II. ÚS 1161/09
II.ÚS 1161/09 ze dne 13. 1. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti A. P., zastoupené Mgr. Janem Dáňou, advokátem se sídlem Praha 6, Na Ořechovce 580/4, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 17. 10. 2007 ve věci sp. zn. 21 C 119/2006, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 3. 2008 ve věci sp. zn. 19 Co 70/2008 a proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. 12. 2008 ve věci sp. zn. 28 Cdo 4733/2008, spojený s návrhem na zrušení, resp. prohlášení neúčinnosti zákona č. 143/1947 Sb., o převodu vlastnictví majetku hlubocké větve Schwarzenbergů na zemi Českou, takto:
Návrh se odmítá:
Odůvodnění

Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s odvoláním na porušení čl. 1 odst. 2 a čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR, čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 2, 3 a 4, čl. 11 odst. 1 a 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 1, čl. 6, čl. 13 a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, čl. 2, čl. 14 a čl. 16 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.

Napadeným rozsudkem obvodního soudu byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba, kterou se domáhala určení, že je vlastnicí v žalobě specifikovaných nemovitostí v katastrálním území Nové Město (katastrální území hlavního města Prahy). Odvolací soud rozsudek nalézacího soudu rubrikovaným rozsudkem potvrdil; Nejvyšší soud poté stěžovatelčino dovolání napadeným usnesením odmítl. Obecné soudy vycházely ze skutečnosti, že jelikož zvláštní restituční zákon nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy majetkové újmy vzniklé zákonem č. 143/1947 Sb., o převodu vlastnictví majetku hlubocké větve Schwarzenbergů na zemi Českou, není zde dán - s poukazem na stanovisko Ústavního soudu publikované ve sbírce zákonů pod č. 477/2005 - naléhavý právní zájem na žalovaném určení.

Obecným soudům rozhodujícím danou věc stěžovatelka vytýká, že se nezabývaly otázkou její věcné legitimace a nepovažovaly za podstatné vyřešit otázku, zda došlo u předmětných nemovitostí k přechodu vlastnického práva na základě zákona č. 143/1947 Sb., nebo na základě dekretu presidenta republiky č. 12/1945 Sb., jejíž zodpovězení je dle stěžovatelky klíčovým problémem posuzované právní věci. V případě, že by se jednalo o zábor podle dekretu presidenta republiky, mohla by se stěžovatelka domáhat odčinění křivdy v rámci restitučních řízení, kterážto možnost jí byla vytrvale odmítána. Naopak jednalo-li by se o zábor dle tzv. Lex Schwarzenberg, nebylo by dle stěžovatelky možné aplikovat na její případ vyloučení určovacích žalob ve smyslu stanoviska Ústavního soudu ze dne 1. listopadu 2005 ve věci sp. zn. Pl. ÚS 21/05. Přestože zde tedy byla zjevně dána otázka zásadního právního významu, Nejvyšší soud stěžovatelčino dovolání odmítl.

Stěžovatelka má za to, že na její případ nelze aplikovat závěry uvedeného stanoviska pléna Ústavního soudu, neboť v její věci naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva dán jednoznačně je. Jelikož je stěžovatelka z personálního dosahu restitučních zákonů fakticky vyloučena, nemůže je ani dle jejího mínění postupem v projednávané věci obcházet. Stěžovatelka se proto domnívá, že v situaci, v níž byla ona, respektive její právní předchůdci, restitučním zákonodárstvím opomenuti, není možno restituční právní předpisy vůbec aplikovat, pročež je vyloučena i specialita restitučního zákonodárství ve vztahu k projednávané věci, tedy stěžovatelka může z povahy věci využít ochrany svých práv dle obecných právních předpisů. Na podporu těchto tvrzení připomíná stěžovatelka závěry nálezů ve věci sp. zn. I. ÚS 2477/08 a sp. zn. I. ÚS 428/06.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Zákon o Ústavním soudu v § 43 odst. 2 písm. a) tím, že rozlišuje návrhy zjevně neopodstatněné, dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního. Ústavní soud vycházel z toho, že není součástí obecné soudní soustavy soudů (čl. 91 ve spojení s čl. 90 Ústavy), a nemůže proto provádět dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do činnosti soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla stěžovatelka účastníkem, porušena její základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem. Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by mohla vzniknout pochybnost o ústavní konformitě postupu obecných soudů při vydání napadených rozhodnutí, proto dospěl k názoru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud se již v minulosti vyjádřil k legislativě v období od skončení druhé světové války do únorových událostí roku 1948, a to např. v plenárním nálezu sp. zn. Pl. ÚS 14/94 (Sbírka rozhodnutí, svazek 3, nález č. 14; vyhlášen pod č. 55/1995 Sb.), kterým rozhodoval o návrhu na zrušení dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy. Vyslovil se v tom smyslu, že jde o normativní akt, který již splnil svůj účel a "po dobu více než čtyř desetiletí nezakládá právní vztahy a nemá tudíž již nadále konstitutivní charakter. A proto nelze dnes za uvedené situace zkoumat jeho rozpor s ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy České republiky, neboť takový postup by postrádal jakoukoliv právní funkci. Opačný postup by zpochybnil princip právní jistoty, jenž je jednou ze základních náležitostí současných demokratických právních systémů".

