II. ÚS 1243/12
II.ÚS 1243/12 ze dne 9. 10. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka (soudce zpravodaj) a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti J. J., zastoupeného JUDr. Zbyňkem Kociánem, advokátem se sídlem Krnov, nám. Osvobození 7, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 1. 2012 č. j. 6 To 25/2012-158, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 5. 4. 2012 a kvalifikovaně doplněnou dne 29. 5. 2012, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, jimiž měla být porušena jeho ústavní práva garantovaná čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky, čl. 36 odst. 1, 2, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 čl. 40 odst. 2, 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") i čl. 6 odst. 1, 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Stěžovatel poukazuje na své osobní, majetkové a výdělkové poměry a vyslovuje přesvědčení, že v trestním řízení osvědčil nedostatek prostředků k tomu, aby si hradil náklady obhajoby. Má za to, že rozhodnutí obecných soudů jsou nekonzistentní, neboť soud prvního stupně dospěl k závěru, že na něho nelze hledět jako na nemajetného a stížnostní soud své závěry opřel o argument, že neosvědčil nedostatek prostředků pro účely úhrady nákladů obhajoby. Stěžovatel je toho názoru, že soud prvního stupně mu svým postojem znemožnil odpovídající právní zastoupení a porušil tak jeho právo na obhajobu, přičemž mu dal najevo, že ho jeho stanovisko k věci nezajímá a že je nepovažuje za podklad potřebný pro objektivní a spravedlivé rozhodnutí, neboť ani neakceptoval jeho omluvu a žádost o odročení jednání. Stěžovatel poukazuje na to, že každý obviněný má určitá minimální práva, ke kterým patří právo na obhajobu, jehož součástí je i právo na obhajobu bezplatnou či za sníženou odměnu, která mu byla bezdůvodně odepřena.

Z obsahu napadeného usnesení i jemu předcházejícího usnesení soudu prvního stupně, které si Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno, že na stěžovatele byla u Okresního soudu v Bruntále podána obžaloba pro přečin podvodu podle § 209 odst. 1 trestního zákoníku. K nařízenému hlavnímu líčení se stěžovatel bez omluvy nedostavil, přičemž soudu zaslal žádost o bezplatnou obhajobu. O jeho žádosti soud rozhodl usnesením ze dne 9. 12. 2011, jímž mu nepřiznal nárok na obhajobu bezplatnou nebo za sníženou odměnu s tím, že na něho nelze hledět jako na nemajetného, neboť vlastní majetek, který může zpeněžit a získat tak odpovídající finanční hotovost na opatření obhájce. O stížnosti stěžovatele rozhodl Krajský soud v Ostravě napadeným usnesením. Konstatoval v něm, že je to obviněný, kdo musí osvědčit nedostatek prostředků k úhradě nákladů obhajoby, což však stěžovatel neučinil, a to ani v souvislosti s podáním stížnosti. Stížnostní soud tak nemohl rozhodnout jiným výrokem, než jak rozhodl soud prvního stupně.
Po zvážení stížnostních námitek i obsahu ve věci vydaných rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.

Ústavní soud dal ve svých rozhodnutích již mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a čl. 90, 91 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Z pohledu řízení o ústavní stížnosti je na místě toliko posouzení, zda napadenému rozhodnutí předcházelo řízení, které vyhovuje podmínkám ústavních záruk spravedlivého řízení, a zda obecný soud interpretoval a následně aplikoval použitá ustanovení jednoduchého práva ústavně konformním způsobem. V tomto směru Ústavní soud žádné pochybení neshledal.

Podle čl. 40 odst. 3 věta třetí Listiny zákon stanoví, ve kterých případech má obviněný právo na bezplatnou pomoc obhájce. Tímto zákonem je trestní řád. Dle jeho § 33 odst. 2 "osvědčil-li obviněný, že nemá dostatek prostředků, aby si hradil náklady obhajoby, rozhodne předseda senátu a v přípravném řízení soudce, že má nárok na obhajobu bezplatnou nebo za sníženou odměnu." Pravidlem tedy je, že obviněný je povinen uhradit náklady za poskytnutí právní pomoci. Zároveň však zákonodárce, v rámci prostoru daného mu Listinou, určil podmínky, za nichž se toto pravidlo neuplatní a právní pomoc bude poskytnuta obviněnému bezplatně. Posuzování podmínek pro bezplatnou pomoc obhájce je potom svěřeno obecnému soudu, který vždy posoudí každý případ individuálně s ohledem na konkrétní poměry obviněného. Ústavní soud tuto pravomoc obecného soudu respektuje a zasahuje do ní pouze výjimečně, pokud je nucen korigovat zvláště závažné excesy, mající za následek porušení ústavně zaručených práv.

Citované ustanovení § 33 odst. 2 trestního řádu je dle ustálené judikatury vykládáno tak, že nárok na bezplatnou obhajobu je dán u obviněného, který se zřetelem na výdělkové, majetkové a rodinné poměry nemůže zaplatit odměnu za obhajobu bez ohrožení své nutné výživy nebo výživy osob, o které je podle zákona povinen pečovat. Rozhodná je celková ekonomická situace obviněného, přičemž u osob práce a výdělku schopných není nedostatek pohotových finančních prostředků sám o sobě podkladem pro poskytnutí bezplatné obhajoby. Je přitom na obviněném, aby osvědčil, že nemá dostatek prostředků na úhradu nákladů obhajoby. Ze zákona nevyplývá povinnost soudů vykonávat jakoukoliv vyšetřovací činnost, pokud jde o majetkové poměry žadatele, a prokázání nemajetnosti je výlučně na něm; soudům přísluší hodnocení předložených dokladů (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2824/11 ze dne 10. 1. 2012, sp. zn. III. ÚS 2661/11 ze dne 29. 2. 2012, dostupná na http://nalus.usoud.cz).

V projednávané věci Ústavní soud nezjistil, že by závěry soudů obou stupňů jevily známky nepřípustné libovůle. Oba soudy vyšly z rozhodných skutečností, interpretovaly a aplikovaly příslušná ustanovení trestního řádu na racionálním a zákonem odůvodněném podkladě, bez extrémního nesouladu se skutkovými zjištěními a v mezích ústavních principů, přičemž nelze dospět k závěru, že by odůvodnění jejich rozhodnutí byla nekonzistentní. Již ze závěrů soudu prvního stupně je zřejmé, že stěžovatel neosvědčil, že by neměl dostatek prostředků na úhradu nákladů obhajoby, když naopak z jeho tvrzení, dokladů, které předložil a listin, které jsou připojeny v jiném jeho trestním spisu, vyplývá, že vedle rodinného domu vlastní několik dalších nemovitostí, na nichž chová hospodářská zvířata. S přihlédnutím k dalším zjištěním o tom, že není nijak zdravotně omezen a může pracovat, pak nelze dospět k závěru, že by rozhodnutí o nepřiznání nároku na obhajobu bezplatnou či za sníženou odměnu bylo v rozporu s vůlí ústavodárce projevenou v poslední větě ustanovení čl. 40 odst. 3 Listiny. Za dané situace považuje Ústavní soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu i jemu předcházející rozhodnutí soudu prvního stupně za projev nezávislého soudního rozhodování, do něhož není oprávněn zasahovat.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. října 2012

Stanislav Balík, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.