II. ÚS 1181/12
II.ÚS 1181/12 ze dne 7. 8. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti JUDr. J. H., zastoupeného JUDr. Václavem Vlkem, advokátem advokátní kanceláře Moreno Vlk & Asociados, se sídlem v Praze, proti usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 1 Ntd 8/2011 ze dne 18. srpna 2011, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 29. března 2012 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí. Tím bylo rozhodnuto, že v trestní věci vedené proti stěžovateli a dalším 51 obžalovaným pro různé trestné činy páchané po celém území České republiky, v souvislosti s manipulací veřejných zakázek zadávaných vojenskými ubytovacími a stavebními správami, je podle § 24 odst. 1 trestního řádu příslušný Krajský soud v Českých Budějovicích. Stěžovatel tvrdí, že jím bylo porušeno jeho základní právo podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z přiložených listin Ústavní soud zjistil, že dne 17. března 2011 byla na stěžovatele a dalších 51 osob podána státním zástupcem Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích obžaloba ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích pro různé trestné činy spočívající ve spoluúčasti na zmanipulování veřejných zakázek. Usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích, č. j. 17 T 15/2011-361 ze dne 27. dubna 2011, byla věc předložena k rozhodnutí o příslušnosti Vrchnímu soudu v Praze. Tento soud dospěl k závěru, že kroky zakládající trestnost měly proběhnout buď v Pardubicích anebo v Praze, kde došlo k porušení objektů trestných činů, popřípadě k završení procesu k tomu směřujícího, zatímco v Českých Budějovicích došlo toliko ke krokům "servisní činnosti", které představovaly sice nezbytný procedurální proces, avšak záměr obžalovaných zmanipulovat zakázku se v nich neprojevoval.

3. Dále Krajský soud v Českých Budějovicích pro případ neakceptování názoru o nedostatku místní příslušnosti shledal důvody pro delegaci. Dospěl k závěru, že řízení v Českých Budějovicích by bylo dvojnásob nákladné oproti řízení, které by probíhalo v Praze, či relativně blízkém okolí s ohledem na bydliště drtivé většiny obžalovaných, obhájců a svědků. Toliko většina znalců je dostupnější pro Krajský soud v Českých Budějovicích. Tyto okolnosti jsou přitom způsobilé negativně ovlivnit rychlost resp. délku řízení. To shledal mimořádnou okolností pro delegaci.

4. Napadeným usnesením Vrchního soudu Praze bylo rozhodnuto, že je příslušným Krajský soud v Českých Budějovicích. Tento soud nejprve shledal, že s ohledem na právní kvalifikaci jednání spadá věc do příslušnosti krajského soudu. Dospěl k závěru, že nejtěžším trestným činem dle obžaloby je trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) a odst. 2 písm. a) trestního zákona. Jihočeského kraje se týká takto kvalifikovaný skutek pod bodem VI. obžaloby, přičemž jednání popsaná pod body d) a e) bodu VI. obžaloby byla uskutečněna v Českých Budějovicích. Z toho vyvodil, že ke spáchání nejtěžšího trestného činu mělo dojít mimo jiné i v obvodu Krajského soudu v Českých Budějovicích. Podáním obžaloby k tomuto soudu pak státní zástupce založil jeho příslušnost. Úvahy Krajského soudu o neefektivnosti nebyly shledány natolik relevantní, aby opodstatňovaly zásah do principu zákonného soudce.

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti konkrétně tvrdí, že skutky popsané v obžalobě měly být spáchány v obvodu několika krajských soudů. Jednání, která měla být spáchána v obvodu Krajského soudu v Českých Budějovicích, mají zcela nepatrný rozsah. Ztotožňuje se se soudem prvního stupně i v tom, že ustanovení trestního řádu o místní příslušnosti je třeba aplikovat v souladu se zásadou efektivity trestního řízení, která je základem pro teleologický výklad. Podle stěžovatele nelze vycházet ani z příslušnosti státního zastupitelství, coby součástí moci výkonné, která je nadto určena toliko podzákonným předpisem. I z hlediska místa spáchání je třeba přihlédnout i k druhému nejpřísněji trestnému činu - zločinnému spolčení - k němuž mělo podle obžaloby dojít v Praze. Toto zločinné spolčení mělo být podmínkou celé trestné činnosti. Nelze tedy argumentovat právem obžalovaných na zákonného soudce určeného podáním obžaloby (jak uvádí obecný soud), když přichází v úvahu více zákonných soudů dle kritérií uvedených v § 18 odst. 1 trestního řádu. Rozhodnutí státního zástupce k podání obžaloby k některému z nich musí být opřeno o reálné a přezkoumatelné důvody, což se v daném případě podle stěžovatele nestalo, a proto se jedná o akt libovůle. Stěžovatel dále uvedl, že soud měl přihlédnout k důvodům pro odnětí a přikázání věci jinému soudu z důvodů vhodnosti a pokud tak neučinil, jde rovněž o projev libovůle.
6. Ústavní soud vyzval ostatní účastníky řízení, aby se k ústavní stížnosti vyjádřili. Vrchní soud v Praze "ve všech podrobnostech" odkázal na písemné odůvodnění svého rozhodnutí. Vrchní státní zastupitelství v Praze se postavení vedlejšího účastníka řízení vzdalo.

7. Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon") v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) tím, že rozlišuje návrhy zjevně neopodstatněné, dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.

8. Ústavní soud již mnohokráte zdůraznil, že není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Postavení Ústavního soudu uvnitř soudní moci vymezuje článek 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") tak, že jde o orgán ochrany ústavnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy. To platí jak pro otázky vztahující se k předmětu sporu, tak i pro hodnocení otázek procesních. Pouze v případě, že by právní závěry obecných soudů byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by takové rozhodnutí možno považovat za odporující čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 1 Ústavy.

9. Ústavní soud, se seznámil s obsahem ústavní stížnosti a připojených listin a s ohledem na argumentaci Vrchního soudu v Praze uplatněnou v odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí si vyžádal kopii listin založených ve spisovém materiálu na č. l. XXXIII/46-47 spisu Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 17 T 15/2011. Poté věc posoudil z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.

10. Ústavní soud se hlásí ke své ustálené judikatuře, podle níž je základní právo na zákonného soudce (tj. příslušnost soudu a soudce) zcela neopominutelnou podmínkou řádného výkonu té části veřejné moci, která soudům byla ústavně svěřena. To totiž na jedné straně dotváří a upevňuje soudcovskou nezávislost, na straně druhé pak představuje pro každého účastníka řízení stejně cennou záruku, že k rozhodnutí jeho věci jsou povolávány soudy a soudci podle předem daných zásad (procesních pravidel), tak, aby byla zachována zásada pevného přidělování soudní agendy, a aby byl vyloučen - pro různé důvody a rozličné účely - výběr soudů a soudců "ad hoc", tedy libovolné či účelové určení jednajícího soudu (srov. sp. zn. III. ÚS 232/95, N 15/5 SbNU 101; aj.).

11. Ústavní soud neshledal, že by v daném případě byla porušena zákonná pravidla pro stanovení místní příslušnosti soudu, je-li předmětem řízení více skutků, které se staly v obvodu více soudů. Jak si Ústavní soud ověřil, skutek, který je veden v obžalobě podané Krajskému soudu v Českých Budějovicích pod bodem VI. obžaloby a který je kvalifikován mimo jiné též jako trestný čin organizátorství k trestnému činu zneužívání pravomoci veřejného činitele, byl přinejmenším zčásti spáchán v obvodu Krajského soudu v Českých Budějovicích. Jak vyplynulo z obsahu listiny založené ve spise Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 17 T 15/2011 na č. l. XXXIII/46-47 byla výzva k podání nabídky v užším řízení na veřejnou zakázku "Jindřichův Hradec-plynofikace kotelny" sepsána a podepsána v Českých Budějovicích. Vojenská ubytovací a stavební správa Pardubice po sloučení s Vojenskou ubytovací a stavební správou České Budějovice zahrnovala i agendu v teritoriu Jihočeského kraje a v Českých Budějovicích měla detašované pracoviště. Zde také podle obžaloby byla převzata zadávací dokumentace pro předmětnou zakázku. Lze se proto ztotožnit se závěry Vrchního soudu v Praze, pokud dovodil, že v obvodu Krajského soudu v Českých Budějovicích došlo k jednáním, jež jsou popsána v obžalobě, a která dle obžaloby v konečném důsledku vedla k naplnění skutkové podstaty trestného činu, jenž je ze zažalovaných skutků nejtěžším trestným činem.

12. Na určení místní příslušnosti mělo v konečném důsledku vliv i to, že obžaloba byla podána právě ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích, ačkoliv místně příslušných soudů bylo více, jak správně podotýká stěžovatel a konstatovaly to i obecné soudy. Nicméně nejde z ústavněprávního pohledu o důsledek aplikace podzákonného předpisu, jak namítá stěžovatel, ale o ústavněprávní kompetenci aktivně legitimovaných orgánů veřejné žaloby zvolit v takové situaci místo soudu. Pokud legitimně příslušným orgánem veřejné žaloby bylo v přípravném řízení Krajské státní zastupitelství v Českých Budějovicích, tak se nemůže jednat o akt libovůle, když byla obžaloba podána u soudu téhož místa. Při argumentaci efektivností je pak třeba mít na zřeteli, že jde o výklad procesních předpisů a ty mají co do své podstaty formální charakter, který také předurčuje způsob jejich výkladu.

13. Konečně k delegaci vhodné Ústavní soud v minulosti opakovaně vyložil, že takový postup je nutno chápat jako nestandardní a zcela výjimečný (sp. zn. I. ÚS 1922/09, N 196/54 SbNU 411). Za základní kritérium pro posouzení existence důležitých důvodů pro takový postup bylo shledáno to, zda u místně příslušného soudu lze zajistit dodržení základních zásad trestního řízení (sp. zn. III. ÚS 90/95, N 82/4 SbNU 271), např. pro pochybnost o nestrannosti soudců (sp. zn. III. ÚS 441/04, N 6/36 SbNU 53). Nelze považovat za rozporné s ústavním pořádkem, když obecný soud v posuzovaném případě nic takového neshledal.

14. Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nevybočila z mezí ústavnosti, byl návrh dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. srpna 2012

Stanislav Balík, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.