II. ÚS 126/05
II.ÚS 126/05 ze dne 14. 9. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatele Z. F., zastoupeného JUDr. Jiřím Šídlem, advokátem, se sídlem v Praze 4, Evropská 237, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. prosince 2004, č. j. 24 Co 477/2004-70, za účasti Krajského soudu v Praze jako účastníka řízení a M. P.,zastoupené Mgr. Evou Šutkovou, advokátkou, se sídlem v Praze 10, Počernická 96, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění: Stěžovatel se ústavní stížností domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku. Tímto rozsudkem byl k odvolání žalobce (stěžovatele) potvrzen rozsudek Okresního soudu v Berouně ze dne 8. července 2004, č. j. 4 C 306/2002-39, ve výrocích, jimiž byla určena lhůta splatnosti pro zaplacení dlužného výživného, určeno příjmení nezletilého Petra (jedná se pseudonym) (syn stěžovatele) na "P." a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. V ústavní stížnosti pak stěžovatel brojil především proti výroku o určení příjmení svého nezletilého syna. Krajský soud v Praze ve shodě se soudem prvního stupně shledal, že jsou dány zákonné podmínky pro určení příjmení nezletilého podle § 38 odst. 3 zákona o rodině, protože rodiče (vedlejší účastnice a stěžovatel) se o jeho příjmení nedohodli. Před narozením dítěte bylo určeno jeho příjmení na P., neboť matka při uzavírání manželství přijala příjmení svého manžela a otcovství bylo určeno v důsledku zákonné domněnky otcovství manžela matky dle § 51 odst. 1 zákona o rodině. Posléze došlo k popření otcovství a určení jeho otcovství souhlasným prohlášením rodičů, přičemž oba rodiče mají rozdílná příjmení. Při posuzování věci vycházel odvolací soud z toho, že nezletilý Petr žije od svého narození s matkou ve společné domácnosti, matka o něj řádně pečuje a podle rozhodnutí soudu tak bude oprávněna činit i do budoucna. Příjmením P. bude zachována jednota příjmení jeho a matky, což se soudu jeví jako opatření v zájmu nezletilého, protože od svého narození toto jméno užívá a s tímto příjmením se již ztotožnil, byť je dosud v útlém věku. Změna příjmení by mu mohla přinést určité psychické, ale i technicko-úřední problémy. Jako neopodstatněnou shledal odvolací soud námitku žalobce, že v dohledné době dojde ke změně příjmení matky nezletilého Petra v souvislosti s uzavřením jejího nového sňatku. Odvolací soud konstatoval, že z faktického jednání matky nezletilého a jejího přítele nelze činit závěr o pravděpodobnosti změny jména. Pokud by matka shodu svého příjmení se jménem nezletilého přesto porušila, mohlo by se jednat o závažný důvod, pro který by soud ve smyslu § 49 zákona o rodině dal, na místo matky nezletilého, souhlas k podání žádosti žalobcem o změnu příjmení nezletilého Petra u příslušného správního orgánu. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal porušení svých rodičovských práv, která jsou zakotvena v Listině základních práv a svobod, ale i práv dítěte zaručených Úmluvou o právech dítěte, a to konkrétně práva dítěte na zachování jeho totožnosti se stěžovatelem, včetně zachování rodinných svazků. Dále namítal porušení práva na soudní ochranu, zakotvených v čl. 90 ve spojení s čl. 95 Ústavy ČR. Stěžovatel nejprve poměrně obsáhle zrekapituloval průběh dosavadního řízení, včetně vydaných rozhodnutí. Z konkrétních věcí namítal, že odvolací soud nevzal v úvahu práva dítěte, a to především právo dítěte na jméno, ale i právo na zachování jeho totožnosti, včetně rodinných svazků. Dle názoru stěžovatele nelze brát za rozhodující prohlášení matky nezletilého a jejího přítele, že zachovají svoji totožnost jmen i po případném sňatku. Stěžovatel vyjádřil dále přesvědčení, že příjmení určuje i tu skutečnost, že nezletilý je stěžovatelovým synem, a že syn má nést jeho jméno a ne jméno někoho, kdo není jednoznačně jeho otcem. Je především v zájmu dítěte, aby pocit sounáležitosti se stěžovatelem byl pěstován a prohlubován. Navíc je nezletilý Petr ještě ve věku, kdy by se ho změna jména nijak nedotkla a do budoucna by měl jistotu pevného a odpovídajícího jména. Krajský soud v Praze jako účastník řízení ve vyjádření k ústavní stížnosti konstatoval, že v řízení provedl všechny potřebné důkazy a učinil z nich správná skutková zjištění. Mimo provedených důkazů vzal v úvahu i další vývoj osobních vztahů matky nezletilého a jejího partnera. Po zvážení všech důkazů a okolností se v rozhodnutí přiklonil na stranu matky nezletilého. Je