II. ÚS 1174/09
II.ÚS 1174/09 ze dne 13. 1. 2010

N 6/56 SbNU 53
K povinnosti soudu vypořádat se s uplatněnými námitkami a k zákazu diskriminace

Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma - ze dne 13. ledna 2010 sp. zn. II. ÚS 1174/09 ve věci ústavní stížnosti F. K. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 8. 2006 sp. zn. 1 Co 99/2006, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí stěžovatelovy žaloby týkající se zásahu do jeho osobnostních práv, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2009 sp. zn. 30 Cdo 736/2007, kterým bylo pro nepřípustnost odmítnuto stěžovatelovo dovolání.
Výrok

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 8. 2006 sp. zn. 1 Co 99/2006 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2009 sp. zn. 30 Cdo 736/2007 se ruší.
Odůvodnění

Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení shora citovaných rozhodnutí obecných soudů, přičemž tvrdil, že postupem těchto obecných soudů došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále též jen "Listina").

Jak Ústavní soud zjistil, Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. března 2002 č. j. 34 Co 66/2001-42 zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaslat žalobci-stěžovateli dopis ve znění: "Vážený pane K. Dne 12. června 2001 jste navštívil restauraci při hotelu N. S. V té době byla ve veřejných prostorách restaurace umístěna socha postavy, která v ruce drží baseballovou pálku s nápisem "Na cikány...". Tím došlo uvedeného dne ke snížení Vaší lidské důstojnosti, a tedy k neoprávněnému zásahu do Vašeho práva na ochranu osobnosti. Za tento zásah se Vám společnost B. t., spol. s r. o., touto cestou hluboce omlouvá". Soud zamítl i žalobu stěžovatele, jíž se domáhal, aby mu žalovaná zaplatila náhradu nemajetkové újmy ve výši 300 000 Kč. O odvolání žalobce rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 10. prosince 2002 č. j. 1 Co 162/2002-64, kterým rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 30. června 2005 č. j. 30 Cdo 1630/2004-156 zrušil rozsudek odvolacího soudu v části potvrzující rozsudek městského soudu ve výroku o zamítnutí žaloby na zadostiučinění podle ustanovení § 13 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen "obč. zák.") a ve výroku o náhradě nemajetkové újmy v penězích podle § 13 odst. 2 téhož zákona v části, jíž byla žaloba zamítnuta co do částky 150 000 Kč. V témže rozsahu zrušil i rozsudek městského soudu a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Při posouzení věci podle ustanovení § 11 a 13 obč. zák. dovolací soud dále mimo jiné poukázal na skutečnost, že soudy obou stupňů vycházely z toho, že nápis na baseballové pálce byl vyjádřen pouze obecně bez vztahu k jakékoliv konkrétní fyzické osobě a osobnosti, takže se osobnosti žalobce objektivně nemohl dotknout, a proto neshledaly neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobce. Za diskriminaci se však považuje i jednání zahrnující podněcování, navádění nebo vyvolávání nátlaku směřujícího k diskriminaci. Ponižování lidské důstojnosti zahrnuje i tzv. obtěžování. K uvedeným případům zásahů do osobnostních práv fyzické osoby může dojít nejen jejich zacílením vůči individualizované osobě, ale i zásahy, které jsou vyjádřeny obecnou formou a vztahují se tak na množinu vymezených fyzických osob. Dle dovolacího soudu soudy obou stupňů z tohoto pohledu nezjišťovaly, zda skutečně byla zasažena osobnostní práva žalobce ve smyslu jeho žalobních tvrzení, proto nemohly uplatněný nárok na ochranu osobnosti spolehlivě posoudit.

