II. ÚS 1188/09
II.ÚS 1188/09 ze dne 13. 1. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti Mgr. M. P., právně zastoupeného JUDr. Milanem Staňkem, advokátem se sídlem Dlážděná 12c, Brno, proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 29. 4. 2008 č.j. 9 T 105/2003-1778 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 2. 2009 sp.zn. 7 To 490/2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

V ústavní stížnosti stěžovatel brojí proti shora uvedeným rozhodnutím obecných soudů s tím, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva, konkrétně právo na spravedlivý proces, neboť, jak je stěžovatel přesvědčen, obecné soudy nerespektovaly při svém rozhodování ustanovení čl. 36 odst. l Listiny základních práv a svobod v návaznosti na čl. 6 odst.3 písm.d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Napadeným rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město byl stěžovatel uznán vinným dvěma trestnými činy kuplířství, jednak podle § 204 odst. 1, 3 písm.c) tr. zákona a jednak podle § 204 odst. 1, 3 písm. a), c) tr. zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let s podmíněným odkladem na zkušební dobu tří let. Krajský soud v Plzni zrušil rozsudek okresního soudu a rozhodl rozsudkem rovněž napadeným ústavní stížností tak, že shledal stěžovatele vinným stejnými trestnými činy a uložil mu mírnější trest odnětí svobody v trvání dvou let s podmíněným odkladem na zkušební dobu osmnácti měsíců. Důvodem nového rozhodnutí o vině stěžovatele (byť na stejném skutkovém základě) byla skutečnost, že soud I. stupně zaměnil právní kvalifikaci obou skutků. Odvolací soud zkrátil zkušební dobu podmíněného odsouzení na polovinu s poukazem na velký časový odstup od spáchání trestných činů a délku trestního řízení.

Soud I. stupně rozhodoval ve věci stěžovatele na podkladě dvou obžalob. V důsledku podaných opravných prostředků byly oba rozsudky usnesením Krajského soudu v Plzni zrušeny a vráceny soudu I. stupně k novému projednání a rozhodnutí. Usnesením Okresního soudu v Domažlicích byly z pokynu Krajského soudu v Plzni obě věci spojeny ke společnému projednání. O námitce podjatosti senátu vznesené stěžovatelem rozhodl okresní soud tak, že senát, který předmětnou věc řešil, vyloučen z dalšího vykonávání úkonů trestního řízení v této trestní věci není a stížnost obžalovaného do tohoto usnesení byla krajským soudem zamítnuta jako nedůvodná. Následně však usnesením ze dne 23. 1. 2002 č.j. 2 T 26/97-1190 a č.j. 2 T 26/97-1199 ze dne 4. 2. 2002 rozhodl Okresní soud v Domažlicích o vyloučení obou soudců trestního úseku tohoto soudu z vykonávání úkonů trestního řízení v této trestní věci, v důsledku čehož krajský soud rozhodl o odnětí této trestní věci Okresnímu soudu v Domažlicích a přikázal ji Okresnímu soudu Plzeň-město. Usnesením Okresního soudu Plzeň-město ze dne 25. 6. 2002 č.j. 9 T 24/2002-1220 bylo za použití § 231 odst.l. § 223 odst.l trestního řádu a § 11 odst.l písm. j) trestního zákona rozhodnulo o zastavení trestního stíhání obžalovaného. Stížnost obžalovaného i státního zástupce byla Krajským soudem v Plzni zamítnuta. K dovolání nejvyšší státní zástupkyně Nejvyšší soud dne 9. 7. 2003 zrušil usnesení a Okresnímu soudu Plzeň - město přikázal ve věci jednat a rozhodnout.

Další postup soudu I. stupně se však podle názoru stěžovatele dostal do rozporu s ustanovením § 30 odst. l tr. řádu, podle nějž "úkony, které byly učiněny vyloučenými osobami, nemohou být podkladem pro rozhodnutí v trestním řízení". Jak plyne ze spisu, v řízení, které následovalo po přidělení věci Okresnímu soudu Plzeň-město, byly použity v rámci dokazování protokoly o hlavním líčení provedené před Okresním soudem v Domažlicích, jehož trestní senáty byly z tohoto trestního řízení vyloučeny. Na tomto faktu nemůže nic změnit ani případný souhlas obžalovaného s přečtením těchto důkazů.

Stěžovatel je přesvědčen, že oba obecné soudy ignorovaly jeho zásadní námitky k provedenému dokazování, jejich skutkové závěry a v návaznosti na to i závěry právní jsou v rozporu nejen s důkazy, které byly provedeny, nýbrž i s principy formální logiky. Především se nepodařilo vyslechnout podstatnou část svědků. Trestní řízení je od samého počátku i ve stádiu před jeho zahájením, provázeno celou řadou okolností prokazujících, že jde o účelově vykonstruovanou záležitost. Stěžovatel v obsáhle koncipované ústavní stížnosti podrobně popisuje průběh trestního řízení i průběh dokazování před soudem.

