II. ÚS 1254/12
II.ÚS 1254/12 ze dne 24. 7. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudkyně Dagmar Lastovecké a soudce Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti P. Ž., zastoupeného Mgr. Michalem Mazlem, advokátem se sídlem Vinohradská 938/37, 120 00 Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 1610/2011-94 ze dne 11. ledna 2012, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 55 Co 397/2010-78 ze dne 14. prosince 2010 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 41 C 223/2009-44 ze dne 8. dubna 2010 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Ústavní stížností, která byla podána řádně a včas (§ 34, 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít k porušení čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, 2 a 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina"), jakož i k porušení ustanovení čl. 1 odst. 1 a 2 Ústavy.

Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 2 shora označeným rozsudkem zamítl žalobu, jíž se stěžovatel (žalobce) domáhal po žalované, České republice, zaplacení částky 2 978 000 Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Žalovaná částka měla dle žalobce představovat škodu, jež mu měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky soudních řízení vedených u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 30 C 181/2001 a 30 C l17/2006. V řízení prvně uvedeném se žalobce domáhal, aby byla manželům S., kteří měli na základě kupní smlouvy uzavřené se společností Obchodní zastoupení, spol. s r. o., jako dosavadním vlastníkem, nabýt do svého vlastnictví bytovou jednotku pronajatou žalobci a jeho manželce, uložena povinnost uzavřít s ním a s jeho manželkou kupní smlouvu na tuto jednotku, jelikož mělo být porušeno jejich předkupní právo k dané bytové jednotce. Zmíněné řízení, poté co bylo původní rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno pro vadu spočívající v absenci potřebného poučení účastníků dle § 118a odst. 2 občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř."), bylo po opětovném projednání věci skončeno zamítnutím žaloby pro nedostatek pasivní věcné legitimace žalovaných, kteří se s ohledem na neplatnost kupní smlouvy nestali řádnými vlastníky předmětného bytu.

Následně bylo u Obvodního soudu pro Prahu 1 zahájeno řízení pod sp. zn. 30 C 117/2006, v němž se žalobce se svou manželkou žalobou podanou proti žalovaným - obchodní společnosti Obchodní zastoupení, spol. s r. o., a manželům S. - domáhali určení vlastnického práva, jež skončilo určením uvedené žalované obchodní společnosti za vlastníka. Průtahy v těchto řízeních měly mít dle žalobce za následek, že zatímco v roce 2003 mohl předmětnou bytovou jednotku koupit za cenu 1 250 000 Kč, při koupi realizované až po skončení uvedených řízení v roce 2009 musil zaplatit cenu tuto částku značně převyšující. V tomto řízení se tedy domáhal náhrady škody odpovídající rozdílu nákladů na koupi bytu v roce 2003 a v roce 2009.

Obvodní soud věc posoudil podle § 13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), upravujícího odpovědnost státu za nesprávný úřední postup. Na základě provedeného dokazování dovodil, že v řízení o uložení povinnosti uzavřít kupní smlouvu došlo k jednomu významnějšímu průtahu v délce circa osm měsíců, který společně s procesním pochybením soudu (neposkytnutím poučení dle § 118a o. s. ř.) měl za následek prodloužení celkové délky řízení asi o jeden rok. Ve druhém ze žalobcem uváděných řízení pak obvodní soud žádné pochybení neshledal. Úvahu žalobce o vzniku škody na jeho straně však soud označil za zcela lichou, neboť vynaložením finančních prostředků získal do své majetkové sféry odpovídající protihodnotu v podobě zakoupeného bytu za předpokladu, že byt koupil za cenu rovnající se jeho skutečné hodnotě. Koupil-li byt za cenu vyšší, pak tato újma byla důsledkem právního úkonu učiněného žalobcem a těžko může být kladena za vinu státu. K tomu doplnil, že v žalobcem tvrzené újmě lze jen stěží spatřovat přímý důsledek nesprávného úředního postupu spočívajícího v prodloužení délky řízení o jeden rok, jelikož uzavření kupní smlouvy (i stanovení kupní ceny) bylo svobodným projevem vůle žalobce a strany prodávající. Představovala-li část žalované částky vyšší náklady na splacení hypotéky, pak ani v tomto případně není dána příčinná souvislost mezi tvrzenou škodou a nesprávným úředním postupem, neboť způsob financování koupě byl plně v dispozici žalobce, a ani u této částky nelze dovodit, že by byla vynaložena v příčinné souvislosti s prodloužením délky řízení. Výtce žalobce, že Obvodní soud pro Prahu 1 měl již od počátku vědět, že žalovaní v prve vedeném řízení nejsou pasivně věcně legitimováni, soud odvětil tak, že tato skutečnost vyplynula až z provedeného dokazování a v úvahu nepřicházelo ani jakékoliv poučení účastníků v tomto směru, neboť by šlo o nepřípustné poučení o hmotném právu. Tyto úvahy tedy soud vedly k zamítnutí žaloby jako nedůvodné.

