II. ÚS 117/12
II.ÚS 117/12 ze dne 28. 6. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudkyně zpravodajky Dagmar Lastovecké a soudce Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J. K., právně zastoupeného JUDr. Michalem Žižlavským, advokátem se sídlem Široká 36/5, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. 11. 2011 sp. zn. 30 Cdo 96/2011 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 9. 2010 sp. zn. 58 Co 305/2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Podáním učiněným ve lhůtě dle § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, zakotvené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Městský soud v Praze napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 č.j. 12 C 175/2009-46, jímž byla zamítnuta žaloba na zaplacení náhrady nemajetkové újmy vzniklé stěžovateli v důsledku nezákonného trestního stíhání. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud zamítl.

Podle stěžovatele obecné soudy odmítly poskytnout mu ochranu práva na náhradu nemajetkové újmy, způsobené nezákonným trestním stíháním s poukazem na promlčení jeho nároku. Nezákonné trestní stíhání je přitom závažným zásahem do práva na ochranu osobnosti. V daném případě došlo k zásahu do legitimního očekávání stěžovatele, když obecné soudy dovodily promlčení jeho nároku na náhradu nemajetkové újmy pro období, kdy soudní praxe ještě dovozovala nepromlčitelnost tohoto nároku, což porušuje princip právní jistoty a zpochybňuje důvěru v právo.

Proti stěžovateli bylo vedeno několik let trestní stíhání, které bylo nakonec jako nezákonné zastaveno. Obchodní partneři významné společnosti, kterou stěžovatel vedl, byli průběžně vyrozumíváni o jeho trestním stíhání, které bylo i medializováno. V důsledku toho stěžovatel utrpěl těžkou újmu na své pověsti, ztratil řadu funkcí a obchodních příležitostí a to i v době po skončení trestního stíhání. Trestní stíhání stěžovatele bylo zahájeno dne 5. 10. 2005 a zastaveno dne 8. 4. 2008. Stěžovatel nemohl reálně ihned po zastavení stíhání uplatnit nárok na náhradu způsobené újmy, neboť si musel nejprve opatřit potřebné informace a podklady. Byla identifikována a hodnocena řada podkladů, na základě čehož bylo použito celkem 54 listinných důkazních prostředků, z nichž vycházela tvrzení stěžovatele při uplatnění nároku.

Obecné soudy nespojily počátek běhu subjektivní promlčecí doby s reálným datem objektivizace újmy a jejího rozsahu, ale již s datem zastavení trestního stíhání dne 8. 4. 2008. Tímto dnem neskončily nepříznivé následky pro stěžovatele, újma v pracovním a osobním životě pokračovala. Teprve po datu 8. 4. 2008 mohl stěžovatel začít mapovat rozsah újmy, kterou vyvolalo jeho nezákonné trestní stíhání. Stěžovatel tvrdí, že byl neproporcionálně znevýhodněn při uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy vzniklé zásahem do práva na ochranu osobnosti oproti jiné skupině poškozených (oproti skupině osob, které poškodí někdo jiný než stát). Nerovným přístupem k vybraným skupinám subjektů je porušena zásada rovnosti v právech dle čl. 1 Listiny základních práv a svobod
Po přezkoumání ústavní stížností napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru, přičemž v ústavní stížnosti uvádí tytéž argumenty, se kterými se již obecné soudy vypořádaly. Ústavní soud tak staví právě do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší.

S ohledem na uvedenou argumentaci ústavní stížnosti a na rozsah svých kompetencí se proto Ústavní soud zaměřil na zjištění, zda v řízení byly dodrženy principy hlavy páté Listiny, zda soudy neodůvodněně nevybočily ze zákonných standardů dokazování, zda hodnocení důkazů a z něj dovozené skutkové závěry nejsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu, případně zda nejsou založeny na zcela neúplném (nedostatečném) dokazování. Taková pochybení však nezjistil.

Ústavní soud připomíná, že jak ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v § 132 o.s.ř. Pokud obecný soud postupuje v souladu s těmito ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, a to ani, kdyby měl pochybnosti ohledně provedeného dokazování, či se s ním dokonce neztotožnil. Ústavní soud neposuzuje proto zákonnost vydaných rozhodnutí, neboť to přísluší obecným soudům. Uvedené se plně vztahuje i na projednávanou věc.