Ve stejném smyslu se Ústavní soud vyjádřil i ve stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS - st. 21/05, ve kterém uvedl, že "musí připomenout, že ani na ... období let 1945 až 1948, nelze pohlížet jako na období právního nebo společenského poklidu, neboť toto období je charakteristické právě rozsáhlou snahou po rekonstrukci poměrů ve státě ve smyslu narovnání právního i hospodářského řádu zasaženého válkou a obdobím poválečným, mnohdy nedůslednou a chaotickou snahou přizpůsobit tento řád změnám již nastalým, včetně přesunu mas obyvatel v pohraničních oblastech souvisejícího nejdříve s nuceným odchodem českých obyvatel po uzavření Mnichovské dohody do vnitrozemí a aktuálním vylidněním těchto oblastí odsunem německého obyvatelstva na základě přijatého mezinárodního uspořádání. Na tuto snahu je však i nyní nutno pohlížet z hledisek historických, právních i společenských názorů tehdejších, nikoliv dnešních". V této souvislosti pak citoval z nálezu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 14/94: "...to, co přichází z minulosti, musí sice i tváří v tvář přítomnosti hodnotově obstát, toto hodnocení minulého nemůže však být soudem přítomnosti nad minulostí. Jinými slovy, řád minulosti nemůže být postaven před soud řádu přítomnosti, jenž je již poučen dalšími zkušenostmi, z těchto zkušeností čerpá a na mnohé jevy pohlíží a hodnotí je s časovým odstupem.".

Ústavní soud proto konstatuje, že tomu, aby se stěžovatelka mohla domáhat ochrany svého vlastnického práva cestou žaloby na určení, že majetek označený v žalobě je ve vlastnictví pozůstalosti po JUDr. A. S., brání skutečnost, že na takovém určení nemůže mít naléhavý právní zájem, neboť uvedený majetek nebyl ke dni smrti zůstavitele v jeho vlastnictví. Plénum Ústavního soudu svým stanoviskem ze dne 1. listopadu 2005, sp. zn. Pl. ÚS - st. 21/05 vyloučilo možnost přezkumu ústavnosti zákona č. 143/1947 Sb., neboť v tomto stanovisku vyslovilo názor, že byť k majetkovým křivdám došlo v zásadě v rozporu s principy právního státu v minulém období, Ústava ani jiný právní předpis nevyžadují, aby tento majetek byl vrácen nebo za něj poskytnuta náhrada, a ani aby k tomuto účelu byly prováděny v právním řádu jakékoliv změny. Za této situace bylo proto svobodnou vůlí státu, zda umožní bývalým vlastníkům dotčeného majetku usilovat o jeho vrácení, což bylo umožněno v rozsahu přesně vymezeném z hlediska časového a věcného restitučními předpisy. Zakotvení restitučních nároků tedy bylo beneficiem státu a jakékoliv zpochybnění tohoto vymezení má za následek zpochybnění aktu státu jako takového. Pokud tedy stát sám nepřikročil k aktu, kterým by dobrovolně obnovil vlastnické právo tam, kde bylo v minulosti státem násilně odňato, nelze se cestou žalob podle obecných občanskoprávních předpisů domáhat ochrany vlastnického práva proti třetím subjektům, které vlastnické právo nabyly od státu, ba ani proti státu samotnému.

Z uvedeného důvodu není proto relevantní otázka (kterou považuje stěžovatelka za zcela klíčovou), zda předmětné nemovitosti přešly na stát již dekrety presidenta republiky (jak tvrdí stěžovatelka), nebo až zákonem č. 143/1947 Sb., jak v napadených rozhodnutích implicite dovozovaly obecné soudy.

Na těchto závěrech nemůže nic změnit ani nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 2477/08, na který stěžovatelka v ústavní stížnosti poukazuje. Toto rozhodnutí se totiž netýká majetkových nároků, ale řeší toliko a výlučně právo na rodinný život, jehož součástí je i vztah žijícího člena rodiny k jeho zesnulým předkům, jehož typickým a sociálně doložitelným obsahem je respekt k památce předků, případně požadavek pietního zacházení s předky. Ústavní soud dovodil, že o způsobech nakládání s mrtvými, o tom, v jaké formě a na jakém místě jsou jejich ostatky uloženy, má právo rozhodovat sám jednotlivec, a že na tuto sféru jednotlivce nelze vztahovat striktní pravidla majetková. Na základě toho dovodil, že zvláštní pouto jednotlivce se neváže pouze k mrtvým předkům, ale rovněž i k místu jejich "posledního spočinutí", které si zvolili a vlastními prostředky zbudovali. Tento pietní respekt se proto týká nejen mrtvých samotných, ale též pietního místa, k čemuž Ústavní soud uvedl, že "pietní a emocionální vztah k tomuto místu může být v takovém případě dokonce silnější, než vlastnický vztah k tomuto místu". Uvedené rozhodnutí je proto zcela výjimečné, týká se pouze místa posledního odpočinku a nelze jej vztahovat na žádné jiné vazby k jiným majetkovým hodnotám, mající základ v rodinných vztazích.

Nepřípadný je konečně i stěžovatelčin odkaz na nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 428/06, neboť - jak ostatně stěžovatelka ve svém podání sama cituje - "se stěžovatel v daném případě svých nároků podle restitučního zákona domáhal". Předmětem sporu ve věci řešené citovaným nálezem byly pozemky převedené na stát v tzv. rozhodném období; právní závěry v něm učiněné jsou proto na projednávanou věc zcela nepřenosné.

S ohledem na shora uvedené, při respektování názoru Pléna vyplývajícího z nálezu Pl. ÚS 14/94 a ze stanoviska sp. zn. Pl. ÚS - st. 21/05, nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítnout podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný. Vzhledem k tomu se Ústavní soud nemohl zabývat ani akcesorickým návrhem na zrušení zákona č. 143/1947 Sb., který odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. ledna 2010

Dagmar Lastovecká předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.