II. ÚS 125/05
II.ÚS 125/05 ze dne 8. 3. 2006


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti Z. V., zastoupené Zuzanou Nussbergerovou, advokátkou, se sídlem Praha 3, Čajkovského 8, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2004 ve věci sp. zn. 51 Co 212/2004, takto :
Návrh se odmítá.
Odůvodnění :

Ve svém návrhu stěžovatelka napadá rubrikované rozhodnutí obecného soudu a domnívá se, že byla zasažena její ústavně zaručená práva podle čl. 2 odst. 3 a čl. 90 Ústavy České republiky a dle čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení. Domáhá se proto vydání nálezu, jímž by Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.

Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 bylo stěžovatelce uloženo, aby podala žalobu na určení, že závěť zůstavitelky je neplatná. V průběhu řízení o této žalobě dospěla část právní teorie i praxe k závěru, že dědic, který je odkazován podle § 175k odst. 2 občanského soudního řádu k podání žaloby na určení svého dědického práva, má být odkázán tak, že má podat žalobu o určení, kdo je dědicem po zůstaviteli. Proto stěžovatelka tímto způsobem - žalobou na určení - původní žalobu rozšířila.

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 byla zamítnuta žaloba, kterou se stěžovatelka domáhala určení, že závěť zůstavitelky je neplatná, a to s odůvodněním, že na takovém určení nemá naléhavý právní zájem. Na druhé straně soud vyhověl žalobě na určení, že vedlejší účastnice není dědičkou po zůstavitelce na základě závěti, kterou soud v nalézacím řízení shledal neplatnou. Co se týče náhrady nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky navzájem, uložil soud celou tuto povinnost žalovaným s odůvodněním, že zamítnutí stěžovatelčiny žaloby na určení neplatnosti závěti je čistě formálního rázu, neboť v řízení bylo prokázáno, že závěť je neplatná, a tak úspěch žalovaných je jen nepatrný.

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem, který stěžovatelka ve výrocích o náhradě nákladů napadá, dospěl k závěru, že předmětem řízení bylo jednak určení neplatnosti závěti zůstavitelky a jednak určení, že vedlejší účastnice není dědičkou po zůstavitelce na základě této závěti. Tím, že žaloba na určení neplatnosti závěti byla zamítnuta, měla stěžovatelka ve věci úspěch jen jednou polovinou, a proto je zapotřebí rozhodnout o nákladech řízení tak, že se rozloží mezi stěžovatelku a žalované.

Stěžovatelka podala dovolání k Nejvyššímu soudu, které bylo pro nepřípustnost odmítnuto.
Po posouzení věci Ústavní soud dospěl k závěru, že podaný návrh není důvodný.

Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavních garancí, tj. z pohledu, zda v řízení před obecnými soudy a rozhodnutím z něj vzešlým nebyla dotčena práva nebo svobody chráněné ustanoveními ústavního pořádku. Zásah Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů je tak vázán na splnění jistých podmínek (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994 ve věci sp. zn. III. ÚS 23/93, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 1, nález č. 5, str. 41 a násl.).

V souvislosti s předmětem ústavní stížnosti Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně uvádí, že tato problematika zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný "spor" o náhradu nákladů řízení, i když se může - někdy velmi citelně - dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje většinou intenzity, jež by vedla k zásahu do základních práv a svobod. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu nelze otázku náhrady nákladů řízení klást na roveň procesu vedoucího k rozhodnutí ve věci samé. Ačkoliv může být takové rozhodnutí z hlediska jednoduchého práva sporné, nevede tato spornost sama o sobě k možnosti zásahu Ústavního soudu v podobě kasačního nálezu. Ústavní soud totiž ve své konstantní judikatuře konstatoval, že rozdílný názor na interpretaci jednoduchého práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 8. 2002 ve věci sp. zn. IV. ÚS 303/02, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č.27, Usnesení č 25, str. 307 a násl.).

Ústavní soud rovněž podotýká (viz též posléze zmíněné usnesení ve věci IV. ÚS 303/02), že při rozhodování o nákladech řízení se v zásadě jedná o diskreční oprávnění soudu, do kterého se Ústavní soud necítí být oprávněn zasahovat. Uvedená otázka by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vybočení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 ve věci sp. zn. III. ÚS 224/98, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 15, nález č. 98, str. 17 a násl.). Takové porušení však v daném případě shledáno nebylo, neboť Městský soud v Praze interpretoval platná a účinná zákonná ustanovení a svou interpretaci řádně a logicky odůvodnil. To, že se právní závěry soudu liší od názoru stěžovatelky, není důvodem pro opodstatněnost ústavní stížnosti. Navíc stěžovatelka v průběhu řízení byla soudem poučena, aby žalobu na neplatnost závěti vzala zpět, protože soud se neplatností závěti bude zabývat jako předběžnou otázkou, aby mohl rozhodnout o žalobě na určení, kdo je dědicem. Za dané situace považuje Ústavní soud rozhodnutí obecných soudů za projev jejich nezávislého rozhodování, do něhož není oprávněn zasahovat.

S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud dospěl k závěru, že nedošlo k zásahu do stěžovatelčiných základních práv a svobod, a proto návrh jako zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. března 2006

Stanislav Balík předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.