II. ÚS 1164/17
II.ÚS 1164/17 ze dne 6. 6. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatelky I. M. S., zastoupené JUDr. Lenkou Burgetovou, advokátkou, se sídlem Poděbradovo nám. 1374/8a, Prostějov, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. 1. 2017, č. j. 17 Co 247/2016-390, a proti rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 27. 9. 2016, č. j. 0 P 211/2013-312, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Prostějově, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 18. 4. 2017, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadla stěžovatelka v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v článku 3, 32 a 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a v článku 4 a 96 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava".

2. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyjadřuje svůj nesouhlas se závěry soudu prvního stupně i soudu odvolacího, které nevyhověly jejímu návrhu na zvýšení výživného na nezletilé děti na částku 3 400 Kč, respektive 3 200 Kč. Stěžovatelka namítá, že předmětné rozhodnutí bylo vydáno samosoudkyní, která nebyla nestranná a nezávislá. Podjatost soudkyně spatřuje stěžovatelka v tom, že jí nebyl určen právní zástupce, nebyly vyslýchány nezletilé děti, pokud jde o finanční situaci otce a jeho životní úroveň, a nebylo přihlédnuto ke zdravotnímu stavu stěžovatelky, která je v současné době v dlouhodobé pracovní neschopnosti. Stěžovatelka uvádí, že pobírá dávky nemocenského pojištění ve výši 7 600 Kč měsíčně a výživné ve výši 3 000 Kč měsíčně, měsíční výdaje stěžovatelky přitom činí částku 8 114 Kč, tedy částka zbývající činí 3 706 Kč. Stěžovatelka poukazuje na to, že se ani soud prvního stupně, ani soud odvolací nezabývaly skutečnou výší mzdy otce nezletilých, který vykazuje příjem ve výši cca 10 000 Kč měsíčně, přičemž náklady, které uvádí (nájemné ve výši 10 000 Kč, výživné ve 3 000 Kč), převyšují jeho příjem. Stěžovatelka upozorňuje, že otec neuvedl, že si hradí životní pojištění měsíčně ve výši 1 500 Kč, že mu byly vyplaceny úspory z důvodu ukončení smlouvy o důchodovém pojištění ve výši 12 929 Kč, ani že je majitelem investičního účtu vedeného u společnosti Conseq Investment Management, a. s., v částce 42 162,99 Kč. Dle stěžovatelky je tedy zřejmé, že otec neuvedl veškeré pravdivé údaje o svých poměrech. Otec žije ve společné domácnosti s přítelkyní L. K., která má tři nezletilé děti, na které však jejich otec neplatí stanové výživné 3 900 Kč. Stěžovatelka se domnívá, že otec tak přispívá nezletilým dětem své přítelkyně namísto svých vlastních dětí. Závěrem stěžovatelka vyslovuje přesvědčení, že byla soudní mocí diskriminována z důvodu své národnosti a zdravotního stavu.

3. Z obsahu napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 27. 9. 2016, č. j. 0 P 211/2013-312, bylo výživné stanovené otci rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 4. 3. 2013, č. j. 0 Nc 2220/2013-48, zvýšeno počínaje dnem 1. 9. 2016 pro nezletilého P. z částky 1 600 Kč na částku 1 900 Kč měsíčně a pro nezletilou N. z částky 1 400 Kč na částku 1 700 Kč měsíčné. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 24. 1. 2017, č. j. 17 Co 247/2016-390, byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen.

4. Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že státní moc může být uplatňována jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Ústavní soud, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy České republiky), zejména respektuje skutečnost - což vyslovil v řadě svých rozhodnutí - že není součástí soustavy obecných soudů, a že mu proto zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat "hodnocení" dokazování před nimi prováděné a také mu nepřísluší právo přezkumného dohledu nad činností soudů. Na straně druhé však Ústavnímu soudu náleží posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele zaručená ústavním pořádkem a v rámci toho uvážit, zda řízení před nimi bylo jako celek spravedlivé.

5. Po přezkoumání předložených listinných důkazů, vyžádaného spisového materiálu a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jejích ústavně zaručených práv postupem Krajského soudu v Brně ani Okresního soudu v Prostějově nedošlo.

