II. ÚS 1206/17
II.ÚS 1206/17 ze dne 13. 6. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele D. K., zastoupeného Mgr. Věrou Maryškovou, advokátkou, se sídlem Panská 895/6, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 3 Tdo 1/2017-22 ze dne 1. února 2017, usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 8 To 266/2016 ze dne 9. srpna 2016 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 3 T 12/2016 ze dne 26. ledna 2016, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1 jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

1. Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. Napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 byl stěžovatel uznán vinným přečinem krádeže podle § 205 odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen "tr. zákoník"), v jednočinném souběhu s přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Za to mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou.

3. Odvolání stěžovatele Městský soud v Praze napadeným usnesením podle § 256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), zamítl jako nedůvodné.

4. Stěžovatel podal proti potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu dovolání, opřené o dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, které Nejvyšší soud dalším napadeným usnesením podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné.

5. V podané ústavní stížnosti stěžovatel, obdobně jako v dovolání, namítá, že zjištěný skutkový stav nelze kvalifikovat jako dokonaný trestný čin krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku, ale pouze jako pokus tohoto trestného činu. S uschovaným zbožím byl totiž zadržen ostrahou sice za pokladnami, ale ještě před opuštěním prodejny, a dobrovolně je vydal. Má za to, že svým jednáním proto nenaplnil zákonný znak "přisvojení cizí věci jejím zmocněním", neboť ještě nezískal možnost se zbožím trvale nakládat podle své vůle. Uvádí, že je mu znám rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 11 To 435/97 ze dne 13. 10. 1997, v němž byl učiněn závěr, že v obchodním domě, ve kterém jsou jednotlivá oddělení uzavřena prostory pokladen, je trestný čin krádeže dokonán tím, že pachatel pronese zboží bez zaplacení pokladním prostorem, dle jeho názoru však tento závěr není pro rozdílnost výchozí situace, týkající se samotného řešení prostoru konkrétní prodejny, v jeho věci aplikovatelný. V případě stěžovatele totiž nebyl pokladní prostor posledním místem, kde může být zákazník kontrolován, neboť tímto místem byl až prostor za pokladnami, v němž prochází ostraha prodejny, která tak může zákazníka ještě zkontrolovat. Pouhým pronesením pokladnami tak stěžovatel věc z dispozice vlastníka ještě neodejmul. Stěžovatel je nadto přesvědčen, že citovaný rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové je již s ohledem na vývoj zabezpečovacích systémů zastaralý. Mnohé prodejny hranici vymezenou prostorem pokladen ani nemají a dokonání trestného činu je pak posuzováno podle toho, zda pachatel prodejnu opustil či nikoliv.

6. Stěžovatel dále poukazuje na to, že Nejvyšší soud postupoval při rozhodování dovolání způsobem porušujícím právo na spravedlivý proces, neboť neposkytl stěžovateli reálnou příležitost podat repliku k vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství, když toto vyjádření obhájce obdržel dne 26. 1. 2017 a o dovolání bylo rozhodnuto dne 1. 2. 2017. Oproti tomu Nejvyšší státní zastupitelství se k dovolání vyjádřilo až po více než 5 týdnech od doručení dovolání. Argumentaci státního zástupce přitom Nejvyšší soud označil za relevantní.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními zásadami a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

8. Stěžovatel v ústavní stížnosti, aniž by zpochybňoval skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně, brojí proti právní kvalifikaci svého jednání jako přečinu krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku, přičemž vyslovuje názor, že měl být uznán vinným toliko pokusem tohoto trestného činu.

9. Ústavní soud připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě těch nejzávažnějších pochybení, představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pokud by závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle.

10. Ústavní soud se mohl v mezích takto limitovaného přezkumu zabývat pouze tím, zda závěry soudů nepředstavují nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 a násl. Listiny.

