II. ÚS 1169/12
II.ÚS 1169/12 ze dne 12. 6. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti R. P., zastoupeného Mgr. Lenkou Pánkovou, advokátkou Advokátní společnosti Pánek, Beránek, Melichar, v. o. s., se sídlem v Jihlavě, proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka v Jihlavě, sp. zn. 42 To 374/2011 ze dne 18. ledna 2012, a rozsudku Okresního soudu v Jihlavě sp. zn. 13 T 98/2011 ze dne 23. listopadu 2011, spojené s návrhem na zrušení části ustanovení § 283 trestního zákoníku, a na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku, za účasti 1) Krajského soudu v Brně, pobočka v Jihlavě a 2) Okresního soudu v Jihlavě, jako účastníků řízení, a 1) Krajského státního zastupitelství v Brně, pobočka v Jihlavě a 2) Okresního státního zastupitelství v Jihlavě, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh se odmítají.
Odůvodnění:

1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 28. března 2012 a doplněnou podáními ze dne 4. května 2012, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů. Z nich byl rozsudkem soudu prvního stupně uznán vinným zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy dle § 283 odst. 1 a 2 písm. c) trestního zákoníku, a za to mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání čtyř roků se zařazením do věznice s ostrahou, a dále trest propadnutí věci, konkrétně 118,5 g pervitinu a digitální váhy s pouzdrem. Rozsudkem odvolacího soudu byl k jeho odvolání zrušen rozsudek soudu prvního stupně a nově byl uznán vinným přečinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy dle § 283 odst. 1 trestního zákoníku. Toho se měl dopustit tím, že při vědomí, že nakládání s psychotropními látkami je možné pouze na zvláštní povolení, jehož držitelem není, přinesl do určitého bytu pervitin v celkovém množství 17,75 g k provedení chemického rozboru jako údajný mefedron, ačkoliv s ohledem na své vzdělání, odborné zkušenosti a trestní minulost musel být srozuměn s tím, že se může jednat o pervitin. Za to byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let se zařazením do věznice s ostrahou, a trestu propadnutí věci, konkrétně digitální váhy s pouzdrem. Tvrdí, že předmětnými rozhodnutími oba obecné soudy porušily jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 7 odst. 1, čl. 8 odst. 1, čl. 10 odst. 2, čl. 15 odst. 1 a 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 4, čl. 90 a čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").

2. Současně stěžovatel navrhuje zrušení části ustanovení § 283 odst. 1 a 2 písm. b) a c) a odst. 3 písm. c) trestního zákoníku, jež podle jeho tvrzení společně s § 284 - 287 trestního zákoníku v těch částech, která neohrožují oprávněné zájmy třetích osob, odporují čl. 4, čl. 7 odst. 1, čl. 8 odst. 1, čl. 10 odst. 2 a čl. 15 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod.

3. Konečně stěžovatel navrhl odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí s tím, že to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem, protože jednání stěžovatele nedosahovalo velkého stupně společenské nebezpečnosti a nezpůsobilo újmu ve sféře třetích osob, ani újmou nehrozilo a ani k ní nesměřovalo, zatímco stěžovateli je výkonem trestu odnětí svobody působena značná újma omezením jeho základních práv a svobod.

4. Ústavní soud se nejprve zabýval přípustností ústavní stížnosti. Stěžovatel totiž uvedl, že zároveň podal ve stanovené lhůtě prostřednictvím svého advokáta dovolání. Přípustnost ústavní stížnosti přitom shledal v § 75 odst. 1 a 2 písm. a) zákona 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"). Konkrétně v okolnostech souběžně podaného návrhu na zrušení zákonného ustanovení. Ústavní stížnost podle jeho tvrzení podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele, když protiústavní předpisy jsou nadále obecnými soudy aplikovány a jsou tak porušována základní práva a svobody velkého počtu dalších osob.

5. Dotazem na Okresním soudu v Jihlavě Ústavní soud zjistil, že stěžovatel skutečně podal dne 17. dubna 2012 dovolání, přičemž rozhodnutí odvolacího soudu převzal dne 21. resp. 23. února 2012.
6. Ústavní soud ve své ustálené rozhodovací činnosti setrvale zdůrazňuje, že k souběžnému podávání dovolání a ústavní stížnosti zásadně není důvod. Ústavní stížnost tvoří procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv, ve vztahu subsidiarity. Atribut subsidiarity ústavní stížnosti má jak dimenzi formální, tak dimenzi materiální. Na jedné straně se subsidiarita ústavní stížnosti odráží v požadavku vyčerpání všech prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje. Na druhé straně má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti, tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci (zde Nejvyšší soud), bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán (zde Ústavní soud) o těchto právech rozhodoval. Obě tato hlediska je třeba reflektovat při aplikaci a interpretaci institutu o přípustnosti ústavní stížnosti. Pokud by se Ústavní přesto rozhodl vyčkávat na rozhodnutí dovolacího soudu, zbytečně by prodlužoval své řízení a nepřímo by pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání, k němuž však vzhledem k jasnému textu zákona o Ústavním soudu není důvodu.

7. Ústavní soud se rovněž v minulosti vyslovil, že výjimku vyplývající z ustanovení § 75 odst. 2. písm. a) zákona, je třeba interpretovat restriktivním způsobem (sp. zn. IV. ÚS 282/99, U 61/15 SbNU 331). I doktrína se shoduje na tom, že pro uplatnění této výjimky z povahy věci vyplývá podmínka konečnosti napadeného pravomocného rozhodnutí. Nemůže proto přicházet v úvahu tam, kde probíhá ještě nějaké řízení, v jehož důsledku by napadené rozhodnutí mohlo být změněno nebo zrušeno (srov. Wagnerová, E., Dostál, M., Langášek, T., Pospíšil, I.: Zákon o Ústavním soudu s komentářem, Praha: Aspi, 2007. s. 385. bod 41; Filip, J., Holänder, P., Šimíček, V.: Zákon o Ústavním soudu. Komentář. 2. přepracované a rozšířené vydání. Praha: C. H. Beck, 2007. s. 574 an. body 58 an.; Šimíček, V.: Ústavní stížnost. 3. vydání. Praha: Linde, 2005. s. 136).

8. Protože v daném případě stěžovatel realizoval své oprávnění napadnout rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním, vyloučil možnost projednání této věci Ústavním soudem. Ústavní stížnost je proto nepřípustná.

9. Je-li samotná ústavní stížnost nepřípustná, odpadá tím současně i základní podmínka možného projednání návrhu na zrušení § 283 odst. 1 a 2 písm. b) a c) a odst. 3 písm. c) trestního zákoníku. Opačný výklad by vedl ke stavu, jímž by se aktivní legitimace k podání takového návrhu zcela nežádoucím způsobem přenášela i na ty, kteří jinak takové oprávnění nemají (sp. zn. III. ÚS 101/95, U 22/4 SbNU 351).

10. Ze shora vyložených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost i návrh stěžovatele odmítl, a to v případě ústavní stížnosti podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona v případě návrhu podle § 43 odst. 2 písm. b) ve spojení s § 43 odst. 1 písm. c) zákona.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. června 2012

Stanislav Balík, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.