II. ÚS 1172/12
II.ÚS 1172/12 ze dne 19. 9. 2013

N 165/70 SbNU 535
Úhrada nákladů řízení subjektu hospodařícímu s majetkem státu zastoupeného advokátem; Pozemkový fond

Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Jaroslava Fenyka a Stanislava Balíka - ze dne 19. září 2013 sp. zn. II. ÚS 1172/12 ve věci ústavní stížnosti JUDr. Miloše Červenky, právně zastoupeného Mgr. Monikou Jiráskovou, advokátkou se sídlem V Jámě 1, Praha 1, proti výrokům II a III rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 58 Co 491/2009-138 ze dne 16. prosince 2009, jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení a Státního pozemkového úřadu jako vedlejšího účastníka řízení.
I. Výrokem II v části, v níž bylo rozhodnuto o nákladech řízení ve vztahu mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem, a výrokem III rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 58 Co 491/2009-138 ze dne 16. prosince 2009 byla porušena základní práva stěžovatele na ochranu majetku a spravedlivý proces, zakotvená v čl. 11 odst. 1 a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Výrok II v části, v níž bylo rozhodnuto o nákladech řízení ve vztahu mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem, a výrok III rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 58 Co 491/2009-138 ze dne 16. prosince 2009 se proto ruší.

III. Ve zbytku se ústavní stížnost odmítá.
Odůvodnění

I.

Ústavnímu soudu byl dne 30. března 2012 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal odložení vykonatelnosti a následného zrušení v záhlaví označených výroků rozhodnutí Městského soudu v Praze s odůvodněním, že jimi bylo zasaženo do jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 28 C 206/2005, který si za účelem věcného přezkumu stížnostního návrhu Ústavní soud vyžádal, vyplynulo, že Městský soud v Praze v předmětné věci rozhodoval o odvolání žalovaných - stěžovatele a společnosti INVESTMIXPRO, a. s., IČ: 27242927 (dále též jen "druhá žalovaná") proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 č. j. 28 C 206/2005-95 ze dne 23. března 2009, jímž nalézací soud vyhověl žalobě Pozemkového fondu České republiky [dále též jen "Pozemkový fond"; (ve smyslu § 22 zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů, vstoupil ke dni účinnosti tohoto zákona, tj. k 1. lednu 2013, do práv a povinností tohoto účastníka Státní pozemkový úřad, který má v tomto řízení dále postavení vedlejšího účastníka)] a určil, že smlouva o převodu pozemku ze dne 1. července 2005 č. 57 PR 05/01, uzavřená mezi vedlejším účastníkem a stěžovatelem ohledně v rozsudku blíže specifikovaných pozemkových parcel v k. ú. Ruzyně, je neplatná (výrok I), a to pro rozpor se zákonem, neboť Pozemkový fond České republiky převáděl označené pozemky podle § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění rozhodném, bez jejich předchozího zařazení do veřejné nabídky ve smyslu § 7 odst. 2 zákona č. 95/1999 Sb., o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby a o změně zákona č. 569/1991 Sb., o Pozemkovém fondu České republiky, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů, ve znění rozhodném. Ve vztahu k druhé žalované byla žaloba zamítnuta (výrok II). O nákladech řízení soud prvního stupně rozhodl tak, že ve vztahu mezi vedlejším účastníkem (žalobcem) a stěžovatelem tyto s odkazem na zásadu iudicium duplex, kdy vyjasnění právního vztahu k dotčeným pozemkům bylo ku prospěchu oběma stranám sporu, nepřiznal (výrok III), ve vztahu mezi vedlejším účastníkem a druhou žalovanou vyslovil, že žádný z nich nemá na jejich náhradu právo (výrok IV).

