II. ÚS 118/05
II.ÚS 118/05 ze dne 8. 3. 2006

N 52/40 SbNU 509
K vybočení odvolacího soudu z mezí přezkumu daných odvoláním

Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Jiřího Nykodýma a Dagmar Lastovecké - ze dne 8. března 2006 sp. zn. II. ÚS 118/05 ve věci ústavní stížnosti J. F. B., s. r. o., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 10. 2004 sp. zn. 9 Cmo 180/2004, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 12. 2002 sp. zn. 25 Cm 230/94 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 7. 1999 sp. zn. 9 Cmo 61/98, jimiž byla zamítnuta žaloba stěžovatelky na zaplacení peněžité částky.
Rozsudky Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 10. 2004 sp. zn. 9 Cmo 180/2004 a Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 12. 2002 sp. zn. 25 Cm 230/94 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 7. 1999 sp. zn. 9 Cmo 61/98 se zrušují.
Odůvodnění

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení shora označených rozhodnutí Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové, a to s odkazem na údajné porušení čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 25 Cm 230/94, z něhož zjistil následující:

Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 14. 11. 1994 sp. zn. 25 Cm 230/94 zamítl žalobu A. P., a. s., T., P. (právní předchůdkyně stěžovatelky), proti žalovaným 1. městu H., 2. F. n. m. a 3. akciové společnosti C., akciová společnost N. B., jíž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 16 799 909 Kč, což odůvodňovala tím, že smlouvou o úvěru poskytla právnímu předchůdci 3. žalovaného krátkodobý úvěr ve výši 30 000 000 Kč pro financování časového výkyvu stavu oběžných prostředků, přičemž žalovaná částka nebyla splacena. Dále rozhodl o nákladech řízení. Toto rozhodnutí zrušil Vrchní soud v Praze svým usnesením ze dne 21. 11. 1995 sp. zn. 5 Cmo 715/94 a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 15. 5. 1996 připustil do řízení dalšího účastníka řízení jako 4. žalovaného, a to státní podnik C. v N. B. Rozsudkem ze dne 4. 12. 1997 sp. zn. 25 Cm 230/94 mu [tedy 4. žalovanému)] uložil zaplatit částku 16 799 909 Kč s příslušenstvím a dále částku 500 000 Kč na náhradu soudního poplatku (výrok sub. I). Proti žalovaným 1., 2. a 3. žalobu zamítl (výrok sub II). Dále rozhodl o nákladech řízení a soudním poplatku (výroky sub. III - VI). Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 12. 7. 1999 č. j. 9 Cmo 61/98-310 zrušil výrok sub. I, část výroku sub. II, jíž byla žaloba proti třetímu žalovanému zamítnuta a výrok sub. V [uložení povinnosti žalobci uhradit náklady právního zastoupení žalovanému 3)] a věc v uvedeném rozsahu vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud usnesením ze dne 24. 10. 2001 č. j. 29 Odo 462/2001-418 odmítl dovolání žalovaných 3) a 4) jako nepřípustné.

Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 17. 12. 2002 sp. zn. 25 Cm 230/94 rozhodl, že se žaloba zamítá a rozhodl rovněž o nákladech řízení. V dané fázi tedy rozhodoval již pouze proti žalovaným 3. a 4., dospěl však k závěru, že závazek z úvěru přešel na město H., tj. žalovaného 1) spolu s privatizovaným majetkem. Usnesením ze dne 4. 12. 2003 č. j. 9 Cmo 144/2003-580, bylo vyhověno návrhu společnosti J. F. W. B., s. r. o., na vstup do řízení namísto původní žalobkyně, A. P., a. s. Rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 12. 2002 sp. zn. 25 Cm 230/94 v celém rozsahu potvrdil Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 10. 2004 č. j. 9 Cmo 180/2004-594 a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Stěžovatelka napadá závěry obecných soudů v projednávané ústavní stížnosti. Domnívá se, že kvůli postupu obecných soudů se nemohla domoci ochrany svých práv, ačkoli vynaložila veškeré úsilí k řádnému a včasnému uplatnění svého nároku. Přestože řádně, včas a proti všem možným dlužníkům uplatnila svůj nárok u příslušného soudu a přestože využila všech dostupných právních prostředků k vymožení své pohledávky, nebylo jí umožněno v rámci řádného soudního procesu získat rozhodnutí, kterým by povinná osoba byla zavázána k zaplacení pohledávky z titulu úvěrové smlouvy. Osobou povinnou zaplatit částku z titulu úvěrové smlouvy byla označena osoba, proti níž byla žaloba zamítnuta a z důvodu chybného postupu soudu při posouzení rozsahu odvolání již v dalším řízení nevystupovala z důvodu překážky věci rozsouzené. Zásadní rozhodnutí, které předznamenalo neúspěch stěžovatelky při vymáhání předmětné pohledávky, bylo usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 7. 1999, jímž byl neoprávněně odňat suspenzivní účinek odvolání, které podala jak žalobkyně, tak třetí žalovaný. Stěžovatelka tvrdí, že odvolání, které podala proti rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 12. 1997 sp. zn. 25 Cm 230/94 nesměřovalo proti konkrétnímu účastníkovi, ale proti všem žalovaným. Odvolací soud se jím však zabýval pouze v omezeném rozsahu. Pokud však odvolatel neuvedl jmenovitě, proti kterým žalovaným jeho odvolání směřuje, pak dle názoru stěžovatelky byl napaden celý rozsudek, nikoli pouze jeho části. Argumentaci o nedostatečně specifikovaném odvolání žalobce nelze akceptovat. Pokud soud dospěl k závěru, že odvolání je vadné, měl žalobce vyzvat k jeho opravě nebo doplnění s náležitým poučením. Postup soudu byl nadto v rozporu s ustálenou judikaturou, dle níž u nároku vycházejícího ze stejného skutkového základu přezkoumá odvolací soud rozsudek napadený odvoláním jen některého ze žalovaných vždy v plném rozsahu. Vrchní soud tehdy pochybil též tím, že uvedl, že bez provedení účastníky navržených důkazů a jejich následného zhodnocení nelze posoudit správnost napadeného rozsudku. Navzdory tomu prvního a druhého žalovaného z řízení vyloučil. Toto pochybení nenapravil ani dovolací soud. Třetí žalovaný v této fázi podal i ústavní stížnost (a v řízení o ní figurovala nynější stěžovatelka, resp. její právní předchůdkyně jako vedlejší účastnice), která byla odmítnuta s tím, že napadnout lze pouze pravomocné rozhodnutí, čímž ovšem nevzal v potaz skutečnost, že část rozhodnutí již právní moci nabyla. Tím tedy stěžovatelka ztratila vůči prvému a druhému žalovanému možnost domáhat se svého práva. Domnívá se proto, že postupem vrchního soudu došlo k porušení jejích ústavně garantovaných práv a k odepření spravedlnosti.

Podle ustanovení § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyzval Ústavní soud účastníky řízení, Krajský soud v Hradci Králové a Vrchní soud v Praze a vedlejší účastníky řízení, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.

Krajský soud v Hradci Králové ve svém vyjádření uvádí, že stěžovatelka (resp. její právní předchůdkyně) nevyčerpala všechny zákonné možnosti k uplatnění svého práva, neboť nenapadla odvoláním rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 12. 1997 v části, jíž byla žaloba zamítnuta vůči žalovaným 1. a 2. Vrchní soud v Praze se dle svého vyjádření domnívá, že jeho postupem nedošlo k porušení ústavně garantovaných práv stěžovatelky. Uvádí základní důvody, o něž se opírá rozhodnutí obecných soudů v projednávané věci. Pokud jde o řízení proti žalovaným 1. a 2. podotýká, že bylo pravomocně skončeno již rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 12. 1997 tak, že žaloba byla proti nim zamítnuta.
Ústavní stížnost je důvodná.