6. Ústavní soud na tomto místě zdůrazňuje, že v rodinně-právních záležitostech upravených zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"), přistupuje k přezkumu soudních rozhodnutí zvláště restriktivně. Důvodem je skutečnost, že v těchto věcech je třeba upřednostnit princip právní jistoty, jak vyvěrá z příslušných ustanovení ústavního pořádku, před ochranou práv jednotlivce. Plnění vyživovací povinnosti rodičů vůči nezletilým dětem je základní povinností plynoucí z rodičovství (čl. 32 odst. 4 věta prvá Listiny; viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 1916/10 ze dne 23. 11. 2010, usnesení sp. zn. I. ÚS 3535/13 ze dne 10. 12. 2013). Prostor pro kasační zásah Ústavního soudu je tak v řečených případech poměrně zúžen, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc koncentruje jen na posouzení toho, zda se v napadeném rozhodnutí nejedná o extrémní vybočení z mezí ústavnosti, kterým je negováno právo účastníka řízení na spravedlivý proces.

7. Ústavní soud obecně ve vztahu k určení výše výživného ustáleně judikuje, že oba rodiče přispívají na výživu svých dětí podle svých schopností, možností a majetkových poměrů, přičemž dítě má právo se podílet na životní úrovni svých rodičů (srov. též ustanovení § 913 či § 915 občanského zákoníku). Při určení rozsahu vyživovací povinnosti přitom přihlíží soud k tomu, který z rodičů a v jaké míře o dítě osobně pečuje, a při posouzení majetkových poměrů rodičů vždy bere ohled nejen na fakticky dosahované příjmy rodiče, ale i na celkovou hodnotu jeho movitého a nemovitého majetku a způsob života, resp. životní úroveň [srov. nález sp. zn. III. ÚS 511/05 ze dne 16. 3. 2006 (N 61/40 SbNU 593)]. Při rozhodování soudu o určení výživného je pak soud povinen obstarat a posoudit všechny relevantní podklady pro správné určení výše výživného a z moci úřední objasnit skutkový stav (shromáždit důkazy podle ustanovení § 120 občanského soudního řádu). Ústavní soud zároveň ve své judikatuře opakovaně vyzdvihl, že otázka posouzení návrhu na určení výživného pro nezletilé děti je sice věcí volné úvahy soudu závislé na posouzení možností a schopností osoby k výživě povinné a odůvodněných potřeb osoby oprávněné, obecný soud je však povinen jasným a přezkoumatelným způsobem vymezit rámec, v němž se pohybuje jeho volná úvaha, na základě níž dospěl k závěru o určení výše výživného [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 299/06 ze dne 12. 9. 2006 (N 158/42 SbNU 297)].

8. Ústavní soud v projednávané věci dospěl k závěru, že výše předestřené zásady, na nichž je založeno řízení o určení výživného, soudy respektovaly, svá rozhodnutí dostatečně a přiléhavě odůvodnily, přičemž se při řešení otázky přiměřenosti výše stanoveného výživného řádně zabývaly jak potřebami nezletilých, tak majetkovou situací jejich rodičů. Soud prvního stupně provedl v této souvislosti dokazování výslechem účastníků řízení a listinnými důkazy, zejména výpisy z centrální evidence obyvatel, rozsudky Okresního soudu v Prostějově ze dne 4. 3. 2013, č. j. 0 Nc 2220/2013-48, ze dne 30. 9. 2013, č. j. OP 211/2013-116 a ze dne 27. 10. 2014, č. j. OP 211/2013-209, usnesením Policie ČR o odložení věci, zprávami Úřadu práce ČR - krajská pobočka v Olomouci, kontaktní pracoviště Prostějov, OSSZ Prostějov, Bernhardt Fashion CZ, s.r.o., Jaroslava Hámora, mzdovými listy, doklady o výdajích stěžovatelky zejména pokud jde o úhradu zájmové činnosti a obědů nezletilých, nákladů na bydlení apod. Soud vzal v úvahu příjmy stěžovatelky i otce, i jejich bytové poměry. Soud přihlédnul také k tomu, že otec žije ve společné domácnosti s přítelkyní L. K., jejími dvěma dětmi a společnou dcerou T., ke které má další vyživovací povinnost, a s níž je přítelkyně otce na rodičovské dovolené. Ústavní soud má za to, že skutkový stav byl soudem prvního stupně podrobně a precizně zjištěn, a nelze soudu prvního stupně v tomto směru ničeho vytknout.