Městský soud v Praze napadeným rozsudkem č. j. 58 Co 491/2009-138 ze dne 16. prosince 2009 odmítl odvolání druhé žalované (výrok I), dále potvrdil ve výroku I o věci samé rozsudek soudu prvního stupně a současně jej změnil ve výroku III tak, že stěžovateli uložil povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení ve výši 129 162 Kč (výrok II), k úhradě nákladů odvolacího řízení ve výši 127 377 Kč soud pak zavázal oba žalované (výrok III). Odvolací soud shledal užití zásady iudicium duplex v odůvodnění nákladového výroku soudu prvního stupně za nepřiléhavé, neboť z povahy věci i ze způsobu obrany žalovaných je zřejmé, že určení neplatnosti předmětné smlouvy nemohlo být v jejich zájmu. Rozhodnutí o nákladech řízení před soudy obou stupňů ve vztahu mezi vedlejším účastníkem a stěžovatelem Městský soud v Praze naopak založil na ustanovení § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "o. s. ř."), tj. na neúspěchu stěžovatele ve sporu, a ve vztahu k druhé žalované, co do nákladů odvolacího řízení, postupoval podle ustanovení § 146 odst. 3 o. s. ř.

Pro úplnost je možno dodat, že proti rozhodnutí soudu druhého stupně podal stěžovatel dovolání, opíraje jej o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., které Nejvyšší soud usnesením č. j. 30 Cdo 3550/2010-169 ze dne 18. ledna 2012 odmítl jako nepřípustné.

Stěžovatel se v dalším obrátil na Ústavní soud, jsa přesvědčen o existenci pochybení Městského soudu v Praze, k nimž došlo při určení výše náhrady nákladů právního zastoupení vedlejšího účastníka a jež měla za následek dotčení stěžovatelova práva na spravedlivý proces. Městský soud v Praze především nezohlednil skutečnost, že vedlejší účastník je veřejnou institucí a disponuje řadou kvalifikovaných pracovníků, kteří mohou účinně hájit jeho zájmy v řízení před soudy. Jinými slovy, odvolací soud se nezabýval otázkou, zda se skutečně jedná o náklady potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva. V souladu s judikaturou Ústavního soudu, jmenovitě nálezů sp. zn. I. ÚS 2929/07 ze dne 9. října 2008 (N 167/51 SbNU 65), sp. zn. IV. ÚS 1087/09 ze dne 24. listopadu 2009 (N 243/55 SbNU 349), sp. zn. III. ÚS 495/02 ze dne 4. března 2004 (N 33/32 SbNU 303) a sp. zn. III. ÚS 686/02 ze dne 27. února 2003 (N 30/29 SbNU 257), vedlejší účastník neměl podle názoru stěžovatele nárok na náhradu nákladů právního zastoupení právě pro jejich neúčelnost. Toto tvrzení stěžovatel podpořil informací, že ve většině soudních sporů vedlejšího účastníka zastupují jeho zaměstnanci, nechal-li se výjimečně zastoupit advokátem, obecné soudy, respektujíce závěry Ústavního soudu, mu v takových případech právo na náhradu nákladů řízení nepřiznaly. Stěžovatel poukázal rovněž na charakter sporu, který byl veden ohledně smlouvy o převodu pozemku, tj. na problematiku, jež se činnosti vedlejšího účastníka bezprostředně dotýká. Druhá skupina stížnostních námitek směřovala proti způsobu určení výše náhrady nákladů řízení dle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Dle mínění stěžovatele Městský soud v Praze chybně aplikoval ustanovení § 3 odst. 1 namísto ustanovení § 5 písm. b) vyhlášky č. 484/2000 Sb.

II.

Podle ustanovení § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyzval Ústavní soud účastníka řízení a vedlejší účastníky, aby se k ústavní stížnosti vyjádřili.

Městský soud v Praze dané možnosti nevyužil stejně jako společnost INVESTMIXPRO, a. s., která se postavení vedlejší účastnice v podání ze dne 18. března 2013 výslovně vzdala.

