vztahu tzv. opomenutých důkazů.

Za nedůvodnou nutno považovat i námitku, že v dané věci bylo rozhodnuto na základě série nepřímých důkazů. Ústavní soud připomíná, že z ústavního principu nezávislosti soudů podle čl. 82 Ústavy vychází též zásada volného hodnocení důkazů, z níž mimo jiné vyplývá, že obecné soudy hodnotí důkazy podle své úvahy, v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit. To se týká i stěžovatelčiných námitek k neprovedení znaleckého posudku MUDr. Karla Stibrala. Ústavní soud ze spisového materiálu zjistil, že nalézací soudy velmi podrobně a pečlivě v odůvodnění svých rozhodnutí zhodnotily celý průběh důkazního řízení. Ve světle toho nemůže konečně obstát ani výhrada stěžovatelky, že nebyl prokázán motiv trestného činu.

Ústavnímu soudu nenáleží ve smyslu shora zmíněné zásady volného hodnocení důkazů provádět přehodnocování dokazování, jež obecné soudy provedly. V úvahu takové přezkoumání a přehodnocení dokazování obecných soudů přichází pouze v případě, zjistí-li libovůli v jejich postupu, tj. pokud v soudním rozhodování jsou obecnými soudy vyvozená skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, resp. tehdy, jestliže z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi úvahami při hodnocení důkazů a skutkovými zjištěními na jedné straně a právními závěry na straně druhé (viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3, nález č. 34, str. 257).

Z argumentace stěžovatelky je zřejmý její nesouhlas s postupem zjišťování skutkového stavu, nežli námitka procesních pochybení obecných soudů. Samotný nesouhlas s hodnocením skutkových okolností však nevede k důvodnému závěru o neústavnosti napadeného rozhodnutí obecných soudů.

Ústavní soud zcela přisvědčuje závěrům dovolacího soudu o tom, že zde nebyl žádný podklad k tomu, aby bylo možné vyslovit nesprávnou aplikaci hmotného práva, ani žádnou relevantní ústavněprávní argumentaci, jíž by zpochybnila ústavní konformitu napadených soudních rozhodnutí. Z tohoto důvodu odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 5. února 2014

Stanislav Balík, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.