Stěžovatel je přesvědčen, že z obsahu dokumentů a výpovědí svědků vyplývá zjevně nezákonné zahájení šetření jeho údajné trestné činností Službou kriminální policie ÚV OŘ Domažlice a zahájení úkonů v trestním řízení Okresním státním zastupitelstvím v Domažlicích, stejně jako Úřadem vyšetřování OŘ PČR v Domažlicích, což ve svém důsledku vedlo k neoprávněnému zahájení trestního stíhání.

Podle přesvědčení stěžovatele oba obecné soudy nevěnovaly hodnocení důkazů náležitou pozornost. Vedle procesních pochybení, na něž stěžovatel upozorňoval v průběhu celého trestního řízení, je z uvedených námitek zjevné, že hodnocení důkazů, jak je obecné soudy provedly, je v rozporu s principy formální logiky. Oběma soudy byly zpochybňováni svědci vypovídající ve prospěch stěžovatele, avšak žádný důkaz o jejich nevěrohodnosti přitom obecné soudy neprovedly.

Celé trestní stíhání trvalo téměř 15 let. Stěžovatel je přesvědčen, že již tato délka trestního řízení je v naprostém rozporu s jeho účelem. Odvolací soud sice vzal v úvahu tuto okolnost při rozhodování o trestu, nicméně nedostatečně. Stěžovatel je přesvědčen, že jeho trestní stíhání mělo být zastaveno v důsledku zániku společenské nebezpečnosti žalovaných činů bez ohledu na to, zda je spáchal či nikoli. Je jeho právem rozhodnout, zda chce, aby po tomto rozhodnutí bylo v řízení pokračováno, či nikoli. I na tomto právu byl tedy stěžovatel, podle jeho přesvědčení, zkrácen.

K obsahu ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení. Okresní soud Plzeň-město uvedl, že se všemi námitkami stěžovatele se již zčásti vypořádal okresní soud a v plném rozsahu pak krajský soud v odůvodnění napadených rozhodnutí. Důkazní řízení bylo velice podrobné, vycházelo z procesně použitelných důkazů, skutkový stav byl spolehlivě zjištěn a o vině stěžovatele neměl soud žádné pochybnosti.

Krajský soud v Plzni se vyjádřil zejména k námitce spočívající v tom, že nelze při úvaze o vině použít důkazy provedené před Okresním soudem v Domažlicích, když posléze došlo k vyloučení předsedy senátu Okresního soudu v Domažlicích z vykonávání úkonů trestního řízení (a to i za situace, kdy odsouzený v průběhu řízení již před Okresním soudem Plzeň - město souhlasil s postupem podle § 219 odst. 3 trestního řádu), k níž zaujal stanovisko na straně osm a devět svého rozsudku. Předseda senátu okresního soudu se v hlavním líčení dne 23. 1. 2002 z vykonávání dalších úkonů trestního řízení vyloučil sám vzhledem k tomu, že mezitím odsouzený na jeho postup podal řadu stížností různým orgánům a zejména také trestní oznámení na jeho osobu. Nešlo o případ, kdy by pro poměr k věci nebo k osobě odsouzeného nemohl ve věci objektivně rozhodovat. Z vykonávání úkonů trestního řízení se vyloučil pro vícekrát deklarovaný záporný poměr odsouzeného k jeho osobě. Po jeho vyloučení již ve věci senát pod jeho vedením neprovedl žádný důkaz. Až do 23. 1. 2002 (kdy se předseda senátu Okresního soudu v Domažlicích vyloučil z vykonávání úkonů trestního řízení ve věci) bylo v obou spojených věcech konáno řízení osobami, které nikdy z vykonávání úkonů v tomto řízení vyloučeny nebyly. Pokud jde o další námitky obsažené v ústavní stížnosti, byly postupně uplatňovány v celém předchozím řízení, odvolací soud k nim také postupně zaujímal stanovisko. Obhajoba odsouzeného byla postupně rozšiřována. Po delegování věci Okresnímu soudu Plzeň - město bylo provedeno celkem šestnáct hlavních líčení ve dvou rozdílných obsazeních senátu. Odvolací soud se v napadeném rozsudku podrobně zabýval průběhem celého řízení před oběma soudy prvého stupně, zejména také hodnocením provedených důkazů a vysvětlil, proč souhlasil se soudem prvého stupně. Krajský soud odkazuje na podrobné zdůvodnění svého rozsudku včetně předchozích kasačních rozhodnutích krajského soudu (v původním řízení ve věcech vedených před Okresním soudem v Domažlicích).
Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Není ani orgánem činným v trestním řízení a nemůže tyto orgány nahrazovat; pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, C. H. Beck, 1995, str. 257).