Městský soud v Praze ve věci opětovně rozsudkem ze dne 22. prosince 2005 č. j. 34 C 128/2005-27 zamítl žalobu poté, co doplnil dokazování výslechem dvou svědků a videozáznamem prostor restaurace. Soud vzal za prokázané, že na baseballové pálce sochy byly jako dominantní uvedeny nápisy "Na cikány", "Na skiny", "Na P.", "Na brutálního M." a další, jejichž cílem nebylo nikoho poškodit, ale jednalo se o recesi. Soud prvního stupně s přihlédnutím k vyslovenému právnímu názoru dovolacího soudu konstatoval, že s ohledem na Ústavu, Listinu základních práv a svobod a mezinárodněprávní úmluvy platné pro Českou republiku nelze skutek hodnotit jako protiprávní zásah do (osobnostních) práv žalobce. Žalobce nebyl v restauraci diskriminován pro svoji příslušnost k romskému etniku, nedošlo ani k jeho obtěžování ve smyslu směrnice 2000/43/ES ze dne 29. června 2000 (dále též jen "směrnice"). Vrchní soud v Praze napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé potvrdil. Vyšel ze skutkových zjištění městského soudu a ztotožnil se s jeho závěrem, že v řízení nebyl prokázán neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobce. Subjektivní pocit žalobce, že předmětným nápisem byl hanoben, ponížen, diskriminován, není rozhodný z hlediska ochrany osobnosti vyplývající z ustanovení § 11 a násl. obč. zák. Na baseballové pálce byly i další nápisy, přičemž se svým způsobem jednalo o recesi, a jak bylo prokázáno, vnímala to tak i veřejnost. Protože ve věci nebyl prokázán neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobce, nebylo možno dovodit ani odpovědnost žalované podle ustanovení § 13 obč. zák. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl pro nepřípustnost dle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. a odkázal na rozhodnutí odvolacího soudu ztotožňující se se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Podkladem skutkových závěrů byla i skutková zjištění, která vyplynula z důkazního řízení před soudem prvního stupně provedeného po zrušovacím rozhodnutí Nejvyššího soudu. Především na základě těchto konkrétních a v rozhodnutí artikulovaných skutkových zjištění soudy formulovaly závěr, že v posuzovaném případě nedošlo k zásahu do osobnostních práv žalobce. Jak vyplývá z rozsudku soudu prvního stupně, zabýval se i otázkou, zda nedošlo k obtěžování žalobce ve smyslu směrnice, resp. k jeho diskriminaci pro rasu, barvu pleti, sociální původ, případně z jiných důvodů, a to s negativním závěrem. Další obecné úvahy obsažené v rozsudku odvolacího soudu vztahující se k otázce ochrany před obtěžováním hodnotil jako nadbytečné, neboť jdou nad rámec soudy konkrétně zjištěných okolností daného případu (což je ve svých důsledcích třeba vztáhnout i na příslušné důvody podaného dovolání).

V ústavní stížnosti stěžovatel vytýká rozhodnutím soudů prvního a druhého stupně především porušení práva na řádné odůvodnění. Negativní rozhodnutí soudů se opírají pouze o skutkový závěr, že nedošlo k obtěžování stěžovatele ve smyslu směrnice. Městský soud tento závěr uvedl výslovně a vrchní soud - dle Nejvyššího soudu - na tento závěr odkázal a jeho další právní úvahy jsou nadbytečné. Soudy jsou povinny vypořádat se s relevantní argumentací strany. Soud rozhodující o opravném prostředku může tuto povinnost splnit i odkazem na rozhodnutí soudu nižšího stupně, pokud jeho závěry jsou v tomto směru dostatečně důkladné a konzistentní, což však nepřichází v úvahu v případě, kdy je v opravném prostředku namítána nepřezkoumatelnost rozhodnutí soudu nižšího stupně. Je-li argument účastníka relevantní a nelze-li jeho posouzení řešit odkazem na rozhodnutí soudu nižšího stupně, je nutné, aby se soud takovými námitkami zabýval výslovně, protože jinak není zřejmé, zda je považoval za nedůvodné nebo zda se jimi vůbec nezabýval. Městský soud svůj závěr, že nedošlo k obtěžování, tedy slovy směrnice, že baseballová pálka s nápisem nevytvářela pro romské návštěvníky zastrašující, nepřátelské, zahanbující, ponižující nebo urážející prostřední, odbyl v zásadě jednou větou: "Nedošlo ani k obtěžování žalobce ve smyslu směrnice č. 2000/43/ES, nedošlo k diskriminaci žalobce pro rasu, barvu pleti, sociální původ, ani z jiných důvodů.". Soud sice zmiňuje některé skutkové okolnosti (např. že záměrem vedlejšího účastníka byla recese, že byly na pálku připsány propisovací tužkou další nápisy a že "při pořizování videozáznamu byla společnost, jež mě doprovázela, v dobré náladě"), jejich vazba na definici obtěžování však není vysvětlena, v podstatě absentuje jakákoli aplikace práva. Nebylo vysvětleno, proč se soudy domnívají, že nebylo vytvořeno prostředí zastrašujícího, nepřátelského, ponižujícího nebo urážlivého charakteru. V odvolání stěžovatel také výslovně uvedl svůj názor, dle kterého je recesistický záměr vedlejšího účastníka irelevantní, protože je rozhodující objektivní účinek, a znovu zdůraznil, že další nápisy dopsané na pálku jsou ve srovnání s dominantním nápisem "Na cikány..." takřka neviditelné a údajný nápis "Na skiny...", zjevně alibistický tah výrobce pálky, byl otočen ke zdi a nebyl vidět. Jeho další, nepochybně podrobné úvahy ohledně irelevance subjektivních pocitů a nekonkrétního vymezení skupiny osob jsou dle dovolacího soudu nadbytečné. Pokud je dle dovolacího soudu pro rozhodnutí ve věci rozhodný pouze závěr, že k obtěžování ve smyslu směrnice nedošlo, městským soudem vyjádřený jednou větou a odvolacím soudem přezkoumaný pouhým odkazem, pak jsou rozsudky soudů prvního a druhého stupně zcela nepřezkoumatelné a hraničí s rozhodovací libovůlí. Městský a vrchní soud svá rozhodnutí postavily na závěrech, které Nejvyšší soud považuje za nadbytečné, a pokud je stěžovatel napadl v dovolání, je dovolání proto nepřípustné. Závěr, který považuje za rozhodný Nejvyšší soud, pro změnu považoval za nadbytečný soud vrchní, a proto se nezabýval jeho přezkumem a na odvolací argumentaci stěžovatele k této otázce nereagoval.

