II. ÚS 117/14
II.ÚS 117/14 ze dne 28. 1. 2014


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudce Radovana Suchánka a soudce Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti J. T. a V. K., oba toho času ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Kuřim, zastoupených JUDr. Milanem Zábržem, advokátem se sídlem Veveří 57, 602 00 Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 11 Tdo 742/2013-104 ze dne 23. 10. 2013, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 2 To 70/2012 ze dne 27. 11. 2012 a rozsudku Krajského soudu v Brně sp. zn. 52 T 8/2010 ze dne 18. 1. 2012 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti dle § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít především k porušení čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina").

Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem krajského soudu byl stěžovatel J. T. uznán vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, 2, 3 písm. c) trestního zákona (zákona č. 140/1961 Sb.; dále též "tr. zák."), dílem dokonaným, dílem ve stádiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák., zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 trestního zákoníku (zákon č. 40/2009 Sb.; dále též "TrZk") a přečinem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 TrZk. Dále byli oba stěžovatelé shodně uznáni vinnými pokusem zločinu podvodu podle § 21 odst. 1 k § 209 odst. 1, 5 písm. a) TrZk.

Stěžovatel J. T. byl odsouzen za uvedené trestné činy, jakož i za sbíhající trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí dle § 171 odst. 2 písm. a) tr. zák. ve stádiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák., kterým byl uznán vinným již rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. 2 T 36/2008, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 1. 10. 2009, sp. zn. 9 To 599/2008, podle § 240 odst. 3 TrZk za použití § 43 odst. 2 téhož předpisu k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. K tomu mu byl uložen peněžitý trest ve výši 100 denních sazeb, kdy jedna sazba činí 400 Kč, tedy v celkové výši 40 000 Kč. Pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, mu byl uložen náhradní trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců. Dále mu byl za jednání, uvedené pod bodem B výrokové části rozsudku nalézacího soudu a za sbíhající se dva trestné činy maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 2 písm. a) tr. zák., jimiž byl uznán vinným již rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 1. 7. 2011, sp. zn. 30 T 161/2010, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 25. 10. 2011, sp. zn. 8 To 380/2011, uložen podle § 209 odst. 5 TrZk za použití § 43 odst. 2 téhož zákona souhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Současně pak byly zrušeny výroky o trestech z výše citovaných rozsudků, k nimž byly uloženy souhrnné tresty. V další části rozsudku byl stěžovatel J. T. zproštěn obžaloby pro část žalovaného jednání.

Stěžovateli V. K. byl podle § 209 odst. 5 TrZk uložen trest odnětí svobody v trvání sedmi a půl roku, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1, 3 TrZk mu byl rovněž uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu vykonávat funkci rozhodce podle zákona č. 216/1994 Sb., v platném znění, na dobu pěti let.

Proti tomuto rozsudku podali stěžovatelé odvolání, na jejichž podkladě rozhodl Vrchní soud v Olomouci výše uvedeným rozsudkem tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), d), e), odst. 2 trestního řádu (dále též "tr. ř.") napadený rozsudek částečně zrušil, a to ohledně stěžovatele J. T. v celém výroku o vině pod bodem A a v celém výroku o trestu, ohledně stěžovatele V. K. potom ve výroku o trestu. Ve výroku o vině pod bodem B a ve zprošťujícím výroku zůstal napadený rozsudek nezměněn. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. odvolací soud nově rozhodl tak, že stěžovateli J. T. za pokus zločinu podvodu, ohledně kterého zůstal napadený rozsudek nezměněn, a za sbíhající se trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 2 písm. a) tr. zák. ve stádiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák., kterým byl uznán vinným shora citovaným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 28. 8. 2008, a za sbíhající se dva trestné činy maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 2 písm. a) tr. zák. ve stádiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák., kterými byl uznán vinným vzpomínaným rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 1. 7. 2011, podle § 209 odst. 5 TrZk za použití § 43 odst. 2 téhož zákona uložil souhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou, a dále peněžitý trest ve výši sto denních sazeb, kdy jedna sazba činí 400 Kč, tedy v celkové výši 40 000 Kč. Současně též zrušil výroky o trestech z výše citovaných rozsudků, k nimž byly uloženy souhrnné tresty. V. K. podle § 209 odst. 5 TrZk zmírnil trest uložený soudem prvního stupně, uloživ mu trest odnětí svobody v trvání šesti let a šesti měsíců, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1, 3 TrZk mu ve shodě s krajským soudem uložil také trest zákazu činnosti spočívající v zapovězení vykonávat funkci rozhodce podle zákona č. 216/1994 Sb., v platném znění, na dobu pěti let.

Stěžovatelé následně napadli rozsudek odvolacího soudu dovoláním, které Nejvyšší soud v záhlaví uvedeným usnesením odmítl dle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatelé ústavní stížností, ve které obsáhle líčí okolnosti svého případu a poukazují na novou právní úpravu soukromého práva dle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinného od 1. 1. 2014, který dle nich "v hlavě I. stanoví Ústavou zaručená práva fyzických i právnických osob", s tím, že dle přechodného ustanovení § 3030 nového občanského zákoníku se ustanovení Hlavy I. použijí na práva a povinnosti, které se posuzovaly podle dosavadních právních předpisů, a proto "ústavnost napadených rozhodnutí bude nutno posuzovat i prizmatem ustanovení Hlavy I. zák. č. 89/2012 Sb.". Zásadní deficit z hlediska ústavnosti napadených rozhodnutí pak stěžovatelé spatřují ve způsobu, jakým obecné soudy dovozují zavinění obou stěžovatelů ve formě úmyslu (§ 13 TrZk), které je dle jejich názoru obligatorním znakem subjektivní stránky trestného činu a je též "nezbytné pro naplnění jeho skutkové podstaty v duchu zásady nullum crimen sine culpa". Tyto své závěry stěžovatelé v ústavní stížnosti velmi podrobně rozvedli. Závěrem navrhli, aby Ústavní soud napadená soudní rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelů i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace jeho norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].

Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit naříkaná rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Obecné soudy vyšly z dostatečně zjištěného skutkového stavu, na který pak aplikovaly příslušná zákonná ustanovení, jež v uspokojivé míře vyložily, přičemž tento svůj postup osvětlily v odůvodnění svých rozhodnutí, která tak nelze označit za arbitrární, nadmíru formalistická či zakládající extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry; nesouhlas stěžovatelů s tímto hodnocením, který vyjádřili v ústavní stížnosti, přitom bez dalšího nečiní ústavní stížnost důvodnou.

Ústavní soud je nucen konstatovat, že ústavní stížnost je toliko opakováním argumentů, které stěžovatelé již uplatnili v řízení před obecnými soudy, zejména pak v dovolacím řízení před Nejvyšším soudem, a s nimiž se tyto soudy také ústavně konformním způsobem vypořádaly. Pokud jde o námitku stěžovatelů týkající se údajné nutnosti posoudit jejich věc též prizmatem základních ustanovení nového občanského zákoníku, sluší se poznamenat, že referenčním kritériem hodnocení ústavní konformity rozhodnutí a jiných zásahů orgánů veřejné moci jsou výlučně normy a principy ústavního pořádku, které existují a působí nezávisle na právních normách vyjádřených v podústavních aktech, tedy samo o sobě přijetí nového občanského zákoníku na jejich obsahu nemohlo ničeho změnit, či snad dokonce ústavní práva a svobody posunout do nějaké nové dimenze. Akceptace náhledu stěžovatelů by ve svém posledku vedla k přijetí teze o interpretaci ústavních norem prostřednictvím norem nižší právní síly, již je třeba přirozeně jako nepřijatelnou odmítnout. Právní úprava obsažená v prvé hlavě první části zákona č. 89/2012 Sb. směřuje především dovnitř systému soukromého práva (zejména jeho hmotněprávní roviny), přičemž ustanovení § 1 odst. 1 o tom, že uplatňování soukromého práva je nezávislé na uplatňování práva veřejného, přirozeně nelze vykládat tak, že znemožňuje jakoukoli "ingerenci" norem veřejného práva do soukromoprávní oblasti, expressis verbis, není vyloučeno, aby určité soukromoprávní jednání osob bylo poměřováno hledisky práva trestního, zvláště z pohledu jeho trestnosti; opačný postoj by totiž vedl k samotnému popření ochrany práv vyvěrajících z práva soukromého, a tím i, inter alia, k porušení čl. 90 Ústavy, dle něhož jsou k ochraně práv povolány soudy (lato sensu). Obecné soudy přitom rozhodovaly ještě za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., pročež by jim i z tohoto důvodu jinak nebylo lze vytýkat ústavně nekonformní posouzení. Ze všech těchto důvodů nemohl Ústavní soud k těmto výhradám stěžovatelů přihlédnout.

Pokud jde o námitky směřující proti způsobu, jakým obecné soudy dovozují zavinění obou stěžovatelů ve formě úmyslu (§ 13 TrZk), které je dle jejich názoru obligatorním znakem subjektivní stránky trestného činu, nutno podotknout, že jde o nepřípustnou polemiku s odůvodněním obecných soudů, která postrádá ústavněprávní aspekt. Sluší se připomenout, že toliko obecný soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy (čl. 90 Ústavy České republiky ve spojení s čl. 40 odst. 1 Listiny), Ústavní soud sám nemůže do hodnocení skutkových okolností a jejich promítnutí na pozadí ustanovení trestního zákona, resp. trestního zákoníku ingerovat, ledaže by se jednalo o úvahy naprosto zcestné, postrádající mezi sebou jakoukoli relevantní vazbu, což by vedlo k porušení práva na spravedlivý proces. Z rozporovaných soudních rozhodnutí se ovšem nic takového nepodává. V řízení bylo provedeno rozsáhlé dokazování, na jehož základě dospěl nejprve nalézací soud a poté i soud odvolací k závěru o úmyslném zavinění stěžovatelů, což bylo ze strany soudů velmi podrobně odůvodněno (srov. zejména str. 67 a násl., jakož i str. 79 a násl. rozsudku soudu prvé stolice). Zvláště vyvrácení námitek obhajoby, spočívajících v úvaze, že pro nezpůsobilou rozhodčí doložku nemohl ani vzniknout právní vztah mezi městem O. a stěžovatelem J. T., pročež tak ani nemohl být spáchán trestný čin pro nezpůsobilost předmětu útoku, věnoval nalézací soud patřičnou pozornost (srov. str. 80); nelibost stěžovatelů nad tímto výkladem krajského soudu nicméně protiústavnost jeho rozhodnutí nepůsobí.

Totéž pak obdobně platí i pro rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu, jejichž postupu není z ústavněprávního hlediska co vytknout. Nejvyšší soud přitom věnoval právě úmyslu coby obligatornímu znaku subjektivní stránky trestného činu dostatečnou pozornost (str. 11 - 12). Tu je také třeba poznamenat, že obecné soudy se přitom vypořádaly i s otázkou procesní použitelnosti důkazního materiálu i otázkou nepřipuštěných důkazů, a to i v intencích nálezové judikatury Ústavního soudu, kterou náležitě objasnily (viz kupř. str. 63 in fine rozsudku krajského soudu, str. 10 usnesení Nejvyššího soudu). Důvody pro kasační zásah tudíž Ústavní soud neshledal.

Za daných okolností Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 28. ledna 2014

Stanislav Balík, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.