Státní pozemkový úřad prostřednictvím zaměstnance odboru právního JUDr. Jindřicha Kautského ve vyjádření navrhl odmítnutí ústavní stížnosti. Uvedl, že JUDr. Miloš Červenka byl nabyvatelem pozemků, které mu byly převedeny smlouvou uzavřenou v tzv. zvláštním režimu. Pozemkový fond uzavřel v období od 7. června do 1. července 2005 včetně 38 smluv, kterými převedl pozemky na postupníky restitučních nároků. Na zasedání dne 21. listopadu 2005 uložilo presidium předsedovi výkonného výboru provést všechny nezbytné kroky k podání žalobních návrhů na určení vlastnického práva České republiky a neplatnosti převodních smluv uzavřených v tomto období, které nebyly zapsány do katastru nemovitostí. Pozemkový fond tedy zadal podání žalob a pověřil zastupováním před soudy všech stupňů advokátní kancelář Petra Zderčíka. Jednalo se o spory se stejným skutkovým základem, nicméně zásadního právního významu, přičemž posouzení právní otázky bylo komplikované. Dle názoru Státního pozemkového úřadu v tomto případě nebyl dán prostor pro aplikaci nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2929/07 (viz výše). Na závěr vedlejší účastník sdělil, že stěžovatel náklady řízení uvedené ve výrocích II a III ústavní stížností napadeného rozsudku dne 27. dubna 2012 zaplatil.

Stěžovatel právo repliky neuplatnil.
III.

Ústavní soud, jsa vázán hranicemi svých pravomocí dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky, není soudem nadřízeným soudům obecným, a proto mu nepřísluší posuzovat celkovou zákonnost či správnost jejich rozhodnutí. Uvedená zásada však nemůže zastínit jeho oprávnění (a současně povinnost) zjišťovat, zda těmito rozhodnutími nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv stěžovatele.

V mezích takto limitovaného přezkumu Ústavní soud posoudil napadené rozhodnutí, přičemž dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná v části směřující proti výrokům o nákladech řízení, tj. výroku III a dílem výroku II rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 58 Co 491/2009-138 ze dne 16. prosince 2009.

Pokud jde o rozhodování obecných soudů o náhradě nákladů řízení, upozorňuje Ústavní soud na svůj názor zastávaný v konstantní judikatuře, podle kterého je rozhodování o nákladech soudního řízení integrální součástí soudního řízení jako celku [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 653/03 ze dne 12. května 2004 (N 69/33 SbNU 189)]. V případě rozhodování o náhradě nákladů řízení je třeba přihlížet ke všem okolnostem věci, které mohou mít vliv na stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení, jež účastník vynaložil k uplatňování nebo bránění práva. Úkolem obecného soudu proto není pouze mechanicky rozhodnout o náhradě podle výsledku sporu, nýbrž vážit, zda tu neexistují další rozhodující okolnosti mající podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady vynaložených nákladů, a to včetně zvážení jejich účelnosti. Jinak řečeno, jestliže zvítězivší účastník skutečně nějaké náklady potřebné k uplatňování nebo bránění práva vynaložil, pak je přisouzení náhrady vynaložených nákladů řízení ve sporném řízení pravidlem, z něhož však existují výjimky.

Ústavní soud ve své nálezové judikatuře [srov. například nález sp. zn. I. ÚS 2929/07 ze dne 9. října 2008 (N 167/51 SbNU 65), nález sp. zn. I. ÚS 1452/09 ze dne 17. srpna 2009 (N 186/54 SbNU 303), nález sp. zn. II. ÚS 1215/10 ze dne 9. prosince 2010 (N 246/59 SbNU 507) nebo nález sp. zn. IV. ÚS 3191/10 ze dne 21. února 2011 (N 19/60 SbNU 197) a nověji nález sp. zn. II. ÚS 2238/09 ze dne 22. března 2012 (N 56/64 SbNU 689), dostupné též na http://nalus.usoud.cz] konstatoval, že tam, kde je k hájení svých zájmů stát vybaven příslušnými organizačními složkami, není důvod, aby výkon svých práv a povinností z této oblasti přenášel na soukromý subjekt (advokáta); pokud však tak učiní, není důvod uznat takto vzniklé náklady řízení jako náklady účelně vynaložené.