9. Shora zjištěný skutkový stav doplnil odvolací soud zprávou Úřadu práce ČR, Krajské pobočky v Olomouci, Kontaktního pracoviště Prostějov, zprávou Okresní správy sociálního zabezpečení Prostějov ze dne 10. 1. 2017, č. j. 48009/000668/17/201 O/NOV, sdělením Úřadu práce ČR - Krajské pobočky v Olomouci, Kontaktního pracoviště Prostějov ze dne 12. 1. 2007, č. j. ÚPCR-PV-2017/308, zprávami zaměstnavatele stěžovatelky i otce, a dovodil, že soud prvního stupně správně posoudil poměry obou rodičů a zohlednil veškeré podstatné skutečnosti rozhodné pro stanovení výživného otci ve vyšší částce. Odvolací soud dodal, že má ve shodě se soudem prvního stupně za to, že je v možnostech a schopnostech otce platit výživné pro nezletilé děti v částce 1 900 Kč měsíčně a 1 700 Kč měsíčně, a to i za situace, kdy otec má další vyživovací povinnost k nezletilé dceři T. a ke své současné přítelkyni L. K. Zvýšení výživného pro každé z nezletilých dětí o 300 Kč měsíčně po třech letech od poslední úpravy výživného není dle odvolacího soudu nijak nepřiměřeně vysoké a zcela odráží nárůst odůvodněných potřeb nezletilých dětí, na nichž se musí otec formou výživného podílet, když matka svoji vyživovací povinnost plní především výkonem osobní péče.
10. Ústavní soud shledal výše uvedená zjištění odpovídající obsahu vyžádaného soudního spisu, proto námitkám stěžovatelky, týkajícím se zejména nedostatečně zjištěného skutkového stavu, nepřisvědčil. V dané konkrétní věci přitom nelze očekávat, že by další podrobnější zjišťování majetkových poměrů rodičů vedlo ke stanovení vyššího výživného, jak se domnívá stěžovatelka. V případě stanovení výživného totiž není nezbytné ocenit naprosto přesně veškerý majetek rodičů, nýbrž posoudit jejich majetkové poměry tak, aby stanovené výživné odpovídalo odůvodněným potřebám oprávněného a jeho majetkovým poměrům, jakož i schopnostem, možnostem a majetkovým poměrům povinného (§ 913 odst. 1 občanského zákoníku). Hledisko majetkových poměrů povinného má přitom vést ke komplexnímu posouzení jeho ekonomické situace. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že pro nalézání práva je vždy nezbytné vycházet z individuálních rozměrů každého jednotlivého případu, které jsou založeny na konkrétních skutkových zjištěních, přičemž obecná úprava založená občanským zákoníkem umožňuje zohlednit jedinečnost každého konkrétního případu. Pokud stěžovatelka namítá, že příjmy otce jsou vyšší, než otec skutečně uvádí, je nutno uvést, že v případě, kdy povinným k plnění výživného je zaměstnanec, je nutno primárně vycházet z výše jeho příjmů, jak jsou doloženy zaměstnavatelem povinného. Ústavní soud má tedy závěr soudů, že otec je vzhledem ke své majetkové situaci schopen plnit výživné maximálně v dané výši, za ústavně souladný. Namítá-li stěžovatelka, že otec disponuje dalšími finančními prostředky, měla tyto své poznatky předložit v řízení před obecnými soudy, nikoli nyní v ústavní stížnosti. Ústavní soud totiž ústavními stížnostmi napadená rozhodnutí obecných soudů posuzuje pouze z hlediska dotčení ústavními zákony garantovaných základních práv a svobod, a nikoli přezkoumáním věci samé pohledem podústavního práva. Pro oblast dokazování z toho plyne maxima vést dokazování ke skutečnostem ověřujícím stěžovatelova tvrzení o dotčení na základních právech a svobodách, nikoli však dokazování ve věci samé, tj. dokazování na úrovni jednoduchého práva, vedoucí k rozhodnutí v samotném meritu věci.

