II. ÚS 1244/17
II.ÚS 1244/17 ze dne 16. 5. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a Ludvíka Davida ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. D., zastoupeného JUDr. Lubošem Průšou, advokátem se sídlem tř. Národní svobody 32/11, Písek, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2016, č. j. 6 Tdo 1391/2016-31, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení, kterým Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele směřující proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. 5. 2016, č. j. 3 To 126/2015-369, jímž tento soud jako soud odvolací zamítl odvolání stěžovatele proti rozsudku Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 20. 11. 2014, č. j. 1 T 25/2014-319. Tímto rozsudkem byl stěžovatel uznán vinným trestným činem podvodu podle ustanovení § 209 odst. 1, 3 trestního zákoníku a za to byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Současně byl odsouzen k povinnosti nahradit škodu poškozené společnosti ve výši 243.618 Kč.

2. Napadené usnesení Nejvyššího soudu dle stěžovatele porušilo jeho právo na spravedlivý proces, zaručené čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). K tvrzené protiústavnosti došlo neprovedením důkazu, který stěžovatel navrhoval v průběhu soudního řízení, a to znaleckého posudku, který by ohodnotil majetek firmy PraLes spol. s r. o. ke dni 9. 11. 2011, kdy měl stěžovatel spáchat předmětný trestný čin. Stěžovatel se rovněž domnívá, že byl porušen čl. 2 odst. 3 a 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), neboť mu bylo státním orgánem přikázáno něco, co zákon neukládá (tzn. nahradit způsobenou škodu). Stěžovatel popisuje skutkové okolnosti případu a zdůrazňuje, že znalecký posudek o stavu majetku firmy PraLes spol. s r. o. měl sloužit k posouzení toho, zda tato společnost byla v rozhodné době předlužena nebo v dlouhodobé platební neschopnosti a zda tedy stěžovatel mohl uzavírat či nikoliv další závazky, anebo zda na ni měl jako její jednatel podat insolvenční návrh, případně ji uvést do likvidace. Jen tak totiž mohlo být prokázáno či naopak vyloučeno, zda se nedaly splatné závazky z aktiv této společnosti a z její další činnosti z jejího majetku uspokojit a zda stěžovatel mohl přijímat další závazky. Stěžovatel dále namítá, že odpovědnost za vzniklou škodu, způsobenou jednáním jednatele při zastupování obchodní společnosti, vzniká přímo této společnosti a nebyl dán proto zákonný důvod, aby byl k jejímu uhrazení zavázán (společně a nerozdílně) též stěžovatel.
3. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

4. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud totiž posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadeného rozhodnutí (jakož i rozhodnutí soudů I. a II. stupně) a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

5. Jak plyne ze shora uvedeného, stěžovatel ve svém podání předestírá dva argumenty. První z nich se týká tvrzeného pochybení v oblasti dokazování, druhý se vztahuje k povinnosti úhrady vzniklé škody.

6. K první uplatněné námitce Ústavní soud připomíná, že jeho úkolem zásadně není přehodnocovat důkazy provedené trestním soudem v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257); veškerá judikatura zdejšího soudu dostupná též z: http://nalus.usoud.cz], neboť Ústavní soud by mohl provedené důkazy hodnotit odchylně jen tehdy, jestliže by tyto důkazy provedl znovu. Ústavní soud se tak může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy. Ve vztahu k tzv. opomenutým důkazům platí, že právu účastníka řízení předkládat důkazní návrhy odpovídá povinnost soudu se jimi řádně zabývat, a to buď tak, že tento důkazní návrh bude řádně proveden, anebo soud vyloží, proč jeho provedení není nutné, a to např. pro jeho nevěrohodnost či nadbytečnost. Ústavní deficit proto může nastat teprve tehdy, když obecný soud navržený důkaz neprovede a ani dostatečně přesvědčivě nevyloží, proč tak neučinil.

7. V nyní projednávané věci Ústavní soud konstatuje, že předmětný důkazní návrh na vypracování znaleckého posudku, který by ohodnotil majetek společnosti PraLes ke dni 9. 11. 2011, okresní soud zamítl z důvodu nadbytečnosti, když uvedl, že finanční situace předmětné společnosti se dostatečně podává z provedených důkazů, a to nejen z exekučních titulů a jim odpovídajících exekučních řízení, nýbrž i z žádostí o splátkové kalendáře, které stěžovatel v rozhodné době zasílal věřitelům. Zejména pak soud konstatoval, že obhajoba stěžovatele poukazující na vlastnictví lesních pozemků v hodnotě cca 1 mil. Kč a tedy dostatečného krytí závazků společnosti nemohla obstát, protože všechny tyto pozemky byly k listopadu roku 2011 zatíženy probíhajícími exekučními řízeními a nebylo s nimi proto možno disponovat. Ústavní soud má za to, že takovéto vysvětlení je z ústavněprávního hlediska a s přihlédnutím ke shora předestřené zásadě minimalizace zásahů Ústavního soudu do rozhodovací činnosti a zejména dokazování prováděného obecnými soudy postačující. Ústavní soud nemohl ostatně ani přehlédnout, že námitku opomenutí předmětného důkazu stěžovatel výslovně neuplatnil v dovolacím řízení, takže není racionální z tohoto důvodu požadovat kasaci napadeného usnesení Nejvyššího soudu. Jinak řečeno, požadovat zrušení tohoto usnesení z důvodu, že nezohlednilo námitku, kterou stěžovatel přímo ani neuplatnil.

8. Pokud stěžovatel zpochybňuje soudy uloženou povinnost náhrady škody, je třeba uvést, že Nejvyšší soud v odůvodnění napadeného usnesení shledal částečně důvodnou dovolací námitku a za vadný označil výrok soudu I. stupně, kterým byl stěžovatel zavázán k náhradě škody společně a nerozdílně se společností PraLes, avšak pouze potud, pokud byla tato povinnost stanovena společně a nerozdílně. Takto by totiž mohlo být rozhodnuto pouze v případě, jednalo-li by se o více škůdců, což však nebyl daný případ, jelikož trestní řízení bylo vedeno jen proti stěžovateli. Přes tuto vadu však Nejvyšší soud ke kasaci napadených rozhodnutí nemohl přistoupit, protože pokud by tak učinil, došlo by ke zhoršení hmotně právního postavení stěžovatele, což však zákon nedovoluje (§ 265p odst. 1 trestního řádu). Z uvedeného se tedy podává, že této dovolací námitce Nejvyšší soud částečně vyhověl, když ji shledal důvodnou, přičemž však Nejvyšší soud zcela v souladu se zákonem a logicky vyložil, proč ani toto zjištění nemohlo vést ke kasaci napadených rozhodnutí. Rovněž tato stížnostní námitka proto není důvodná, neboť v postupu Nejvyššího soudu nelze shledat žádné vybočení z ústavně zaručených principů spravedlivého procesu. Podstatné je totiž, že i Nejvyšší soud dospěl k závěru, že předmětnou škodu způsobil svým jednáním přímo stěžovatel, a za této situace je proto namístě přiznat nárok uplatněný proti stěžovateli jako fyzické osobě. Tento právní názor přitom Ústavní soud, respektuje svoje ústavní vymezení vztahu k obecným soudům a zdrženlivost ke kasačním zásahům vůči jejich rozhodnutím, nezbývá než respektovat.

9. Po přezkoumání ústavní stížností napadeného rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva, jichž se stěžovatel dovolává, napadeným rozhodnutím porušena nebyla. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. května 2017

Jiří Zemánek v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.