V obdobném směru se Ústavní soud vyjádřil i ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 2984/09 ze dne 23. listopadu 2010 (N 232/59 SbNU 365). Statutární město Brno (tehdy v řízení před Ústavním soudem stěžovatel) bylo před obecnými soudy účastníkem ve své podstatě restitučního sporu. Podle Ústavního soudu však takový spor tvořil relativně běžnou agendu tehdejšího stěžovatele, k jejímuž vyřizování byl dostatečně vybaven. Statutární města - jak se vyjádřil Ústavní soud ve výše citovaném nálezu sp. zn. III. ÚS 2984/09 - jsou nadto v zásadě dostatečně materiálně a personálně vybavena, aby byla schopna hájit svá práva i bez zastoupení advokátem. Proto, nebude-li v konkrétním případě prokázán opak, nejsou náklady statutárního města na zastoupení advokátem náklady účelně vynaloženými.

V nálezu sp. zn. I. ÚS 195/11 ze dne 15. prosince 2011 (N 215/63 SbNU 473) Ústavní soud tato východiska konkretizoval i ve vztahu k fakultní nemocnici [domáhající se žalobou před obecnými soudy uložení povinnosti tehdejšímu stěžovateli (svému pacientovi) uhradit dlužné regulační poplatky a náklady řízení ve výši 10 068 Kč]. Ústavní soud konkrétně uvedl, že i fakultní nemocnice má právní oddělení, které - byť podle tvrzení nemocnice nebylo dostatečně vybaveno - mělo být schopno vyřešit takovýto spor vlastními prostředky. Pokud si fakultní nemocnice zvolila možnost být v takovémto sporu zastoupena advokátem, což je její právo, nebylo lze za této situace na stěžovateli spravedlivě žádat, aby hradil náklady řízení takto vzniklé. Navíc, fakultní nemocnice je svým právním postavením subjektem hospodařícím s majetkem státu, je tedy státem zřízena a na státní rozpočet v určitém rozsahu navázána. Ústavní soud přitom dal ve svých rozhodnutích najevo, že podobný postup, kdy se prostřednictvím placených právních (či různých takzvaných poradenských) služeb přesouvají veřejné prostředky do rukou soukromých subjektů, a dochází tak mimo jiné k neúměrnému navyšování nákladů řízení, tolerovat nebude.

V nálezu sp. zn. I. ÚS 3344/12 ze dne 24. července 2013 [(N 129/70 SbNU 193), dostupném též na http://nalus.usoud.cz] shora vymezená hlediska Ústavní soud aplikoval na případ, ve kterém se zabýval otázkou účelnosti nákladů řízení při zastoupení České televize (dále též "ČT") v soudních řízeních upínajících se k určení povinnosti uhradit televizní poplatek. Ústavní soud na jednu stranu v nálezu připustil, že činnost ČT není výkonem veřejné moci, současně však dovodil, že i na ni lze v určitých ohledech klást srovnatelné nároky jako na orgány státní moci. K tomuto názoru ho přivedlo výsadní postavení ČT, jemuž se těší na poli svého působení a k němuž má vytvořené specifické podmínky v podobě způsobu financování z televizních poplatků stanovených zákonem č. 348/2005 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Jestliže si navíc ČT agendu televizních poplatků sama spravuje, pak se podle Ústavního soudu do značné míry vytrácí racionální smysl právního zastoupení advokátem. Ve sporech odvíjejících se od neuhrazených televizních poplatků nelze totiž paušálně (výjimka je samozřejmě možná) očekávat uplatnění do té míry specializovaných znalostí, jimiž by v ČT nedisponovali pracovníci právního Útvaru správy a vymáhání televizních poplatků. Ústavní soud v závěru konstatoval, že měl-li televizní poplatek podle v nálezu citované výroční zprávy z roku 2011 pokrývat takřka 90 % nákladů rozpočtu na rok 2012, pak je jistě žádoucí a správné, aby si Česká televize činnosti spojené se správou a výběrem televizních poplatků zabezpečovala sama.