Vrchní soud v Praze ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, jaký skutkový a právní závěr v dané věci učinil, takže nebylo namístě zrušení pro jeho nepřezkoumatelnost. Soud prvního stupně se v odůvodnění rozsudku náležitě vypořádal se základní otázkou, tj. zda došlo k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobce chráněných ustanovením § 11 a násl. obč. zák., a v té souvislosti i s námitkou žalobce týkající se tzv. obtěžování. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se zcela s jeho právními závěry, tedy i se závěrem z hlediska tzv. obtěžování. Nad rámec odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně odvolací soud zdůraznil, že subjektivní pocit žalobce ohledně hanobení, ponížení, diskriminace a v rámci toho i obtěžování není pro posouzení věci z hlediska ustanovení § 11 a násl. obč. zák. rozhodný, neboť je vždy rozhodující objektivní hledisko. V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu jsou v dostatečném rozsahu uvedeny úvahy, které jej vedly k potvrzení rozsudku soudu prvního stupně. Rozsudky soudů obou stupňů obsahují náležitosti vyžadované ustanovením § 157 odst. 1 a 2 o. s. ř., a nelze jim proto vytýkat nepřezkoumatelnost ani rozhodovací libovůli. K porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces a přístup k soudu nedošlo, neboť stěžovatel podáním návrhu na ochranu osobnosti využil právo na soudní ochranu a jeho návrhu nebylo vyhověno proto, že nebyl prokázán neoprávněný zásah do jeho osobnostních práv.

Nejvyšší soud ve vyjádření k ústavní stížnosti pouze odkázal na své napadené usnesení.

Vedlejší účastník se k ústavní stížnosti i přes výzvu Ústavního soudu nevyjádřil.

Vzhledem k tomu, že od ústního jednání nebylo možné očekávat další objasnění věci, Ústavní soud se souhlasem účastníků od jednání upustil (§ 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu).
Ústavní stížnost je důvodná.

Je namístě připomenout, že Ústavní soud zásadně nezasahuje do autonomie obecných soudů, pokud jde o interpretaci a aplikaci jednoduchého práva [srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 81/95 ze dne 10. 9. 1996 (U 22/6 SbNU 575) či IV. ÚS 703/01 ze dne 29. 10. 2002 (ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu nepublikováno, dostupné na http://nalus.usoud.cz)]. Proto pouhá skutečnost, že soudy vyslovily právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Role Ústavního soudu spočívá pouze v posouzení otázky, zda názory obecných soudů obstojí z hlediska ústavnosti.

Podle čl. 10 odst. 1 Listiny má každý právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno. Na toto ustanovení v zákonné rovině navazuje, resp. jej konkretizuje úprava obsažená v ustanovení § 11 a násl. obč. zák. Podle § 13 odst. 1 obč. zák. má fyzická osoba právo zejména domáhat se, aby bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů a aby jí bylo dáno přiměřené zadostiučinění. Předpokladem vzniku odpovědnosti podle § 11 a násl. obč. zák. je objektivní zásah do práv chráněných citovanými ustanoveními, který je neoprávněný.

