II. ÚS 1154/12
II.ÚS 1154/12 ze dne 12. 6. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti MUDr. H. C., zastoupené JUDr. Robertem Falbrem, advokátem advokátní kanceláře Na Příkopě 22, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 12. 2011 č.j. 20 Cdo 3958/2010, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 4. 2009 č.j. 64 Co 507/2008-109, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 6. 3. 2007 č.j. 74 Nc 404/2007, rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 4. 6. 2002 č.j. 9 C 219/2001-32, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 9. 2008 č.j. 19 Co 126/2008-100 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 19. 4. 2010 č.j. 9 C 219/2001 a návrhu, aby Česká republika stěžovatelce uhradila náklady řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí a navrhuje, aby jí Česká republika uhradila náklady řízení přímo k rukám advokáta.

Stěžovatelka se na Ústavní soud obrátila podáním ze dne 23. 3. 2012, v němž uvedla, že napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu jí bylo doručeno dne 25. 1. 2012 a Ústavní soud žádala o poskytnutí 30ti denní lhůty pro doplnění ústavní stížnosti advokátem. Stěžovatelce bylo vyhověno a dne 17.4 2012 jí byla zaslána výzva k odstranění vad podání ve stěžovatelkou požadované 30ti denní lhůtě. Dne 27. 4. 2012 byla Ústavnímu soudu doručena plná moc vystavená stěžovatelkou advokátu JUDr. Robertu Falbrovi a sdělení advokáta, že v zastoupení stěžovatelky podává ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 3958/2010, kterému předcházelo usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 4. 2009, sp.zn. 64 Co 507/2008 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 6. 3. 2007, sp.zn. 74 Nc 404/2007 s tím, že nedílnou součástí této ústavní stížnosti je ústavní stížnost již podaná stěžovatelkou (advokát ústavní stížnost nezpracoval). Dne 15. 5. 2012 byla advokátovi zaslána kopie výzvy k odstranění vad s upozorněním, že lhůta skončí 25. 5. 2012. Dne 25. 5. 2012 byla Ústavnímu soudu doručená řádná ústavní stížnost zpracovaná advokátem a podaná k poštovní přepravě dne 23. 5. 2012. Dne 22. 5. 2012 byl Ústavnímu soudu doručen přípis stěžovatelky označený jako výpověď procesní moci udělené jmenovanému advokátu a žádost o další prodloužení lhůty o 30 dnů (výpověď plné moci přiložena nebyla).

Zásah do svých základních práv spatřuje stěžovatelka v tom, že soud prvního stupně nařídil exekuci, přestože, jak je stěžovatelka přesvědčena, s ohledem na průběh nalézacího řízení se exekuční titul dosud nestal vykonatelným. Odvolací a dovolací soud pak otázku právní moci a vykonatelnosti exekučního titulu nesprávně právně hodnotily. Stěžovatelka namítá, že v nalézacím řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 9 C 219/2001 soud jí ustanovil opatrovníka, aniž k tomu byly splněny podmínky. V tomto řízení vydaný rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4, č.j. 9 C 219/2001 ze dne 4. 6. 2002 byl stěžovatelce na její žádost zaslán až dne 27. 3. 2007 a okamžitě proti němu bylo podáno odvolání, které bylo pro opožděnost odmítnuto.

Stěžovatelka je přesvědčena, že exekuční titul, vydaný v řízení u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 9 C 219/2001, nenabyl právní moci a exekuce byla nařízena neoprávněně. Bylo povinností soudů všech instancí k této vadě přihlížet, a pokud se tak nestalo, bylo zásadním způsobem zasaženo do práva na spravedlivý proces stěžovatelky.
Ústavní soud považoval stěžovatelku v souvislosti s podáním ústavní stížnosti za řádně zastoupenou (a to i přes její přípis doručený dne 22. 5. 2012) a podanou ústavní stížnost za návrh splňující požadavky zákona. Z obsahu písemností založených ve spisu nevyplývá, že by výpověď plné moci učiněná ve vztahu k Ústavnímu soudu byla učiněna i ve vztahu k advokátovi (event. advokátovi nebyla doručena či advokát podáním ústavní stížnosti učinil neodkladný úkon). Uvedený postup stěžovatelku nepoškozuje, neboť pokud by Ústavní soud nepřihlédl k ústavní stížnosti zpracované advokátem, bylo by nutné ústavní stížnost odmítnout dle § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu. K vyhovění další žádosti o prodloužení lhůty, tj. celkem o 60 dní nad rámec lhůty již stanovené zákonem, Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nepřistoupil, jakož i v zájmu zachování rovného přístupu ke všem účastníkům řízení obracejících se na Ústavní soud, které není možné znevýhodňovat poskytováním dalších soudcovských lhůt nad rámec lhůty zákonné.