11. Ústavní soud nemá taktéž za důvodnou námitku stěžovatelky, že soudy v dané věci nezjistily názor nezletilých. Je třeba uvést, že v době rozhodování soudu prvního stupně měl nezletilý P. 12 let a nezletilá N. 9 let. Ústavní soud konstantně judikuje, že považuje za zásadní, aby byl v řízení zjištěn názor dítěte ve věci, neboť ústavní pořádek ve shodě s čl. 12 Úmluvy o právech dítěte zaručuje dítěti právo, aby mohlo v řízení projevit své stanovisko k otázkám, jež se ho bezprostředně dotýkají [srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 2661/10 ze dne 30. 9. 2010, usnesení sp. zn. III. ÚS 3363/10 ze dne 19. 4. 2011, nález sp. zn. III. ÚS 3007/09 ze dne 26. 8. 2010 (N 172/58 SbNU 503)]. Ústavní soud za tímto účelem ve své judikatuře vymezil řadu podmínek a okolností, které obecné soudy musí při zohlednění přání nezletilého dítěte nezbytně dodržet a zvažovat, přičemž se týkají jak hodnocení samotného postoje nezletilého dítěte, tj. zohlednění věku, rozumové a emocionální vyspělosti nezletilého dítěte, zvážení míry objektivity (nezávislosti) tohoto postoje [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 3007/09 ze dne 26. 8. 2010 (N 172/58 SbNU 503; či nález sp. zn. I. ÚS 2661/10 ze dne 2. 11. 2010 (N 219/59 SbNU 167)], tak i způsobu jeho zjišťování v průběhu soudního řízení, ať již z hlediska formy, kdy přání dítěte musí být zjišťováno komplexně, tj. především formou nepřímých otázek (zejména u mladších dětí), anebo z hlediska příslušného orgánu, který má přání nezletilého zjišťovat, tj. zda tak musí činit obecný soud sám či zda postačí, pokud tak obecný soud učiní prostřednictvím orgánu sociálně-právní ochrany dětí (OSPOD), znaleckého posudku či prostřednictvím zástupce nezletilého. Ve svém nálezu sp. zn. II. ÚS 2943/14 ze dne 16. 6. 2015 (N 110/77 SbNU 607) Ústavní soud dovodil, že dokonce i za situace, kdy soud zjišťuje postoj (přání) nezletilého dítěte staršího 12 let, není vždy povinen přistoupit k výslechu nezletilého dítěte přímo při soudním jednání, aniž by mohl zohlednit skutková zjištění z již provedeného dokazování (zejména zjištění jeho postoje prostřednictvím orgánu sociálně-právní ochrany dětí, znaleckého posudku či prostřednictvím opatrovníka) či další specifické okolnosti daného případu (kupříkladu hrozba psychické újmy nezletilého dítěte z výslechu před soudem), neboť míru rozumové a emocionální vyspělosti nezletilého dítěte je nutné posuzovat případ od případu. Ústavní soud v této souvislosti konstatoval, že výslech dětí před soudem je poměrně značně stresující zážitek, a pokud lze vůli dítěte zjistit jinak, není od věci jej této zkušenosti ušetřit (usnesení sp. zn. IV. ÚS 528/15 ze dne 16. 4. 2015).

12. V projednávané věci byl nezletilý P. slyšen před soudem prvního stupně při jednání dne 27. 9. 2016, k výslechu nezletilé N. nebylo (zjevně s ohledem na její věk) přistoupeno. Je přitom nutno zdůraznit, že v projednávané věci nebylo předmětem řízení svěření dětí do péče, nýbrž rozhodování o návrhu stěžovatelky na zvýšení výživného. Ústavní soud je s ohledem na výše uvedené přesvědčen, že soud prvního stupně postupoval zcela správně, když nepřistoupil k výslechu nezletilé N., nezletilý P. se k předmětu věci dostatečně vyjádřil, přičemž z protokolu o ústním jednání je zřejmé, že výslech soudem byl pro něj i ve dvanácti letech traumatizující. Stěžovatelka navrhovala výslech obou nezletilých v odvolacím řízení.