Z toho vyplývá, že nyní posuzovaná věc dosahuje ústavněprávní roviny, a to jednak ve smyslu čl. 10 odst. 1 Listiny (jehož porušení žalovanou se stěžovatel v řízení před obecnými soudy dovolával) a jednak ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny (jehož se stěžovatel dovolává v ústavní stížnosti) - z důvodu stěžovatelem tvrzené absence řádného odůvodnění napadených rozhodnutí (v tomto smyslu tak stěžovatel v podstatě namítal, že napadená rozhodnutí jsou výrazem interpretační svévole, libovůle a chybí jim smysluplné odůvodnění).

Ústavní soud nemá co z ústavněprávního hlediska vytknout právnímu východisku úvah obecných soudů, že pouhý subjektivní pocit jednotlivce není rozhodný z hlediska ochrany osobnosti vyplývající z ustanovení § 11 a násl. obč. zák., ale klíčová je objektivní způsobilost přivodit újmu na osobnosti. To lze dovodit již argumentem redukcí ad absurdum. V opačném případě by totiž každé negativní subjektivní vnímání jakékoliv situace bylo nutno považovat za neoprávněný zásah do osobnostních práv (a každé žalobě by tak bylo nutné bez dalšího vyhovět), což smyslem ústavní a konkretizující podústavní úpravy vskutku není. Vedle subjektivního hlediska, které bude přítomno prakticky v soudním řízení vždy (v opačném případě by nebyla podávána žaloba) a které ostatně ani prakticky nelze prokazovat, musí být naplněné i výše označené objektivní hledisko.

Ústavní soud je však názoru, že obecné soudy neodůvodnily řádně a přesvědčivě právní závěr, že v konkrétním případě absentovalo naplnění objektivního hlediska.

Obecné soudy totiž primárně opřely závěr o absenci objektivního hlediska o konstatování, že na předmětné baseballové pálce byly i další nápisy, takže se svým způsobem jednalo o recesi.

Tímto závěrem tak obecné soudy postavily na jednu rovinu nápis "Na cikány..." a ostatní nápisy na baseballové pálce, tedy oba okruhy nápisů považovaly za srovnatelné. Nicméně stěžovatel v odvolání namítal, že nápis "Na cikány..." byl dominantní, vyřezaný, vybarvený a nalakovaný, zatímco ostatní nápisy měly být napsány drobným písmem propisovací tužkou, a z provozovny byl viditelný pouze nápis "Na cikány...", zatímco údajný nápis "Na skiny..." byl natočen ke zdi. Na tuto námitku v podobě metody odlišení, tj. srovnávání nesrovnatelného, však vrchní soud nijak nereagoval, i když měla již na první pohled relevanci. Pokud by vycházel vrchní soud z mylné premisy srovnávání nesrovnatelného, racionálně by byl neobhajitelný i závěr z ní plynoucí. Vrchní soud se tudíž nevypořádal s námitkou stěžovatele, která měla vztah k projednávané věci a ostatně zjevné ratio, pročež zatížil své rozhodnutí protiústavností v podobě porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu.

Nad rámec Ústavní soud dodává k obsahu této námitky stěžovatele, že pokud by byl obsah citované námitky pravdivý, vskutku by mohl dominantní, vyřezaný, vybarvený a nalakovaný nápis "Na cikány...", coby nápis originární, resp. původně výlučný, vyvolávat objektivně diametrálně odlišný pocit u jednotlivců, ve srovnání s později dopisovanými ostatními nápisy (propisovací tužkou, navíc drobným písmem); tedy nikoli recesi. Jinými slovy, toliko z uvedeného by racionálně logicky neplynul závěr o recesi i stran nápisu "Na cikány...". Eventuální původně zamýšlený nerecesivní smysl baseballové pálky, na níž by byl výlučně nápis "Na cikány...", by totiž nemuselo být objektivně možné plně zastřít (a tak snad zhojit) až dodatečnými (propisovací tužkou, navíc drobným písmem) napsanými ostatními nápisy; původní zamýšlený cíl by takto mohl zřetelně vystupovat navenek, a tudíž se dotknout osobnosti jednotlivce. K tomu je namístě podotknout, že vskutku není jako jediné relevantní hledisko účelu baseballové pálky, nýbrž stejně významný - ne-li významnější (protože účel nemusí být vždy úspěšně zrealizován) - je i následek. Osobnost jednotlivce může být totiž objektivně dotčena stejně tak nezamýšlenými důsledky jednání jako zamýšlenými a ve výsledku je stav shodný. Z hlediska možnosti dotčení jednotlivce na osobnosti není relevantní, zda poškozující jednání druhé strany bylo zamýšlené, či nikoli.