toho názoru, že se stěžovatel mýlí, pokud se domnívá, že nezletilý se příjmením P. identifikuje s osobou pro něj zcela cizího muže. Tímto příjmením se identifikuje především s příjmením své matky, která při uzavírání manželství přijala příjmení svého manžela a po rozvodu manželství se nerozhodla vrátit se ke svému předchozímu příjmení. Právě zachování jednoty příjmení matky a nezletilého bylo pro soud rozhodujícím důvodem pro určení příjmení nezletilému. Soud nesdílel obavy otce nezletilého z toho, že by v krátké době mohlo dojít v důsledku uzavření nového manželství matkou nezletilého k rozdělení příjmení matky a nezletilého. Vedlejší účastnice řízení ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedla, že odvolací soud při svém rozhodování nijak nepochybil, přihlédl ke všem účastníky tvrzeným skutečnostem a své rozhodnutí vydal na základě řádně provedených důkazů. Jeho rozhodnutím nebylo porušeno žádné ústavně zaručené právo nebo svoboda stěžovatele. Stěžovateli není na základě rozsudku bráněno ve styku se synem a je zcela na něm, zda bude pěstovat pocit sounáležitosti, či nikoli. O příjmení dítěte rozhodl soud plně v jeho zájmu. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že stěžovatel se dovolával ochrany svých základních práv obsažených v Listině resp. Ústavě a Úmluvě o právech dítěte, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný. Jak vyplývá z výše uvedeného Ústavní soud neposuzuje stanoviska ani výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením, ani jejich právní úvahy, názory a závěry, pokud nejde o otázky základních práv a svobod. Jeho úkolem taktéž není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], neboť Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Obsahem ústavní stížnosti, kterou vedle poměrně obsáhlé rekapitulace dosavadního průběhu řízení a obsahu vydaných rozhodnutí tvořila pouze stručná ústavněprávní argumentace, byla polemika stěžovatele s rozhodnutím odvolacího soudu a jeho závěry ohledně určení příjmení dítěte. V této souvislosti poukazoval na to, že dítě by si mělo vytvořit pocit sounáležitosti s otcem, přičemž jedním z předpokladů této sounáležitosti je i shodné příjmení. Tuto argumentací není nutno vyvracet, nicméně je třeba konstatovat, že tak jako může shodné příjmení vytvářet pouto mezi dítětem a otcem, stejně tak vytváří pouto s matkou. Jelikož nemají oba rodiče stejná příjmení, je na posouzení soudu, pokud se rodiče na příjmení dítěte nedohodnou, aby se přiklonil na stranu jednoho nebo druhého z rodičů. Za tím účelem pak provádí potřebná dokazování. V daném případě ve prospěch příjmení matky hovořila především ta skutečnost, že nezletilý byl svěřen do péče matky a sdílí s ní společnou domácnost. Je tedy logické, aby nezletilý sdílel i její příjmení (nikoliv tedy příjmení bývalého manžela matky nezletilého, jak v ústavní stížnosti uvádí stěžovatel). Z tohoto pohledu byla obecnými soud respektována i práva nezletilého dítěte, tak jak požaduje Úmluva o právech dítěte. Úvahy stěžovatele o tom, jak se matka zachová při případném sňatku jsou pak pouhou spekulací, která nemá oporu ve zjištěních soudu. Ústavní soud konstatuje, že v postupu soudů při zjišťování důkazů a z nich vyvozených právních závěrů nelze spatřovat pochybení. V daném případě se z odůvodnění rozhodnutí podává, že soudy provedly řádné dokazovaní, provedené důkazy náležitě zhodnotily a vyvodily z nich závěry, které se skutkovými zjištěními nejsou v logickém rozporu. K tomu Ústavní soud podotýká, že podle ustálené judikatury platí, že pokud obecné soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny, není Ústavní soud oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti a tedy ani "hodnotit" jejich hodnocení důkazů, byly-li zásady dané § 132 občanského soudního řádu. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Ústavní soud rovněž nesdílí stěžovatelem namítané porušení rodičovských práv. Napadeným rozhodnutím totiž stěžovateli není nikterak bráněno stýkat se nezletilým. S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím obecných soudů došlo v daném případě k porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod, a na základě toho mu nezbylo, než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona jako zjevně neopodstatněnou odmítnout. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona). V Brně dne 14. září 2005

Jiří Nykodým, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.