K odvolání stěžovatele přezkoumal uvedené rozhodnutí Městský soud v Praze, jenž je výše citovaným rozsudkem ze dne 14. 12. 2010 potvrdil. Po částečném doplnění dokazování vyslovil odvolací soud závěr, že délka řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 30 C 181/2001 není v příčinné souvislosti s žalobcem tvrzenou škodou. Skutečnost, že žalobce v roce 2009 koupil bytovou jednotku od vlastníka za 4 000 000 Kč, nesouvisí se sporem, v němž se žalobce neúspěšně domáhal, aby byla nevlastníkům bytové jednotky uložena povinnost mu byt prodat, byť v něm byl soudem prvního stupně shledán nesprávný úřední postup. Žalobce měl navíc již v roce 1997 možnost koupit předmětný byt za cenu 1 143 360 Kč na základě předkupního práva, této možnosti však nevyužil. Odvolací soud se dále ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, dle kterého ve druhém ze žalobcem uváděných řízení k nesprávnému úřednímu postupu nedošlo. Odvolací soud tudíž přistoupil k potvrzení rozhodnutí soudu prvního stupně jako rozhodnutí věcně správného.

Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně podal stěžovatel dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Nejvyšší soud však dovolání jako nepřípustné odmítl s tím, že v posuzované věci neshledává existenci jakékoli otázky zásadně právně významné, jakož ani to, že by soudy nižších stupňů řešily některou z otázek v rozporu s hmotným právem.

Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, ve které namítá, že na rozdíl od obecných soudů mezi protiprávním jednáním a vzniklou škodou existuje příčinná souvislost. Stěžovatel nadto spatřuje v postupu soudu prvního stupně, který rozhodoval v řízení vedeném pod sp. zn. 30 C 181/2001, "celou řadu jednoznačných pochybení". Vedle zjevně nedostatečné aplikace ustanovení § 6 a § 118a o. s. ř. prý byla ze strany soudu porušena zásada rychlosti soudního řízení, zejména s ohledem na složitost, skutkovou a právní náročnost projednávané věci. To, že v tomto řízení došlo k pochybení spočívajícím v nepřiměřené délce řízení, dle stěžovatele konstatuje i Obvodní soud pro Prahu 2 v odůvodnění svého rozhodnutí č. j. 41 C 223/2009-44 ze dne 8. 4. 2010.

