II. ÚS 1236/16
II.ÚS 1236/16 ze dne 11. 4. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelů 1/ Jiřího Tůmy a 2/ Gabriely Tůmové, obou zastoupených Mgr. Pavlem Andrlem, advokátem, AK se sídlem Kratochvílova 43, Přerov, proti jinému zásahu orgánu veřejné moci - vyrozumění Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Olomouckého kraje, Územního odboru Olomouc, Obvodního oddělení Olomouc 1, ze dne 4. 3. 2016 č. j. KRPM-117884-96/TČ-2014-140516 a vyrozumění Okresního státního zastupitelství v Olomouci ze dne 23. 3. 2016 č. j. 5 ZN 536/2015-24, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

1. Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 19. 4. 2016, se stěžovatelé podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhají vydání nálezu, jímž Ústavní soud vysloví, že postupem Policie České republiky a postupem Okresního státního zastupitelství v Olomouci byla porušena práva stěžovatelů zaručená čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Podle obsahu ústavní stížnosti stěžovatelé dne 19. 11. 2014 oznámili podezření ze spáchání trestného činu křivé výpovědi spáchaného Františkem Klempárem. Listinou datovanou dne 29. 12. 2014 a nazvanou "vyrozumění" č. j. KRPM-117884-13/ČJ-2014-140516 bylo stěžovatelům policejním orgánem sděleno, že nebyly zjištěny skutečnosti důvodně nasvědčující tomu, že byl spáchán trestný čin a odůvodňující zahájení úkonu trestního řízení podle § 158 odst. 3 trestního řádu. Proti tomuto vyrozumění podali stěžovatelé stížnost, která byla vyřízena Okresním státním zastupitelstvím v Olomouci dalším vyrozuměním ze dne 27. 2. 2015 č. j. ZN 2332/2014-31, které se shodovalo s názorem policejního orgánu a konstatovalo, že po zhodnocení všech relevantních důkazů nelze dospět k závěru, že výpověď pana Klempára byla nepravdivá a způsobilá významným způsobem ovlivnit další postup a rozhodnutí soudu. Na základě tohoto vyrozumění stěžovatelé podali dne 7. 5. 2015 podnět k přezkumu, a to k rukám Krajského státního zastupitelství v Ostravě, pobočka v Olomouci. To poté ve vyrozumění ze dne 5. 6. 2015 č. j. 2 KZN 3128/2015-5 uvedlo, že námitka stěžovatelů, že nebylo správné uložit věc ad acta, je důvodná a závěry Okresního státního zastupitelství označilo za přinejmenším předčasné, přičemž udělilo pokyn k zahájení trestního řízení. Na základě tohoto pokynu začala policie konat, avšak nedošla k jinému závěru a věc procesně odložila. O odložení věci byli stěžovatelé seznámeni prostřednictvím jejich zmocněnce na základě vyrozumění o ukončení prověřování č. j. KRPM-117884-96/TČ-2014-140516 ze dne 4. 3. 2016. Proti vyrozumění podali stěžovatelé stížnost, v níž se domáhali odůvodnění závěru policejního orgánu. Následným vyrozumění Okresního státního zastupitelství v Olomouci ze dne 23. 3. 2016 č. j. 5 ZN 536/2015-24 státní zástupkyně potvrdila postup policejního orgánu a dále konstatovala, že neshledává žádné pochybení policejního orgánu.

3. Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že nelze považovat za správný, resp. řádný postup orgánů činných v trestním řízení, jestliže v situaci, kdy je skutkový stav zcela jasný a vypovídá o spáchání trestného činu, docházejí k závěru opačnému. O trestné činnosti existují zcela nezpochybnitelné důkazy, a to protokolace ze soudního jednání. Dle názoru stěžovatelů přijaly tyto orgány velmi formalistický výklad pojmu poškozený a dále se snaží vyhnout své povinnosti náležitě prověřovat podněty o trestné činnosti a povinnosti poskytnout dostatečné odůvodnění o závěru, že nedošlo k trestné činnosti. Podle nich je třeba podle § 43 tr. řádu považovat za poškozeného kohokoliv, komu vznikla škoda včetně škody morální v příčinné souvislosti se skutkem, který je předmětem trestního řízení, a to bez ohledu na to, které chráněné zájmy jsou objektem hmotněprávní trestní normy, podle níž je takový skutek kvalifikován.
4. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.