13. Nelze přisvědčit ani námitce stěžovatelky, že soudy nepřihlédly při svém rozhodování k jejímu zdravotnímu stavu. Soud prvního stupně vyšel ze skutečnosti, že od 8. 7. 2016 je stěžovatelka z důvodu úrazu v pracovní neschopnosti a pobírá nemocenské dávky v průměrné výši kolem 7 000 Kč měsíčně. Soud uvedl, že stěžovatelka byla pořezaná, podstoupila operaci přerušeného nervu v pravém předloktí, nyní chodí 2x týdně na rehabilitace, po prodělaném úrazu má zdravotní problémy, potíže s výpadky paměti, podstoupila vyšetření na neurologii a CT, příčina nebyla zjištěna. Dále má zdravotní problémy se zúžením cév v mozku a s omezenou hybností krční páteře, léky neužívá. Odvolací soud provedl důkaz zprávou Okresní správy sociálního zabezpečení Prostějov ze dne 10. 1. 2017, č. j. 48009/000668/17/201 O/NOV, ze které bylo zjištěno, že stěžovatelka je evidována v pracovní neschopnosti od 24. 6. 2016 a v roce 2016 jí byla vyplacena nemocenská dávka za měsíc červenec 6 096 Kč, za srpen 7 874 Kč, za září 7 620 Kč, za říjen 7 874 Kč, za listopad 7 620 Kč, za prosinec 7 874 Kč. Rovněž odvolací soud v odůvodnění svého napadeného rozsudku konstatoval, že při stanovení vyššího výživného otci bylo přihlédnuto i k tomu, že stěžovatelka je dlouhodobě v pracovní neschopnosti a objektivně tedy není schopna dosáhnout vyššího příjmu, a tedy bez pomoci otce není schopna zcela uspokojit odůvodněné potřeby nezletilých dětí, nicméně výdělkové možnosti otce a jeho osobní poměry s ohledem na jeho další vyživovací povinnost i k částečné vyživovací povinnosti k přítelkyni neumožňují stanovit otci výživné ve vyšší částce, než stanovil soud prvního stupně.

14. K námitce stěžovatelky, že ve věci rozhodovala na prvním stupni podjatá soudkyně, se vyjádřil ústavně souladným způsobem odvolací soud, který stěžovatelce v odůvodnění svého rozsudku vysvětlil, že v pouhé skutečnosti, že soudkyně Okresního soudu v Prostějově zná právního zástupce otce ze služebního styku, nemůže být spatřován důvod pro její vyloučení z projednávání věci, neboť je zcela běžné, že jednotliví zástupci účastníků, kteří se pravidelně k soudu dostavují, jsou soudu z tohoto služebního styku osobně známi. Odvolací soud konstatoval, že z vyjádření jmenované soudkyně vyplynulo, že tato nezná účastníky řízení, nemá k nim ani k zástupci otce žádný vztah, tudíž nelze dospět k závěru, že by rozhodovala ve věci jako podjatá soudkyně.

15. Ústavní soud neshledal ani žádné známky toho, že by stěžovatelka byla napadenými rozhodnutími diskriminována z důvodu své ukrajinské národnosti.

16. Ústavní soud závěrem připomíná, že odmítnutí této ústavní stížnosti nevylučuje možnost stěžovatelky domáhat se v budoucnu změny stávající úpravy výše výživného. Rozhodnutí obecných soudů o úpravě výchovných poměrů rodičů s nezletilými dětmi totiž nemají povahu rozhodnutí "absolutně konečných" a tedy nezměnitelných, jak vyplývá i z ustanovení § 909 občanského zákoníku, který změnu rozhodnutí podmiňuje "změnou poměrů".

17. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatelky daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. června 2017

Jiří Zemánek, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.