Obecné soudy rovněž na podporu svého závěru o absenci objektivního hlediska argumentovaly výslechy svědků (Š. a Z.), z nichž mělo vyplynout, že nápis "Na cikány..." vnímala jako recesi i veřejnost, neboť na předmětný nápis nereagovala negativně (včetně osob rómské národnosti).

Je však třeba poukázat na nepřesvědčivost v použité argumentaci obecných soudů, a to již proto, že svědci (Š. a Z.) vypovídali jen o jistém okruhu jednotlivců (návštěvníků restaurace), kteří měli dle jejich názoru interpretovat předmětný nápis jako recesi. Jejich výpověď tak nevylučuje, že nápis byl způsobilý přivodit újmu na osobnosti u jiných jednotlivců, tedy neeliminuje objektivní způsobilost přivodit újmu na osobnosti (v tomto aspektu argumentují obecné soudy jen empirií z konkrétních případů). Nadto obecné soudy uvádí, že svědkové měli dovozovat recesivní interpretaci předmětného nápisu návštěvníky restaurace z absence negativní reakce. Ze skutečnosti absence negativní reakce konkrétních jednotlivců však neplyne objektivní nezpůsobilost přivození újmy na jejich osobnosti již proto, že i konkrétní návštěvníci restaurace mohli cítit újmu osobnosti, nicméně ji nedali na sobě znát (chování, tj. vnější projev lidské bytosti se nemusí vždy krýt s jejím vnitřním stavem).

Obecné soudy konečně na podporu svého závěru o absenci objektivního hlediska argumentovaly nemožností dotčení na osobnosti jednotlivce tím, že předmětný nápis se vztahuje na množinu vymezenou jen obecným rozsahem.

Zde absentuje argumentace, řádné a přesvědčivé zdůvodnění takového názoru, a tudíž i porušení práva na spravedlivý proces stěžovatele. Takový deficit v argumentaci platí o to více, když je již z povahy věci zřejmé, že pokud se určitý jednotlivec cítí být příslušný k určité množině osob, skupině apod., může být objektivně dotčen na své osobnosti i v případě formulace vyslovené pouze směrem k množině osob (tj. bez individualizace osob). Je-li totiž výrok směřován proti množině osob (tj. vymezené obecně), je z povahy věci směřován i proti jednotlivcům, neboť ti, resp. pouze ti, jsou jejím vlastním obsahem (podmnožinami). Název takové množiny je jen prostředkem pro označení obsahu, který tvoří jednotlivci, tedy toliko formou, přičemž se jedná o obsah, nikoliv o formu. Ústavní soud aprobuje z ústavněprávních hledisek názor Nejvyššího soudu vyslovený ve zrušujícím rozsudku v projednávané věci pod sp. zn. 30 Cdo 1630/2004, dle něhož k zásahům do osobnostních práv fyzické osoby může dojít nejen jejich zacílením vůči individualizované osobě, ale i zásahy vyjádřenými obecnou formou, a vztahujícími se tak na množinu vymezených fyzických osob. Obecné soudy nerespektováním tohoto názoru současně porušily § 243d odst. 1 o. s. ř. (ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.), neboť byly tímto právním názorem Nejvyššího soudu vázány. Jak bylo již uvedeno, to platí tím spíše, pokud tento právní názor nerespektovaly a současně neuvedly žádnou argumentaci pro jimi zaujatý opačný názor.

Uvedené pochybení obecných soudů je o to závažnější v následujícím kontextu.