V projednávané ústavní stížnosti směřují námitky stěžovatele, ostatně vesměs totožné s těmi, jež uplatnil v rámci své obhajoby před obecnými soudy, zejména proti způsobu a rozsahu dokazování a proti hodnocení důkazů, na němž obecné soudy založily svá skutková zjištění, vedoucí k odsouzení stěžovatele za výše uvedené trestné činy. Ústavní soud připomíná, že v souladu s výše citovaným vymezením jeho pravomoci není jeho úkolem skutkově a právně objasňovat věci a nemůže si osobovat postavení další instance všeobecného soudnictví, která mu zjevně nepřísluší. Pokud jde o prováděné dokazování v řízení vedeném před obecnými soudy, Ústavní soud není povolán přehodnocovat důkazy, které obecné soudy v trestním řízení provedly.

Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů; soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu. Zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) odpovídá též požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně odůvodněny.

V daném případě je z napadených rozhodnutí zřejmé, že obecné soudy dostály své povinnosti a hodnotily důkazy jednotlivě i ve všech souvislostech a v odůvodnění rozhodnutí řádně vyložily, které skutečnosti vzaly za prokázané a které nikoli. Provedené důkazy a na základě nich zjištěný skutkový stav věci podle přesvědčení obecných soudů nezakládaly jakékoli pochybnosti o vině stěžovatele.

K námitce týkající se vyloučeného předsedy senátu a v této souvislosti provedeného dokazování je třeba uvést, že dle ust. § 30 odst. 1 věta poslední "úkony, které byly učiněny vyloučenými osobami, nemohou být podkladem pro rozhodnutí v trestním řízení". Za důkazy nepoužitelné pro trestní řízení lze však považovat pouze ty důkazy, které vyloučený soudce provedl po rozhodnutí o vyloučení dle § 31 odst. 1 tr. řádu, nikoli všechny důkazy provedené tímto soudcem v průběhu soudního řízení. Z napadeného usnesení, jakož i z vyjádření krajského soudu, vyplývá, že po vyloučení předsedy senátu Okresního soudu v Domažlicích již senát okresního soudu pod jeho vedením neprovedl žádný důkaz, z čehož je zřejmé, že k porušení procesních práv stěžovatele v tomto ohledu nedošlo.

Další námitky stěžovatele se týkají otázky proporcionality uloženého trestu s ohledem na délku trestního řízení. Ustanovením, jež je určující pro uložení trestu, je § 31 trestního zákona, který je nutno vykládat ve spojení s § 23, § 33 a § 34 trestního zákona. Dle judikatury Ústavního soudu je pak možné, aby obecné soudy ke kompenzaci zjištěných průtahů v trestním řízení využily také prostředky spadající do rámce trestního práva (srov. nález sp. zn. I. ÚS 554/04); takto předestřená úvaha se opírá o závěry plynoucí z judikatury Evropského soudu pro lidská práva, podle níž ke zjištěným průtahům lze přihlížet při utváření rozhodnutí o výši trestu. V projednávané věci však - na rozdíl od případu, jímž se zabývalo citované rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 554/04 - obecné soudy výslovně hodnotily přiměřenost trestního postihu se zřetelem k době, která uplynula od zahájení trestního stíhání, a zabývaly se délkou trestního řízení ve vztahu k uložení trestu. Rozhodné tak je, že soudy, a to jak soud I. stupně, tak i soud odvolací, v posuzované věci kritérium délky řízení při ukládání trestu ve svém rozhodnutí vyjádřily a reflektovaly.

S přihlédnutím ke všem okolnostem případu rozhodným pro ukládání trestu a se zřetelem k právní kvalifikaci skutku, kterého se stěžovatel dopustil a na který zákon stanoví trest odnětí svobody v rozmezí dvou až osmi let, byl stěžovateli uložen trest v trvání dvou roků s podmíněným odkladem na zkušební dobu 18 měsíců. Uložením podmíněného trestu a zkrácením zkušební doby krajský soud výslovně kompenzoval délku řízení zaviněnou nečinností orgánů činných v trestním řízení, což lze rovněž za přiměřenou kompenzaci považovat.

Ústavní soud uzavírá, že jestliže obecné soudy do úvahy o trestu promítly délku řízení, a rozhodnutí o trestu v relaci k délce řízení dostatečným způsobem odůvodnily, pak napadaná rozhodnutí relevantní intence příslušné judikatury Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva naplňují.

Na základě shora vyložených důvodů Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. ledna 2010

Dagmar Lastovecká předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.