Při posuzování věci Ústavní soud předně zohlednil námitku Krajského soudu v Hradci Králové, který tvrdil, že řízení bylo ve vztahu k žalovaným 1. a 2. pravomocně skončeno dne 3. 1. 1998, neboť krajský soud žalobu proti nim zamítl a stěžovatelka se neodvolala - podle názoru krajského soudu se odvolala pouze do části výroku, jíž byla zamítnuta žaloba proti 3. žalovanému. Pokud by tomu tak bylo, byl by nucen projednávanou ústavní stížnost odmítnout pro nevyčerpání opravných prostředků. K takovému závěru však je nezbytné zabývat se obsahem příslušného odvolání. Otázka, zda se stěžovatelka v dané fázi řízení odvolala, či nikoli, je pak pro řízení před Ústavním soudem klíčová nejen z hlediska zjištění formálních náležitostí projednávané ústavní stížnosti, ale následně i pro její meritorní posouzení. Stěžovatelka totiž spatřuje zásah do svých ústavně zaručených práv zejména v tom, že se odvolací soud jeho odvoláním proti výrokům, týkajícím se žalovaných 1) a 2) nezabýval.

Z obsahu spisu krajského soudu Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka (resp. její právní předchůdkyně) podala dne 31. 12. 1997 odvolání (č. l. 272 a 273), v němž uvádí, že se "do tohoto rozhodnutí (tj. rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 12. 1997 sp. zn. 25 Cm 230/94) odvolává s návrhem, aby soud vyslovil, že závazek z úvěrové smlouvy žalovaného 4) přešel na jiný subjekt práva". V doplnění své žaloby ze dne 19. 1. 1998 (č. l. 293 - 297) pak konkrétně navrhla uložit předmětnou povinnost 3. žalovanému, zamítnout žalobu proti subjektům 1., 2. a 4. a rozhodnout o nákladech řízení.

Podle § 212 odst. 1 věty první o. s. ř., ve znění platném v době rozhodování odvolacího soudu, odvolací soud projedná věc v mezích, ve kterých se odvolatel domáhá přezkoumání rozhodnutí. Podle odstavce 3 téhož ustanovení odvolací soud může rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit, i když je navrhována jeho změna, a naopak. Rozsah, v jakém má odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně odvolat, určuje odvolatel jednak tím, jakou část napadne (které výroky), jednak tím, jak vymezí rozsah, v jakém má být rozhodnutí odvolacím soudem přezkoumáno. Odvolací soud zásadně nemůže vybočit z mezí, daných odvoláním, vyjma případů, kdy tímto rozsahem není vázán, které dále vypočítává citované ustanovení § 212 o. s. ř. (kvantitativní stránka). Kvalitativní stránka odvolání, tj. návrh na způsob rozhodnutí odvolacího soudu (potvrzení, změna či zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně) nemá většího významu. Odvolací soud není v tomto směru vázán odvolacím nárokem (srov. mj. § 212 o. s. ř. a komentář k němu v: Bureš, Drápal, Mazanec: Občanský soudní řád, komentář, 4. vydání, str. 664 a násl.).