Nejvyšší správní soud již v rozhodnutí ze dne 29. 9. 2005 sp. zn. 2 Afs 92/2005 uvedl, že "i v případech, kdy se posuzují skutkové okolnosti, k nimž došlo před vstupem ČR do EU, a rozhodným právem je právo tehdy účinné, je nutno ustanovení českého právního předpisu, přijatého nepochybně za účelem sbližování českého práva s právem Evropských společenství a majícího svůj předobraz v právní normě obsažené v právu Evropských společenství, vykládat konformně s touto normou ...". České obecné soudy tedy již ve své judikatuře akceptovaly, že i v případech skutkových okolností nastalých před přistoupením do Evropské unie je třeba při aplikaci práva České republiky implementujícího komunitární právo přihlížet k normám komunitárního práva. Týž právní názor vyslovil Ústavní soud i v nálezu sp. zn. II. ÚS 3/06 ze dne 6. 11. 2007 (N 185/47 SbNU 429), byť toliko jako obiter dictum. I v projednávané věci obecné soudy přihlížely ve výkladu vnitrostátního práva k obsahu směrnice (byť byla publikována před vstupem České republiky do Evropské unie a skutek se stal též v době před vstupem). V tomto směru se vyslovil Nejvyšší soud již v rozsudku sp. zn. 30 Cdo 1630/2004: "Přitom ponižování lidské důstojnosti zahrnuje i tzv. obtěžování.". Městský soud v napadeném rozsudku deklaroval, že nedošlo ani k tzv. obtěžování stěžovatele ve smyslu směrnice a Nejvyšší soud se v napadeném usnesení ztotožnil s postupem městského soudu. Obecné soudy se tedy domnívaly, že obsah směrnice lze nalézt v ustanoveních vnitrostátního práva regulujících právo na ochranu osobnosti (zejména právo každého na zachování lidské důstojnosti).

Městský soud nicméně svůj negativní závěr stran tzv. obtěžování nijak argumentačně nepodložil, jen formálně vyjádřil negativní závěr. I když tento deficit argumentace stěžovatel namítal v odvolání, odvolací soud se touto námitkou nezabýval. Nejvyšší soud pak jen lakonicky uvedl, že městský soud se zabýval i otázkou, zda nedošlo k obtěžování stěžovatele ve smyslu směrnice, avšak (ne)přítomnost otázky zásadního právního významu v právním posouzení městským soudem nezkoumal. To platí o to více, když je již prima facie zřejmé, že naplnění skutkové podstaty tzv. obtěžování ve smyslu směrnice nebylo v dané věci a priori vyloučeno, neboť dle jejího čl. 2 odst. 3: "Obtěžování se považuje za diskriminaci ve smyslu odstavce 1, pokud dojde k nežádoucímu chování souvisejícímu s rasou nebo etnickým původem, které má za účel nebo za následek narušení důstojnosti osoby a vytvoření zastrašující, nepřátelské, zahanbující, ponižující nebo urážející atmosféry. V této souvislosti může být výraz obtěžování vymezen v souladu s vnitrostátními právními předpisy a zvyklostmi členských států.". Podle čl. 2 odst. 4 citované směrnice: "Jakékoli chování směřující k navádění k diskriminaci osob na základě rasy nebo etnického původu se považuje za diskriminaci ve smyslu odstavce 1.". V rámci hodnocení provedeného obecnými soudy, zda došlo k tzv. obtěžování stěžovatele ve smyslu obsahu směrnice, resp. ve smyslu relevantního vnitrostátního práva, lze shledávat absenci řádného a přesvědčivého odůvodnění, a tudíž porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces. I v tomto aspektu jsou proto napadená rozhodnutí obecných soudů nepřezkoumatelná.

Podmínky zásahu Ústavního soudu uvedené výše jsou proto v projednávané věci splněny, a to již v rovině stěžovatelova práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny - navíc s možnými důsledky v podobě porušení základního práva stěžovatele na zachování lidské důstojnosti (podle čl. 10 odst. 1 Listiny) a ve smyslu porušení ústavního principu rovnosti a zákazu diskriminace (dle čl. 1 a 3 Listiny) - neboť obecné soudy vydaly ve stěžovatelově věci rozhodnutí, jež neobstojí z hlediska požadavků řádného a přesvědčivého odůvodnění, včetně imperativu řádného a přesvědčivého vypořádání se s námitkami účastníka řízení, jež mají vztah k projednávané věci.

Z uvedených důvodů Ústavní soud napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu zrušil podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Ústavní soud dodává, že tímto nálezem nepředjímá konečné rozhodnutí obecných soudů. Ústavním soudem bylo v dané věci pouze vymezeno, že odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů z hlediska požadavků spravedlivého procesu neobstojí.



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.