5. Ústavní soud se již v minulosti zabýval otázkou nároku na trestní stíhání jiné osoby. Opakovaně judikoval, že ze "čl. 39 a čl. 40 odst. 1 Listiny lze dovodit charakteristický znak moderního státu, podle kterého vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu. Stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán. Úprava těchto otázek v trestním řádu v dané věci tyto zásady neporušuje a žádné základní právo stěžovatele na takový druh satisfakce' v ústavní rovině ve smyslu čl. 87 odstavce 1 písmene d) Ústavy ČR nezakládá" (např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 361/96, U 5/7 SbNU 343, http://nalus.usoud.cz).

6. Z kontextu ústavní stížnosti pak vyplývá, že se stěžovatelé ve své ústavní stížnosti dovolávají práva na účinné vyšetřování. Tím se Ústavní soud v nedávné době opakovaně zabýval a v dnes již poměrně rozsáhlé judikatuře vymezil, s odkazy na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, meze tohoto subjektivního ústavního práva [srov. zejména nálezy ze dne 12. 8. 2014 sp. zn. I. ÚS 3196/12, ze dne 2. 3. 2015 sp. zn. I. ÚS 1565/14 a ze dne 9. 8. 2016 sp. zn. III. ÚS 1716/16 nebo usnesení ze dne 27. 8. 2015 sp. zn. III. ÚS 1594/15 - všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Jak lze dovodit z judikatury Evropského soudu pro lidská práva, právo poškozeného na účinné vyšetřování se uplatní zejména u zásahů do práv chráněných čl. 2, čl. 3 a čl. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") - tedy práva na život, zákazu mučení a nelidského zacházení a zákazu otroctví a nucených prací a výjimečně také u čl. 8 Úmluvy chránícího právo na soukromý a rodinný život (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2011 sp. zn. Pl. ÚS 17/10). Není-li dotčeno žádné z uvedených substantivních práv poškozeného, nelze dovodit, že by mu svědčilo právo na účinné vyšetřování. Právo na efektivní trestněprávní ochranu navíc nelze uplatnit v případě, kdy se poškozený může svých práv účinně domáhat jinými právními prostředky (např. občanskoprávní žalobou nebo instituty správního práva).

7. Uvedené právo není tedy v judikatuře Ústavního soudu chápáno jako absolutní právo na policejní vyšetření všech soukromých, újmu na právech způsobujících, záležitostí, nýbrž má, zejména z hlediska jeho efektivnosti, finanční náročnosti a přiměřenosti ochrany zájmů třetích osob, subsidiární povahu k ostatním způsobům ochrany individuálních zájmů. Trvat na nutnosti vynaložení všech možných prostředků pro trestní vyšetřování lze z ústavněprávního hlediska pouze v případech újmy ohrožující či poškozující zpravidla nenahraditelné individuální statky (život, zdraví, osobní svobodu, apod. - viz blíže nález ze dne 9. 8. 2016 sp. zn. III. ÚS 1716/16), kde poškození nemohou z právních či faktických důvodů zajistit spravedlivou nápravu sami, resp. jim dostupnými právními prostředky (obdobně viz např. usnesení ze dne 27. 8. 2015 sp. zn. III. ÚS 1594/15 nebo ze dne 17. 9. 2015 sp. zn. III. ÚS 2308/15).

8. Podstata jednání, kterého se dle stěžovatelů měl dopustit podezřelý, který je, jak vyplývá z přiložených listin, osobou omezenou na způsobilosti k právním úkonům od roku 2005, spočívá v jeho křivé výpovědi před civilním soudem, kde měl vypovídat jako svědek. Z jeho výpovědi a jejího vlivu na rozhodnutí civilního soudu pak stěžovatelé zřejmě dovozují porušení svých vlastnických práv (spor se vedl posunutí plotu u pozemkové parcely). Z přiložených listin však vyplývá, že civilní soud se k věci vyjádřil v tom smyslu, že výpověď svědka byla zmatená, nedokázal jednoznačně odpovědět na otázky, ale není možno učinit závěr, že by vědomě lhal. Pro rozhodnutí soudu nebude mít jeho výpověď podstatný význam.

9. Podle Ústavního soudu je z obsahu obou vyrozumění, jež stěžovatelé zpochybňují, zřejmé, že orgány činné v trestním řízení věnovaly hodnocení skutkového stavu příkladný prostor. Věc posuzovaly několikrát, a vždy se stejným výsledkem, včetně posouzení otázky, zda jsou či nejsou stěžovatelé osobami poškozenými. Odlišný právní názor, resp. odlišné hodnocení důkazů, než je názor stěžovatelů, nezakládá porušení jejich ústavních práv.

10. Protože Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení základních práv stěžovatelů, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. dubna 2017

Jiří Zemánek, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.