V projednávaném případě právní předchůdkyně odvoláním zcela evidentně napadla celé rozhodnutí soudu prvního stupně (srov. shora uvedenou citaci), čímž vymezila rozsah přezkumné činnosti odvolacího soudu. Vyjádřila současně své přesvědčení, že povinným není žalovaný 4). V doplnění svého odvolání pak pouze navrhla možný způsob rozhodnutí odvolacího soudu (o celém napadeném rozhodnutí), a to zjevně s ohledem na přesvědčení, že povinným je 3. žalovaný - navrhla tedy žalobu proti žalovaným 1., 2. a 4. zamítnout. V tomto případě však šlo již "jen" o kvalitativní stránku odvolání, odrážející procesní stanovisko žalobkyně o tom, kdo je dlužníkem, a nikoliv částečné zpětvzetí odvolání. Toto stanovisko žalobkyně nevylučovalo, aby v případě, že podle názoru odvolacího soudu bude povinným subjekt jiný, byl tomuto názoru přizpůsoben jeho výrok ve vztahu k dalším žalovaným, resp. aby příp. zrušil celé rozhodnutí soudu prvního stupně. Pokud za dané situace odvolací soud vyloučil část odvolání týkající se žalovaných 1. a 2. z přezkumu s argumentací, navíc toliko v odůvodnění usnesení z 12. 7. 1999, že rozsudek soudu prvního stupně zůstal v části výroku II, ve které byla žaloba zamítnuta proti prvnímu a druhému žalovanému, a dále ve výrocích III, IV a VI, nedotčen, došlo tím k porušení pravidel stanovených pro rozhodnutí o odvolání občanským soudním řádem a v projednávaném případě současně i k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky, které bylo znemožněno domáhat se ochrany svých práv. Nutno podotknout, že v konečné fázi byla v části projednávané dále po usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 7. 1992 č. j. 9 Cmo 61/98-310 žaloba zamítnuta, ačkoliv se v pozdějších rozhodnutích připouští, že povinným měl být 1. žalovaný. Je zjevné, že právní předchůdkyně stěžovatelky dbala ochrany svých práv, žalovala několik subjektů, které připadaly v úvahu jako dlužník a zmíněný vadný postup obecných soudů jí v přístupu k ochraně jejích práv zabránil.

Ústavní soud nepřisvědčil námitce krajského soudu, že stěžovatelkou nebyly vyčerpány všechny právní prostředky k ochraně jejích práv. Ústavní soud v návaznosti na své (nepublikované) usnesení ze dne 25. 10. 1999 sp. zn. IV. ÚS 468/99, jímž byla odmítnuta stěžovatelkou zmiňovaná ústavní stížnost akciové společnosti C. jako stížnost podaná neoprávněnou osobou vzhledem k tomu, že rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 7. 1999 sp. zn. 9 Cmo 61/98 a Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 12. 1997 č. j. 25 Cm 230/94-268 nebyla pravomocná, dospěl k závěru, že pravomocně bylo rozhodnuto až rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 10. 2004 sp. zn. 9 Cmo 180/2004. Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 7. 1999 sp. zn. 9 Cmo 61/98 založilo protiústavnost dalšího postupu v řízení, neboť dále nebylo jednáno se všemi účastníky, resp. s prvním a druhým žalovaným jako s účastníky řízení. Na tom nic nemění ani okolnost, že tuto skutečnost stěžovatelka v řízení před obecnými soudy nenamítala, neboť zajištění řádného průběhu řízení je na soudu.

Ústavní soud opakovaně judikoval, že rozhodnutí obecného soudu je možno považovat za protiústavní, pokud by byly právní závěry výsledkem takové interpretace a aplikace právních předpisů, jež jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, interpretace a aplikace, jež vybočují z mezí ústavnosti, svévolné interpretace příslušného ustanovení právního předpisu nebo interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, např. přepjatý formalismus (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98; Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 15, nález č. 98), jak se stalo i v projednávaném případě. Neúplný výrok usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 7. 1999 č. j. 9 Cmo 61/98-310 měl ten důsledek, že v průběhu řízení bez příslušných procesních návrhů žalobkyně obecné soudy přestaly jednat se všemi žalovanými jako s účastníky, ve vztahu ke kterým řízení nebylo pravomocně ukončeno.

Ze všech uvedených důvodů Ústavní soud po provedeném řízení, se souhlasem účastníků bez nařízení ústního jednání (§ 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu), napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 10. 2004 sp. zn. 9 Cmo 180/2004, rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 12. 2002 sp. zn. 25 Cm 230/94 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 7. 1999 sp. zn. 9 Cmo 61/98 zrušil [§ 82 odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu].



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.