Uvedené závěry jsou významné pro posouzení postupu a rozhodnutí odvolacího soudu i v nyní projednávané věci.

V roli procesní strany sporu zde vystupoval Pozemkový fond zřízený zákonem č. 569/1991 Sb., o Pozemkovém fondu České republiky, ve znění pozdějších předpisů, (k 1. lednu 2013 byl tento zákon zrušen a nahrazen zákonem č. 503/2012 Sb.) jako právnická osoba se sídlem v Praze, která se zapisuje do obchodního rejstříku. Jeho působnost byla vymezena již zmiňovaným zákonem č. 569/1991 Sb., dále zákonem č. 229/1991 Sb., zákonem č. 95/1999 Sb., zákonem č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění pozdějších předpisů, a v úseku správy nemovitostí rovněž zákonem č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů. Výroční zpráva Pozemkového fondu České republiky za rok 2005 (dostupná na: http://www.pfcr.cz/spucr/page.aspx?KategorieID=1307) svědčí o tom, že vedlejší účastník k 31. prosinci 2005 spravoval státní zemědělskou půdu o celkové rozloze 502,4 tis. ha a ostatní majetek státu (budovy a stavby) v zůstatkové hodnotě 4,6 mld. Kč. Dle ustanovení § 15 zákona č. 569/1991 Sb. náklady spojené se svou činností Pozemkový fond hradil ze svých příjmů plynoucích z prodeje nemovitostí a akcií, výnosů účastí Pozemkového fondu na činnosti akciových a jiných obchodních společností a z pronájmu nemovitostí, které spravoval, přičemž tyto netvořily součást státního rozpočtu České republiky.

Obsah shora citovaných předpisů dovedl Ústavní soud k závěru, že ačkoli Pozemkový fond vykazoval některé rysy osoby soukromého práva, šlo o veřejnou instituci hospodařící s veřejnými prostředky, neboť plnil převážně veřejný účel (§ 2 odst. 2 zákona č. 569/1991 Sb., § 17, 18 a 18a zákona č. 229/1991 Sb.), byl zřízen zákonem (§ 1 zákona č. 569/1991 Sb.), jeho orgány byly kreovány státem (§ 4, 9 a 10 citovaného zákona) a stát vykonával dohled nad jeho činností (§ 6 odst. 2, § 10, § 15 odst. 8, § 16 citovaného zákona). Totožné stanovisko k právnímu postavení Pozemkového fondu přijal Ústavní soud již v usnesení sp. zn. IV. ÚS 29/03 ze dne 17. března 2003 (ve SbNU nepublikováno, dostupné na http://nalus.usoud.cz) či v nálezu sp. zn. III. ÚS 495/02 ze dne 4. března 2004 (N 33/32 SbNU 303), opíraje se o metodu identifikace právního postavení subjektu zakotvenou v nálezu sp. zn. III. ÚS 686/02 ze dne 27. února 2003 (N 30/29 SbNU 257).