Stěžovatel nesouhlasí se závěry obecných soudů ohledně promlčení jeho nároku na náhradu nemajetkové újmy dle zákona č. 82/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Uvedenou námitku uplatnil rovněž v rámci dovolacího řízení a lze konstatovat, že dovolací soud se jí dostatečným způsobem zabýval a neshledal ji důvodnou, což také vyčerpávajícím způsobem odůvodnil.

V napadeném usnesení kromě jiného uvedl, že "Nemajetková újma způsobená trestním stíháním spočívá nejen v nejistotě ohledně výsledku řízení, ale i v negativních dopadech na osobnost člověka, jeho psychiku, čest, rodinný a společenský život, pracovní uplatnění' a podobně. Tato újma je proto odškodnitelná ze strany státu v případě, že se zahájení trestního stíhání následně ukáže jako nedůvodné a je z některých zákonem stanovených důvodů zastaveno. Nemajetková újma poškozeného tedy vzniká v průběhu samotného trestního stíhání a ve stejném okamžiku si rovněž obviněný uvědomuje nepříznivé důsledky (zejména trestního stíhání doléhajícího a jeho osobu narušení sociálních vztah). Podmínkou pro uplatnění práva na odškodnění nemajetkové újmy je však obdobně jako u nároku na náhradu škody zrušení nezákonného rozhodnutí či zastavení trestního řízení. Subjektivní promlčecí doba u nároku na odškodnění nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním, které neskončilo odsuzujícím trestním rozhodnutím, tedy počíná běžet od okamžiku, kdy se obviněný o vzniklé nemajetkové újmě dozvěděl, tj. v průběhu trestního stíhání. Teprve zastavením trestního stíhání je však naplněn odpovědnostní titul státu. Subjektivní promlčecí doba tedy počíná běžet od okamžiku, kdy obviněnému bylo oznámeno rozhodnutí, jímž bylo trestní stíhání zastaveno, tedy obdobně jako u nároku na náhradu škody podle § 32 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. Nejvyšší soud proto v rozsudku ze dne 21. 4. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2371/2009, uvedl, že není rozumného důvodu pro stanovení různého počátku běhu subjektivní promlčecí doby u nároku na náhradu škody podle § 32 odst. 1 cit. zákona a nároku na náhradu nemajetkové újmy podle § 32 odst. 3 cit. zákona. V posuzovaném případě nelze uzavřít, že by se poškozený o vzniku nemajetkové újmy dozvěděl teprve 5 měsíců poté, co mu bylo doručeno rozhodnutí o zastavení trestního stíhání."

Nejvyšší soud v odůvodnění rozsudku rovněž konstatoval, že změna právního názoru ohledně promlčitelnosti nároků na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle občanského zákoníku, k níž došlo rozhodnutím velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2008, sp. zn. 31 Cdo 3161/2008, se nemohla dotknout legitimního očekávání stěžovatele, neboť zákon č. 82/1998 Sb. je ve vztahu k občanskému zákoníku zákonem speciálním a upravuje speciální promlčecí lhůty. Stěžovatel tedy nemohl očekávat, že se jeho nárok nepromlčuje, když zákon č. 82/1998 Sb. ve svých ustanoveních §§ 32-35 promlčecí lhůty a jejich běh upravuje.

Ústavní soud uzavírá, že se v předmětné věci jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Učiněné právní závěry jsou výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů, jež jsou v mezích ústavnosti a evidentně nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Stěžovatel měl a nepochybně využil možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatel především dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Jakkoliv pak může být rozhodnutí z hlediska zákonnosti i sporné, rozdílný názor na interpretaci jednoduchého práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces.

S ohledem na argumentaci ústavní stížnosti Ústavní soud rovněž připomíná, že není obecným soudům nadřízenou instancí, jejímž úkolem je perfekcionalisticky "předělávat řízení", které proběhlo před obecnými soudy. Jedním z pojmových znaků ústavní stížnosti je totiž i její subsidiarita, z níž plyne také princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti obecných soudů, do níž na základě své kasační pravomoci zasahuje pouze v případech závažného porušení ústavně zaručených základních práv.

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal tvrzené porušení základních práv stěžovatele, nezbylo než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. června 2012

Stanislav Balík předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.