Ústavní soud poté přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení (za předpokladu objektivně založené způsobilosti rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod).

Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka se ze strany Ústavního soudu v podstatě domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů, pokud jde o posouzení otázky vykonatelnosti exekučního titulu, tj. rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 4, č.j. 9 C 219/2001 ze dne 4. 6. 2002, přičemž uvádí námitky vztahující se k nesprávnému postupu obecných soudů při doručování rozhodnutí nalézacího soudu. Z napadeného usnesení Nejvyššího soudu Ústavní soud ověřil, že obecné soudy se touto problematikou v odůvodnění zabývaly a své závěry patřičně odůvodnily. Závěr, dle nějž se jedná o vykonatelný exekuční titul a námitkou nezákonnosti ustanovení opatrovníka v soudním řízení, v němž bylo vykonávané rozhodnutí vydáno, se exekuční soud zabývat nemůže, neshledává Ústavní soud v projednávaném případě za ústavně rozporný.

Stěžovatelka uvádí, že rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 4, které bylo dle jejího názoru nesprávně doručeno opatrovníkovi, jí bylo, a to na její žádost, zasláno až dne 27. 3. 2007. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka odvolání, které bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 25. 9. 2008 čj. 19 Co 126/2008-100 odmítnuto pro opožděnost. Žaloba na obnovu řízení, jíž napadla toto usnesení městského soudu, byla zamítnuta usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 19. 4. 2010, č.j. 9 C 219/2001_- 174, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 18. 8. 2010, č. j. 19 Co 276/2010-195.

Proti rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 25. 3. 2008 čj. 19 Co 126/2008 -100, kterým bylo odvolání stěžovatelky odmítnuto pro opožděnost, stěžovatelka podala ústavní stížnost, která byla usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 10. 2008 sp. zn. IV. ÚS 1405/08 odmítnuta jako nepřípustná, neboť stěžovatelka nevyužila mimořádný opravný prostředek, který měla proti tomuto rozhodnutí k dispozici, tj. žalobu pro zmatečnost.

Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelka nevyužila procesní prostředky dané jí zákonem, kterými by dosáhla zrušení dle jejího názoru řádně nedoručeného rozhodnutí nalézacího soudu (exekučního titulu). Za dané situace má Ústavní soud za to, že argumentace stěžovatelky, dle níž jí byl v nalézacím řízení ustanoven opatrovník, ač k tomu nebyly splněny podmínky, z tohoto důvodu s ní soud nejednal, nedoručil jí rozsudek a nesprávným postupem jí v průběhu řízení odňal možnost jednat před soudem, uplatňovaná v exekučním řízení, je neopodstatněná.

Ústavní soud pro úplnost připomíná, že v občanskoprávním řízení se uplatňuje zásada "nechť si každý střeží svá práva", která vyžaduje od každého účastníka řízení pečlivou úvahu nad tím, v jakém rozsahu a zejména jakým způsobem zamýšlí o ochranu svého práva usilovat.

Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatelka neztotožňuje se závěry soudů, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný. Pokud jde o ústavní stížnost směřující proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 4. 6. 2002 č.j. 9 C 219/2001-32, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 9. 2008 č.j. 19 Co 126/2008-100 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 19. 4. 2010, č.j. 9 C 219/2001, byla odmítnuta dle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavního soudu, neboť se jedná o návrh podaný po lhůtě stanovené zákonem. Vzhledem k odmítnutí návrhu nebyly dány podmínky pro aplikaci ust. § 83 zákona o Ústavním soudu, umožňujícímu, aby náklady zastoupení zcela nebo zčásti zaplatil stát.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. června 2012

Stanislav Balík předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.