Ústavní soud považuje dále za notorietu (§ 121 o. s. ř.) skutečnost, že vedlejší účastník k výkonu své rozsáhlé agendy disponoval specializovanými orgány a odborným aparátem. Z výroční zprávy Pozemkového fondu České republiky za rok 2005 je patrné, že organizační struktura výkonného výboru Pozemkového fondu zahrnovala i sekci právní, která za Pozemkový fond jednala ve všech soudních sporech, s výjimkou sporů spadajících do problematiky vymáhání pohledávek. Z téže výroční zprávy vyplývá, že k datu 31. prosince 2005 vedla sekce právní v evidenci na 2 300 neskončených sporů, v nichž Pozemkový fond figuroval jako procesní strana. Významnou skupinu tvořilo 39 žalob, jejichž prostřednictvím se Pozemkový fond domáhal určení neplatnosti převodních smluv a určení vlastnictví České republiky. Jednalo se o případy, kdy byl převod pozemků proveden v tzv. zvláštním režimu, založeném na podkladě rozhodnutí presidia Pozemkového fondu ze 7. června 2005, které před principem veřejné nabídky upřednostnilo vydávání náhradních pozemků na základě podání žaloby na vydání pozemku. V tomto sporném režimu, který byl zrušen dne 1. července 2005, došlo mimo jiné k převodu náhradních pozemků kupní smlouvou ze dne 1. července 2005 č. 57 PR 05/01, uzavřenou mezi vedlejším účastníkem a stěžovatelem. Všechny zmíněné spory byly svěřeny advokátní kanceláři Petra Zderčíka.

Ústavní soud v této souvislosti nepřehlédl, že k využití externího zastoupení v popsaných případech vedlejší účastník přistoupil navzdory tvrzení proklamovanému ve své výroční zprávě za rok 2005 (str. 23), podle něhož právní sekce výkonného výboru Pozemkového fondu byla schopna zajistit poskytování právních služeb převážně svými zaměstnanci, pouze v odůvodněných případech, např. v pracovněprávních sporech, zastupoval Pozemkový fond na základě již existujících mandátních smluv advokát. Ve světle řečeného nutně vyvstává otázka opodstatněnosti takového postupu vedlejšího účastníka, zvláště s přihlédnutím k charakteru sporu, který byl veden ohledně smlouvy o převodu pozemku uzavřené v režimu zákona č. 229/1991 Sb. a zákona č. 95/1999 Sb., tj. k problematice, jež se řadí k hlavním činnostem vedlejšího účastníka.

Podle mínění Ústavního soudu bylo nutno - obdobně jako u shora citované nálezové judikatury - i v tomto případě aplikovat pravidlo, že tam, kde k hájení svých zájmů je vedlejší účastník vybaven příslušnými organizačními složkami (finančně i personálně zajištěnými z veřejných prostředků), není v zásadě důvod, aby výkon svých práv a povinností v této oblasti přenášel na soukromý subjekt, jímž je advokát; pokud tak přesto učiní, pak není důvod pro uznání takto mu vzniklých nákladů jako účelně vynaložených.

Na druhou stranu nelze a priori vyloučit výjimky z uvedeného pravidla. Je tedy třeba vždy přihlédnout ke konkrétním okolnostem případu, neboť si lze představit, že předmětem sporu může být i právní problematika, která přímo nesouvisí s oblastí spravovanou vedlejším účastníkem, případně právní problematika velmi specializovaná, obtížná, dosud neřešená, problematika s mezinárodním prvkem, vyžadující znalosti cizího práva, eventuálně jazykové znalosti apod. V takových případech lze shledat postup vedlejšího účastníka, který zvolí pro své zastupování advokáta, jenž se na danou problematiku např. specializuje, za adekvátní. Nicméně i v těchto případech je třeba při rozhodování o povinnosti k úhradě nákladů řízení specifické okolnosti případu řádně odůvodnit.

V projednávané věci Městský soud v Praze výše popsané principy nerespektoval. Vyšel z opačné premisy, tj. že vedlejšímu účastníkovi (jako v soudním sporu vítěznému účastníkovi) a priori náleží náhrada jeho nákladů řízení, tj. bez ohledu na předmět sporu a bez patřičné relevance okolností konkrétního případu.

