II. ÚS 1148/17
II.ÚS 1148/17 ze dne 27. 6. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Bytové družstvo Dubina II., se sídlem Odolena Voda, Nad Štolami 459, zastoupeného Mgr. Jiřím Hladíkem, advokátem se sídlem nám. 28. října 1898/9, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 1. 2. 2017, č. j. 18 Co 533/2016-98, a proti usnesení Okresního soudu v Chebu ze dne 24. 10. 2016, č. j. 9 C 337/2015-82, ve znění opravného usnesení ze dne 27. 10. 2016, č. j. 9 C 337/2015-86, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Chebu, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na podnikání dle čl. 26 Listiny, právo na ochranu vlastnictví dle čl. 11 Listiny, jakož i princip právního státu podle čl. 1 odst. 1 Ústavy.

2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se zejména podává, že se stěžovatel domáhal na žalované zaplacení částky 14.850 Kč představující dlužné nájemné a úhradu za plnění poskytovaná s nájmem bytu, včetně úroku z prodlení a pokuty ve výši 1.000 Kč. V průběhu řízení vzal stěžovatel žalobu zpět nejprve co do jistiny ve výši 14.850 Kč, neboť žalovaná tuto částku po podání žaloby zaplatila. Posléze vzal stěžovatel postupně žalobu zpět i ohledně celého příslušenství, včetně požadované pokuty. Okresní soud v Chebu proto nyní napadeným rozhodnutím zastavil řízení o zaplacení zbývajícího příslušenství v celkové výši 383 Kč (výrok I.). Výrokem II nepřipustil rozšíření žaloby o částku 8.610 Kč s příslušenstvím. Žalovanou pak ještě zavázal povinností zaplatit stěžovateli na nákladech řízení částku 2.452 Kč (výrok III.). Z postupu stěžovatele okresní soud dovodil, že jím požadované náklady nebyly vynaloženy účelně, a proto mu je nepřiznal.

3. K odvolání stěžovatele do výroku III. prvostupňového usnesení krajský soud napadený výrok o náhradě nákladů řízení potvrdil (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Krajský soud zejména uvedl, že při rozhodování o nákladech řízení bylo nutno vyjít z toho, že to byla žalovaná, kdo zavinil zastavení řízení co do částky 14.850 Kč. Naproti tomu to byl stěžovatel, kdo zavinil zastavení řízení pro veškeré příslušenství a nároku na nárokovanou pokutu, když ke zpětvzetí žaloby jen v tomto rozsahu nedošlo pro chování žalované. Soud prvního stupně tedy správně stěžovateli přiznal náhradu za právní zastoupení pouze za tři úkony do podání žaloby, když další úkony (kromě zpětvzetí žaloby co do částky 14.850 Kč) byly učiněny v době, kdy v předmětném řízení šlo již pouze o příslušenství pohledávky a pokutu, tedy zastavení ohledně této části žaloby zavinil procesně stěžovatel. S ohledem na tento nesoustředěný a měnící se přístup stěžovatele k požadovanému příslušenství bylo nutno i podle odvolacího soudu hodnotit stěžovatelem vynaložené náklady právního zastoupení jako neúčelné. Prvostupňový soud pak postupoval správně i v tom ohledu, když na věc aplikoval sníženou odměnu za úkon ve smyslu § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "advokátní tarif"). Podle odvolacího soudu totiž šlo v právě projednávané věci o případ, kdy byl podán návrh na ustáleném vzoru opakovaně, týmž žalobcem (stěžovatelem) ve skutkově i právně obdobné věci. Podstata typové podobnosti přitom podle odvolacího soudu nemusí být jen v tom, že se mění částka představující výši nároků a označení žalovaného. Podmínky aplikace ustanovení § 14b advokátního tarifu jsou splněny i tehdy, jde-li o plnění z téhož důvodu, kdy obdobná jsou jak tvrzení, tak i označené důkazy.

4. Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména uvádí, že je spoluvlastníkem více než 1200 bytových jednotek s tím, že mezi členy družstva či nájemníky se vyskytuje určitý počet dlužníků. Stěžovatel se nicméně primárně snaží spory s dlužníky řešit mimosoudní cestou, a to zejména uzavíráním splátkových kalendářů, odpuštěním celého příslušenství dluhu a podobně. Proto také stěžovatel například v roce 2017 k soudu nepodal žádný návrh na zahájení řízení, v roce 2016 pak podal pět takových návrhů, a to k různým soudům. Jednotlivé návrhy stěžovatele se pak skutkově odlišují více než v minimální míře, neboť v rámci jednotlivých žalob je třeba zohlednit odlišné skutkové stavy, odlišné smlouvy, výše nájmů, způsob hrazení a rozpočítávání služeb a další skutečnosti. Přitom třeba v případě tvrzení a prokazování existence nájemní smlouvy by tento vztah šel těžko prokázat jinak, než uzavřenu nájemní smlouvou. Nelze také přehlížet, že smyslem novely, jež do advokátního tarifu zavedla ustanovení § 14b, bylo zohlednit podávání velkého množství žalob požadujících plnění ze stejného právního důvodu, které je kvůli přiznané odměně lukrativní i v případě jinak zanedbatelný žalovaných částek, když zejména větší společnosti, jako jsou dopravní podniky, banky pojišťovny atp., převádí tyto drobné pohledávky vůči dlužníkům společnostem specializujícím se jen a pouze na jejich vymáhání. To ovšem není případ stěžovatele.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal, neboť posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