11. Z obsahu ústavní stížnosti je však přes odkazovaný článek 36 odst. 1 Listiny zřejmé, že stěžovatel polemizuje s napadenými rozhodnutími uplatněním námitek, které již předtím adresoval soudům, a od Ústavního soudu nepřípustně očekává, že závěry formulované v soudních rozhodnutích podrobí dalšímu instančnímu přezkumu. Takové postavení však, jak již bylo shora uvedeno, Ústavní soud nemá.

12. Námitkami vůči právnímu posouzení skutku jako přečinu krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku, které stěžovatel uplatňuje v ústavní stížnosti, se zabýval již odvolací soud, který uzavřel, že obhajobu stěžovatele ve vztahu k této právní kvalifikaci přijmout nelze, protože faktem, že stěžovatel se zmocnil uvedeného zboží a prošel s ním bez zaplacení pokladnami, je potvrzována skutečnost, že uvedený přečin byl dokonán. Posuzovaná ústavní stížnost je pak převážně identická i s obsahem podaného dovolání, s jehož argumentací se Nejvyšší soud v mezích uplatněného dovolacího důvodu vypořádal, a to i s odkazem na příslušnou judikaturu, řešící stejnou problematiku (viz usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 963/2014 ze dne 20. 8. 2014). Ústavní soud přitom neshledal žádný důvod, aby konzistentní závěry dovolacího soudu jakkoliv přehodnocoval.

13. Pokud tedy dovolací soud, jemuž především přísluší sjednocovat soudní judikaturu a činit výklad podústavních předpisů [srov. ustanovení § 14 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích)], s odkazem na pojetí samoobslužného nakupování v obchodech (kdy nakupující odebírá volně vystavené zboží a vkládá je do nákupního košíku, případně je nese v ruce, a k pokladně je dopravuje viditelně a nijak je neukrývá, přičemž do vlastnictví kupujícího takové zboží přechází okamžikem jeho zaplacení na pokladně, neboť tímto okamžikem dochází mezi kupujícím a prodejcem k uzavření kupní smlouvy a kupující nabývá právo se zbožím volně a podle vlastní vůle nakládat) uzavřel, že stěžovatel si takovým způsobem nepočínal, když si část vybraného zboží uschoval pod bundu a prošel s ním pokladnou bez zaplacení, čímž dal najevo, že zaplacení neměl vůbec v úmyslu, a už tím se cizí věci zmocnil a přisvojil si ji, takže uvedený přečin dokonal, nelze jeho řádně odůvodněným závěrům z ústavního hlediska cokoliv vytknout. Stejně tak nelze nic vytknout ani názoru, že posouzení právní otázky, do jakého vývojového stádia dospěla majetková trestná činnost pachatele, není možné činit závislým na účinnosti dalších opatření, která mohou být v různých prodejnách výrazně odlišná. Proto okolnost, že stěžovatel byl bezprostředně po činu s odcizenými věcmi zadržen ostrahou prodejny a věci byly poškozenému vráceny, je relevantní pouze z hlediska náhrady způsobené škody.

14. Vzhledem k výše uvedenému nemá ústavně právní relevanci ani námitka stěžovatele, že mu Nejvyšší soud dal malý časový prostor k tomu, aby případně zaujal stanovisko k vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k podanému dovolání. Případné vyhovění ústavní stížnosti jenom z důvodu, že stěžovateli byla poskytnuta krátká lhůta k podání repliky k vyjádření státního zástupce, by v konečném důsledku ovlivnilo výsledek řízení před soudy jen stěží. Ten by zůstal s nejvyšší pravděpodobností nezměněn, i kdyby stěžovatel stihl repliku podat. Trestním řádem navíc není stanovena povinnost, aby Nejvyšší soud, pokud se rozhodne informovat obhájce dovolatele o podaném vyjádření státního zástupce k dovolání, vyčkával na jeho případnou repliku a tím oddaloval své rozhodnutí.

15. Stěžovatelova argumentace tedy Ústavní soud nevede k závěru, že by napadenými soudními rozhodnutími bylo porušeno právo na spravedlivý proces či další tvrzená práva. Postup soudů, vyjádřený v napadených rozhodnutích, tak lze považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat.

16. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. června 2017

Jiří Zemánek, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.