Vzhledem k tomu, že Městský soud v Praze výdaje související se zastupováním vedlejšího účastníka advokátem v soudním řízení neposoudil z hlediska jejich potřebnosti k účelnému uplatňování nebo bránění práva, a tedy z hlediska toho, zda jejich úhradu lze spravedlivě žádat po stěžovateli s poukazem na ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř., porušil právo stěžovatele na spravedlivý proces, zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny. Pokud stěžovateli uložil povinnost k peněžitému plnění z jeho majetku, zasáhl současně do jeho vlastnického práva, garantovaného čl. 11 odst. 1 Listiny.

Ústavní soud proto podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl ústavní stížnosti a napadený výrok II v části, v níž bylo rozhodnuto o nákladech řízení ve vztahu mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem, a výrok III rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 58 Co 491/2009-138 ze dne 16. prosince 2009 podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil. Ústavní soud takto rozhodl bez nařízení ústního jednání (§ 44 zákona o Ústavním soudu).

Ústavní soud pokládá za vhodné dodat, že tímto nikterak nepředjímá, k jakému rozhodnutí, při respektování shora citovaných tezí, Městský soud v Praze nakonec dospěje, neboť by tím v rozporu s principem subsidiarity ústavněprávního přezkumu zasahoval do jeho rozhodovací činnosti. Nicméně doporučuje odvolacímu soudu při jeho rozhodování věnovat pozornost závěrům přijatým v usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 3550/2010-169 ze dne 18. ledna 2012, jímž bylo dovolání stěžovatele odmítnuto jako nepřípustné. Nejvyšší soud, přestože shledal právo Pozemkového fondu na náhradu nákladů dovolacího řízení, tyto mu nepřiznal, neboť nepovažoval, s ohledem na ustálenou judikaturu, jemu vzniklé náklady za nezbytné k účelné obraně práva ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. Přiznání nákladů řízení bránila mimo to okolnost hodná zvláštního zřetele ve smyslu § 150 o. s. ř. spočívající v tom, že vedlejší účastník jakožto právnická osoba spravující majetek státu napadla svůj vlastní právní úkon (vedlejší účastník se tak měl podle Nejvyššího soudu provinit proti obecné zásadě právní "vigilantibus iura scripta sunt").

V části výroku II rozhodnutí Městského soudu v Praze, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé, je třeba považovat ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť stížnostní argumentace proti němu nesměřovala a ani jinak nebylo patrno, v jakém směru se mělo rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé, formálně též ústavní stížností napadené, stěžovatelových ústavně zaručených práv dotknout. Zbývá dodat, že právní názor, na němž odvolací soud založil své rozhodnutí ve věci a který byl potvrzen i soudem dovolacím, je výsledkem ústavně konformní aplikace podústavního práva obecnými soudy [srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2403/08 ze dne 11. prosince 2008, sp. zn. III. ÚS 2900/08 ze dne 9. dubna 2009, sp. zn. I. ÚS 1963/09 ze dne 6. srpna 2009, sp. zn. I. ÚS 2877/09 ze dne 15. prosince 2009, sp. zn. I. ÚS 1619/10 ze dne 10. června 2010 či ke stížnosti stěžovatele vydané usnesení sp. zn. IV. ÚS 2622/09 ze dne 31. května 2011 (ve SbNU nepublikována, dostupná na http://nalus.usoud.cz)].

Návrh na odklad vykonatelnosti výroků II a III rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 58 Co 491/2009-138 ze dne 16. prosince 2009 Ústavní soud odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) ve spojení s § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Návrhu nevyhověl, neboť ve své rozhodovací praxi odkládá vykonatelnost zpravidla pouze tehdy, měl-li by výkon napadeného rozhodnutí nezvratné důsledky osobní, vylučující i reparační funkci právní odpovědnosti, což v posuzované věci neshledal [srov. též nález sp. zn. III. ÚS 521/05 ze dne 23. března 2006 (N 70/40 SbNU 691)].



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.