II. ÚS 1207/17
II.ÚS 1207/17 ze dne 7. 8. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Danuše Korczynské, zastoupené Mgr. Janem Rambouskem, advokátem, AK se sídlem Sokolovská 2170/161, Praha 8, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 12. 2016 č. j. 29 Cdo 2730/2016-191, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 11. 2015 č. j. 5 Cmo 192/2015-134 a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 4. 2015 č. j. 47 Cm 368/2013-112, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

1. Ústavnímu soudu byl dne 20. 4. 2017 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených usnesení Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze a tvrdila, že jimi bylo zasaženo její právo na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Stěžovatelka ve stížnosti uvedla, že Nejvyšší soud se dopustil porušení jejího práva na spravedlivý proces, když rozhodl o odmítnutí dovolání, které podala proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 11. 2015 č. j. 5 Cmo 192/2015-134, jímž bylo k odvolání stěžovatelky potvrzeno usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 4. 2015 č. j. 47 Cm 368/2013-112, kterým nebylo připuštěno přistoupení dalšího účastníka řízení jako žalovaného. Rozporovala závěr Nejvyššího soudu, podle nějž je dovolání nepřípustné, neboť nesměřuje proti žádnému z rozhodnutí uvedených v § 238a o. s. ř. a přípustnost nelze dovodit ani dle § 237 o. s. ř. Uvedla, že pokud je dovolání dle § 238a o. s. ř. přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž v průběhu odvolacího řízení rozhodl o přistoupení účastníka, pak toto ustanovení lze vyložit tak, že je dovolání přípustné i proti rozhodnutí odvolacího soudu, jenž potvrdil usnesení soudu prvního stupně, kterým nebylo připuštěno přistoupení dalšího účastníka do řízení, neboť se dle ní jedná o negativní vymezení téhož. Dále uvedla, že dovolací soud nesprávně posoudil existenci překážky věci rozsouzené vůči osobě, která měla přistoupit coby další žalovaný, a proto nesprávně posoudil nepřípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. Poslední námitkou stěžovatelky bylo tvrzení o podjatosti soudkyně Městského soudu v Praze, a to z důvodu, že proti ní stěžovatelka podala trestní oznámení a dále tato soudkyně rozhodovala ve věci, v níž jako účastník vystupovala osoba, která měla na návrh stěžovatelky přistoupit jako další žalovaný do řízení zahájeného žalobou stěžovatelky.

3. Městský soud v Praze o návrhu stěžovatelky na přistoupení dalšího žalovaného rozhodl tak, že přistoupení dalšího žalovaného nepřipustil. Toto odůvodnil existencí překážky věci rozsouzené ve vztahu k této osobě. Vrchní soud v Praze toto rozhodnutí Městského soudu v Praze potvrdil. Nejvyšší soud v napadeném usnesení, jímž odmítl dovolání stěžovatelky, dospěl k závěru, že dovolání stěžovatelky je nepřípustné, neboť nesměřuje proti žádnému z rozhodnutí uvedených v § 238a o. s. ř., neboť nejde o rozhodnutí, jímž by bylo v průběhu odvolacího řízení rozhodnuto o přistoupení účastníka a přípustnost nelze dovodit ani z § 237 o. s. ř. Městský soud v Praze i Vrchní soud v Praze rozhodly dle Nejvyššího soudu o přistoupení dalšího žalovaného v souladu s konstantní judikaturou, kdy nelze připustit přistoupení dalšího účastníka řízení, pokud by zde byl nedostatek podmínky řízení, jenž by vedl k zastavení řízení. V projednávané věci je nedostatek podmínky řízení dán v důsledku existence překážky věci rozsouzené, kdy ve vztahu k osobě, jejíž přistoupení jako dalšího žalovaného bylo navrhováno, již bylo ve věci dříve v jiném řízení pravomocně rozhodnuto.
5. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jelikož není součástí soustavy obecných soudů, nemůže vykonávat instanční přezkum jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení před obecnými soudy či rozhodnutím v něm vydaným nedošlo k porušení práva a svobod chráněných ústavními předpisy. Interpretace a aplikace podústavního práva může být předmětem přezkumu na půdě Ústavního soudu jen v případě, že představuje porušení některého základního práva stěžovatele, anebo zcela zjevné ignorování příslušné kogentní normy, případně je zřejmým a neodůvodněným vybočením ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, či dokonce výrazem interpretační svévole, jemuž chybí jakékoli smysluplné odůvodnění.

7. Po prostudování podané stížnosti, napadeného usnesení Nejvyššího soudu, usnesení Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze dospěl Ústavní soud k závěru, že podaná stížnost je zjevně neopodstatněná. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí uvedl, že k odmítnutí podaného dovolání došlo, neboť podané dovolání nesměřuje proti rozhodnutí, proti němuž by bylo dovolání přípustné dle § 238a o. s. ř. Tento závěr Nejvyššího soudu je zcela v souladu se smyslem a účelem uvedeného ustanovení, neboť zákon zcela jasně uvádí, že dovolání je přípustné toliko proti tam uvedeným rozhodnutím odvolacího soudu, kterými bylo rozhodnuto až v průběhu odvolacího řízení, tj. aniž by tomuto rozhodnutí předcházelo dřívější rozhodnutí soudu prvního stupně. Navíc v případě rozhodnutí o přistoupení v odvolacím řízení je třeba poukázat na § 216 odst. 1 o. s. ř., který vylučuje rozhodnutí o přistoupení dle § 92 o. s. ř. v odvolacím řízení. Je tedy zřejmé, že zákonodárce omezil přípustnost dovolání pouze na případy nesprávného rozhodnutí odvolacího soudu, jímž tento v rozporu s ustanovením § 216 odst. 1 o. s. ř. o přistoupení rozhodl. Stěžovatelka dovolání podala proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o odvolání proti usnesení soudu prvního stupně o přistoupení. Stěžovatelkou předestřená argumentace proto nemůže obstát.

8. V projednávané věci Nejvyšší soud dále řádně, srozumitelně a plně odůvodnil, proč neshledal přípustnost dovolání ani podle § 237 o. s. ř., rozhodoval přitom v souladu se svou ustálenou praxí, a proto v jeho postupu nelze spatřovat prvky svévole ani porušení práva na spravedlivý proces.

9. Jde-li o část ústavní stížnosti, v níž stěžovatelka namítá možnou podjatost soudkyně Městského soudu v Praze, Ústavní soud odkazuje např. na své usnesení ze dne 26. července 2012 sp. zn. III. ÚS 187/10, v němž zdůrazňuje, že pouhý fakt podání trestního oznámení na soudce nemůže být způsobilý vyvolat pochybnosti o nepodjatosti soudce. Stěžovatelka nijak nespecifikuje okolnosti, z nichž by bylo možné vyvozovat pochyby o nepodjatosti soudkyně. Jde-li o druhou část námitky, nelze z ní vyvozovat na poměr soudkyně k věci. Poměr k věci může plynout zejména z přímého právního zájmu soudce na projednávané věci, tj. kdy soudce sám by byl účastníkem řízení či by mohl být rozhodnutím soudu přímo dotčen ve svých právech (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2008 sp. zn. 4 Nd 19/2008). Skutečnost, že soudkyně rozhodovala v související věci, nezakládá její poměr k věci a nemůže vést k pochybnostem o její nepodjatosti (srov. přiměřeně i rozsudek ze dne 4. dubna 2001, sp. zn. 21 Cdo 1343/2000).

10. Z těchto důvodů Ústavní soud podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. srpna 2017

Jiří Zemánek, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.