Stěžovatel shledává porušení svých uvedených ústavních práv v tom, že těmito pochybeními soudu v prvním řízení (pod sp. zn. 30 C 181/2001) se nezabývá žádný ze soudů při rozhodování o žalobě stěžovatele o náhradu škody. Ve vzpomínaném rozsudku ze dne 8. 4. 2010 k žalobě o náhradu škody prý například Obvodní soud pro Prahu 2 stěžovateli vytýká, že skutečnost, že žaloba, konkrétně žalobní petit, nebyla dostatečně určitá, aby mohla být podkladem pro rozhodnutí soudu, přispěla k celkové délce řízení. Soud se zde dle názoru stěžovatele nezabývá tím, že pokud by se soud v prvním řízení vedeném pod sp. zn. 30 C 181/2001 zabýval již svými předchozími zjištěními a následně i upozorněním odvolacího soudu ve smyslu neplatnosti nabídek učiněných v rámci předkupního práva, a tedy de facto i pasivní legitimací na straně žalovaných (jimiž se zabýval až v roce 2005 v rámci svého rozhodování), k těmto výzvám k doplnění žalobního petitu by prý vůbec nedošlo. V tomto směru se pak dle něj nelze ztotožnit ani s následnými rozhodnutími odvolacího a dovolacího soudu.

Stěžovatel dále nesouhlasí s vývodem soudu druhého stupně v tom, že ten odkazuje na nabídku, která měla být učiněna stěžovateli dne 18. 11. 1997, kdy ji hodnotí jako splněnou, a vyvozuje z toho "v rozporu se zjištěními soudů v řízení o nahrazení projevu vůle závěr, že délka řízení vedeného pod sp. zn. 30 C 181/2001 není v žádné příčinné souvislosti s žalobcem uváděnou škodou". Stejně tak je prý s ohledem na předchozí rozhodnutí soudu a všechny prokázané skutečnosti o porušení předkupního práva nesprávné tvrzení odvolacího soudu, že žalobce mohl byt již v roce 1997 získat do vlastnictví koupí na základě předkupního práva, kterého nevyužil.

Stěžovatel také vyjádřil nesouhlas s rozhodnutím Městského soudu v Praze, který svým rozhodnutím potvrdil stanovisko Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 41 C 223/2009-44, že s odvoláním na § 442 odst. 1 občanského zákoníku stěžovateli žádná škoda nevznikla. Škodou je dle stěžovatele chápána majetková újma vyjádřitelná v penězích. Takovou újmou se prý mimo jiné rozumí majetková újma spočívající v konkrétním zmenšení již existujícího majetku poškozeného, což stěžovatel v ústavní stížnosti podrobněji rozvedl. Stěžovateli pak tím, že se nemohl od prvopočátku domoci svého předkupního práva a o ochranu svých vlastnických práv se obrátil na soud, kdy řízení u soudu trvalo nepřiměřeně dlouho, prý jednoznačně vznikla škoda spočívající v konkrétním zmenšení již existujícího majetku, a sice vznikem dluhu v souvislosti s hypotečním úvěrem. Nelze se dle něj rovněž ztotožnit ani s tvrzením soudů, že koupí bytu, byť za cenu mnohonásobně vyšší, než by byt byl pořídil při rychlejším rozhodnutí příslušných soudů, o několik let dříve, získal stěžovatel odpovídající protihodnotu. V případě, že by se stěžovatel domohl svého práva dříve, byl by prý nemusil vynakládat mnohonásobně zvýšené prostředky ze svého majetku (respektive zatížit se hypotékou). V rozdílu finanční částky, za niž by byl koupil byt v roce 2003 a za niž jej mohl poté, co se svého práva domohl, koupit, lze dle jeho názoru "jednoznačně spatřovat vzniklou škodu". Rozhodnutí soudů o náhradě škody stěžovatele tedy nelze podle mínění stěžovatele považovat ani v této části za správné.

Stěžovatel je přesvědčen, že soudy v rámci řízení o uplatnění jeho předkupního práva k předmětnému bytu, stejně jako následně i soudy rozhodující o náhradě vzniklé škody, mu nezajistily svým jednáním Listinou garantovaná práva na soudní ochranu. Soudy svým jednáním nerespektovaly garantované právo každého, aby jeho věc byla projednána bez zbytečných průtahů. Zásadním způsobem prý bylo soudy rozhodujícími o náhradě škody zasaženo do stěžovatelova práva na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem. Na závěr své ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud vyslovil namítané porušení základních práv a aby ústavní stížností dotčená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace jednoduchého práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace norem jednoduchého práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].

Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit naříkaná rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Obecné soudy vyšly z dostatečně zjištěného skutkového stavu, na který pak aplikovaly příslušná zákonná ustanovení, jež v uspokojivé míře vyložily, přičemž tento svůj postup osvětlily v odůvodnění svých rozhodnutí, která tak nelze označit za arbitrární, nadmíru formalistická či zakládající extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry.

Pokud jde o námitky, jimiž stěžovatel brojí proti postupu obecných soudů v řízeních vedených pod sp. zn. 30 C 181/2001 a 30 C l17/2006, je Ústavní soud nucen konstatovat, že v této části není ústavní stížnost projednatelná, neboť se jedná o jiné řízení, než z kterého vzešly nyní stěžované soudní akty. Ve zbývající části pak Ústavní soud shledal splnění podmínek pro postup dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Stěžovatel obecným soudům rozhodujícím o náhradě škody za nesprávný úřední postup vytýká nesprávné posouzení skutkové i právní a s jejich závěry obsáhle polemizuje. Avšak tato polemika je vedena výlučně v rovině jednoduchého práva s akcentem na údajně nesprávné hodnocení skutkových okolností. Taková argumentace však s ohledem na výše uvedené není způsobilá úspěšně zpochybnit ústavní konformitu napadených soudních rozhodnutí, a to ani tehdy, kdyby snad sám Ústavní soud shledal, že závěry obecných soudů nebyly ve všem správné. Prostor pro kasační zásah Ústavního soudu může vytvořit jen taková situace, kdy se úvahy obecných soudů nacházejí v natolik extrémním rozporu, že to ve svém důsledku vede k popření smyslu práva na spravedlivý proces, popřípadě jiného základního práva či svobody. Ústavní soud takový nesoulad v projednávané věci neshledal a stěžovatel ani takový pohled nenabídl, ani nezdůvodnil, proč tato údajně nesprávná posouzení dle jeho názoru působí právě takovou intenzitou, že to má za následek porušení základního práva či svobody.

Nepřísluší Ústavnímu soudu, aby s konečnou platností rozhodl, zda v daném případě existuje příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním a vzniklou škodou nebo nikoli, anebo zda obecné soudy aplikovaly dostatečně přiléhavou judikaturu soudu dovolacího či nikoli, když samotné hodnocení správnosti úvah stojí mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu, ledaže jsou jimi podstatným způsobem narušeny principy a normy vyvěrající z pramenů ústavního pořádku.

Pokud jde o námitku stěžovatele, že se obecné soudy rozhodující o náhradě škody za nesprávný úřední postup nijak nezabývaly pochybeními soudů v prvním řízení (pod sp. zn. 30 C 181/2001), nelze jí dát za pravdu. Obvodní soud se těmito otázkami (tj. zjevně nedostatečnou aplikací ustanovení § 6 a § 118a o. s. ř., jakož i přiměřeností celkové délky předmětného řízení) zabývá na stranách 5 a 6 svého rozsudku, kde konstatuje, že absence poučení o odlišném právním názoru soudu přispěla k prodloužení řízení, avšak v důsledku toho, že odvolací soud rozhodl o odvoláních velmi rychle, došlo k tomuto prodloužení přibližně o jeden rok. Ústavní soud současně nezjistil, že by tato úvaha trpěla jakoukoli vnitřní logickou rozporností či extrémním rozporem se skutkovým zjištěním.

Poněvadž stěžovatel Ústavnímu soudu nepředestřel žádnou ústavněprávně relevantní argumentaci, musil tudíž Ústavní soud odmítnout ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 24. července 2012

Stanislav Balík, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.