II. ÚS 119/05
II.ÚS 119/05 ze dne 19. 10. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti J. K., zastoupeného JUDr. Karlem Svobodou, advokátem Advokátní kanceláře v Bruntále, Sladovnická 13, proti rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 13. 7. 2004, sp .zn. 8 C 333/2002 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 11. 2004, sp.zn. 42 Co 524/2004, za účasti Okresního soudu v Bruntále a Krajského soudu v Ostravě,

takto:

Ústavní stížnost se o d m í t á .

Odůvodnění

Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina) a čl. 90 a 95 Ústavy, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozsudků, jimiž byl zavázán k úhradě nájmu za užívání pronajatých nemovitostí ve výši po 391 Kč s přísl. každému žalobci.

Z obsahu připojeného spisu a tvrzení uvedených v ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že žalobci se jako spoluvlastníci nemovitostí domáhali po stěžovateli zaplacení rozdílu mezi zaplaceným nájmem a jeho výší, předepsanou dopisem ze dne 20. 8. 2002 na Kč 2 488 za měsíce červenec a srpen 2002. Stěžovateli vzniklo právo užívání předmětných nemovitostí na základě ústní dohody o předání a převzetí bytu, uzavřené dle rozhodnutí o přidělení bytu vydaného Místním národním výborem v Horním Městě ze dne 29. 4. 1983 (následně změněné na nájem novelou obč. zák. č. 509/1991 Sb.), Vlastníky předmětných nemovitostí se posléze stali žalobci na základě dohody o vydání nemovitosti uzavřené dle zákona č. 229/1991 Sb., a to každý ideální 1/9.

Soud po provedeném řízení, kdy vyšel ze shodného tvrzení účastníků o rozsahu užívaných nemovitostí, dospěl k závěru, že na základě vyhl. 176/1993 Sb., a cenových výměrů MF ČR č. 1/2002 a č. 2 /2002 měl stěžovatel platit za užívání bytu, společných prostor (které výlučně užíval) a pozemků maximální nájemné ve výši 2 703,10 Kč měsíčně. Stěžovatel, který v červenci a srpnu 2002 zaplatil jen po 730 Kč, dluží 1 973,10 Kč za 1 měsíc, t.j každému ze žalobců po 219 Kč měsíčně. Vzhledem k tomu, že žalobci požadovali nižší nájem, soud zavázal stěžovatele, aby každému ze žalobců doplatil za červenec a srpen 2002 celkem 391 Kč s přísl. Krajský soud se skutkovými i právními závěry soudu prvého stupně ztotožnil.

Stěžovatel namítá, že soudy porušily zákon v tom, že řádně nevyhodnotily specifikum nájmu bytové jednotky a příslušenství, když do příslušenství ve stejné cenové relaci jako obytná plocha zařadily celou obytnou plochu půdního prostoru (cenu za 1 m2 snížily na polovinu) a do stejné cenové relace zařadily i dvě místnosti sloužící za sklad paliva a kurník, což odporuje místním podmínkám obce Horní Město i dobrým mravům. Namítá, že nikdy nebyl stanoven přesný rozsah užívání předmětu bydlení, po přechodu vlastnického práva na žalobce nebyla řádně stanovena nájemní smlouva a nikdy nedošlo k vzájemné dohodě ani jednoznačnému rozhodnutí pronajímatelů o výši nájmu. Nebyl vymezen rozsah nájmu vedlejších prostor, nebylo prokázáno, že stěžovatel užíval tyto plochy výhradně sám, neboť výhradní užívání nelze dovozovat z toho, že byl v celém areálu jediným nájemcem, stejně jako z existence jediného vstupu na půdu nelze dovodit, že celou půdu užíval jen stěžovatel. Poukázal dále na to, že soudy nepřihlédly k dosavadnímu řádnému placení nájmu a ke skutečnosti, že pronajímatelé nevynaložili žádné prostředky na opravy a údržbu objektu.

Krajský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a zdůraznil, že se nedopustil žádného procesního pochybení.

Okresní soud ve vyjádření k tvrzení stěžovatele, že mu nebyl stanoven přesný rozsah nájmu, uvedl, že rozhodnutím o přidělení podnikového bytu ze dne 29. 4. 1983 byl stěžovateli přidělen předmětný byt sestávající ze tří pokojů, kuchyně a příslušenství v domku č.p. 44 v Rešově. Stěžovatel se ujal užívání bytu v domě tak, že převzal klíče od celého objektu, který měl zcela k dispozici, nikdo jej v užívání prostor v domě neomezoval a on sám nedal najevo, že některý prostor v domě neužívá a dává jej pronajímateli k dispozici. K námitce, že stěžovateli nebylo předepsáno nájemné, soud poukázal na přípis právního zástupce žalobců ze dne 20. 8. 2002 o výši nájemného. K tvrzení, že nebylo přihlíženo k specifice zemědělské usedlosti, soud uvedl, že vyšel ze shodného tvrzení účastníků, že stěžovatel spolu s bytem užívá i dvě místnosti v hospodářské části domu a v souladu s ust. § 120 odst. 4 o.s.ř. jejich plochy započetl do započitatelné plochy pro výpočet nájemného dle výměru MF ČR č. 1/2002, který způsob využití místností neřeší.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem Okresního soudu v Bruntále, sp.zn. 8 C 333/2002, z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, t.j z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není důvodná.

Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s hodnocením důkazů, na základě nichž byl zjištěn skutkový stav věci, a s vyvozenými právními závěry soudů, dle nichž se žalobci oprávněně domáhali nedoplatku na nájmu předmětných nemovitostí, neboť důvodně požadovali nájem nejen za obytné prostory, ale i za pronájem 2 hospodářských místností, dále půdy a pozemků, jichž byl stěžovatel výlučným uživatelem. Stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje na svá vyjádření v řízení před obecnými soudy, kdy nesouhlasil s placením úhrady za místnosti, které byly součástí hospodářské budovy a nikdy nesloužily k ubytování, ale byly využívány jen jako sklad, přípravna krmiva a prostor k odkládání předmětů souvisejících s chovem domácích zvířat. Dále uvedl, že sice užívá půdu nacházející se nad obytnými a hospodářskými prostory, ale nikoliv celou a ani nemá ve vlastnictví předměty, kterými by ji mohl obsadit. Z uvedeného je zřejmé, že stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí tytéž argumenty, se kterými se již obecné soudy vypořádaly a v podstatě tak staví Ústavní soud do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší.

Ústavní soud zdůrazňuje, že jak vyslovil v řadě svých předchozích rozhodnutí, z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů obsažená v § 132 o.s.ř. Pokud obecný soud postupuje v souladu s těmito ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů provedené tímto soudem, a to i kdyby měl pochybnosti ohledně provedeného dokazování, či se s ním dokonce neztotožnil.

Ústavní soud ověřil, že okresní soud provedl ve věci rozsáhlé dokazování, z něhož vyplynul rozsah a způsob užívání předmětných nemovitostí stěžovatelem a na takto zjištěný skutkový stav aplikoval příslušné předpisy, které v rozhodné době určovaly maximální možnou výši nájmu. (Za užívání 1 m2 bytových prostor žalobci účtovali 10,74 Kč, za ostatní prostory 50% z této částky, za užívání zahrady 1 Kč za 1m2 a rok.) Krajský soud, který se s jeho skutkovými a právními závěry ztotožnil, k námitkám stěžovatele doplnil, že místnosti v hospodářské části bytu je nutné považovat za příslušenství bytu, přičemž z hlediska povinnosti platit nájemné je nerozhodné, k jakému účelu tyto místnosti stěžovatel užívá. Obdobně totéž platí pro oprávnění stěžovatele využívat půdní prostory.

V této souvislosti Ústavní soud poukazuje na to, že zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí obecných soudů, jinými slovy Ústavnímu soudu v tomto konkrétním případě nepřísluší přezkoumávat, zda stěžovatel fakticky a za jakým účelem užíval celou půdu a hospodářské místnosti a určovat výši nájmu či přehodnocovat závěry obecných soudů, které se již s námitkami stěžovatele (totožnými jako v ústavní stížnosti) odpovídajícím způsobem vypořádaly a v odůvodnění uvedly, které skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy na věc aplikovaly.

Vzhledem k tomu, že jak bylo v řízení zjištěno, spoluvlastníky pronajatých nemovitostí jsou žalobci, stěžovatel tyto nemovitosti měl v rozhodné době v užívání a žalobci požadovali nižší nájemné než je maximální možné nájemné pro danou lokalitu, nebylo v projednávané věci ani zjištěno, že by právní závěry soudů byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, kdy pouze z tohoto důvodu by bylo možno považovat napadená rozhodnutí za protiústavní a opravňující zásah Ústavního soudu.

Ústavní soud proto uzavírá, že jak ověřil, stěžovateli se dostalo práva na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatnily všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatel měl a nepochybně využil možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Obecné soudy se jeho námitkami náležitě v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu zabývaly a svůj postup řádně odůvodnily. Skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti.

Pokud jde o tvrzené porušení článků 90 a 95 odst. 1 Ústavy, je s ohledem na jejich systematické zařazení v Ústavě zřejmé, že tyto články garantují obecné principy činnosti soudní moci, nikoli konkrétní základní právo či svobodu. V řízení o ústavní stížnosti se jich tak nelze samostatně dovolávat. Ze stejného důvodu se zpravidla nelze samostatně dovolávat ani čl. 4 Listiny, neboť principy v něm obsažené se vztahují na všechny základní práva a svobody, jsou východiskem pro jejich interpretaci a lze je napadat jen ve spojení s jiným konkrétním právem nebo svobodou.

Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudů, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. října 2005

Jiří Nykodým předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.