6. Z pohledu posouzení námitek stěžovatele je nutno především uvést, že ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí o nákladech řízení v tzv. bagatelní částce [podle rekapitulační části ústavní stížností napadeného usnesení krajského soudu (jejíž správnost stěžovatel v tomto ohledu nezpochybňuje) se stěžovatel domáhal po žalované zaplacení částky 21.384,75 Kč jako náhrady nákladů za nalézací řízení a částky 2.057 Kč za odvolací řízení], proti níž by ani dovolání nebylo přípustné [srov. ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu]. Ústavní soud přitom již dal opakovaně ve své rozhodovací praxi najevo (např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3247/07 ze dne 8. 4. 2008; veškerá judikatura zdejšího soudu dostupná z http://nalus.usoud.cz), že v takových případech, s výjimkou zcela extrémních situací, je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena. Co se oněch "extrémních situací" týká, jedná se zejména o případy, kdy by se obecné soudy při interpretaci ustanovení právního předpisu dopustily svévole, tedy své rozhodnutí vůbec neodůvodnily, anebo by se jejich závěry a odůvodnění příčily pravidlům logiky, byly by výrazem přepjatého formalismu nebo by byly jiným extrémním vybočením z obecných principů spravedlnosti.

7. Rovněž k samotné problematice nákladů řízení se Ústavní soud ve své konstantní judikatuře staví značně rezervovaně a podrobuje ji toliko omezenému ústavněprávnímu přezkumu. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu totiž nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní dimenzi (podobně jako ve věci týkající se tzv. bagatelní částky) pouze v případě skutečně extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což nastává např. v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole [viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 2119/11 ze dne 3. 4. 2012 (N 70/65 SbNU 3)].

8. Pokud Ústavní soud posoudil individuálně a v kontextu intenzity tvrzeného porušení základních práv stěžovatele důvody, pro které by měl zrušit napadené rozhodnutí, dospěl k závěru, že v daném případě nebyly zjištěny takové okolnosti, které by odůvodňovaly shora zmiňovaný kasační zásah Ústavního soudu.

9. Rovněž Ústavní soud totiž nemá důvod jakkoliv relativizovat závěr obecných soudů v tom směru, že stěžovatel částečně zavinil, že řízení vyvolané z podnětu jeho žaloby muselo být zastaveno. Proto - nebyla-li v určité části úkonů stěžovateli přiznána náhrada nákladů řízení - je takový postup i podle Ústavního soudu správný a tedy ústavně akceptovatelný.

10. Na druhou stranu lze stěžovateli přisvědčit v tom směru, že snížená odměna za úkon ve smyslu ustanovení § 14b advokátního tarifu měla skutečně za primární cíl omezit obchodování s bagatelními pohledávkami v rámci specializovaného trhu inkasních agentur [srov. k tomu například nález Ústavního soudu nález sp. zn. I. ÚS 988/12 ze dne 25. 7. 2012 (N 132/66 SbNU 61) nebo Kovářová, D. a Havlíček, K. a kol. Odměna advokáta: komentář. 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer, 2016, str. 244 a násl.]. I kdyby však aplikaci ustanovení § 14b advokátního tarifu v dané věci Ústavní soud hodnotil kriticky, pak rozdíl hodnoty za tři úkony právní služby (bude-li Ústavní soud vycházet orientačně z hodnoty sporu 14.850 Kč) ve smyslu § 7 bod 5 a § 14b advokátního tarifu činí ve věci stěžovatele (včetně náhrady hotových výdajů) částku nepřevyšující 5 tis. Kč, což - nahlíženo východisky zdrženlivosti naznačenými shora - nemůže bez dalšího znamenat ústavněprávní diskrepanci umožňující zásah Ústavního soudu. V předmětné věci je totiž rozhodné, že obecné soudy aplikaci daného ustanovení podústavního právního předpisu dostatečně odůvodnily, a to způsobem, který není zjevně excesivní. Za této situace proto Ústavní soud, s ohledem na shora naznačené postavení v ústavním systému, nemá prostor do těchto rozhodnutí ingerovat.

11. Za dané situace proto Ústavní soud neshledal důvod pro zrušení napadených rozhodnutí. Po přezkoumání ústavní stížností napadeného rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva, jichž se stěžovatel dovolává, napadenými rozhodnutími porušena nebyla. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. června 2017

Jiří Zemánek v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.