II. ÚS 1144/13
II.ÚS 1144/13 ze dne 27. 11. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudce zpravodaje Jana Filipa a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele L. S., zastoupeného JUDr. Otakarem Pazdziorou, advokátem se sídlem v Děčíně 1, Řetězová 2, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. března 2013 sp. zn. 14 To 23/2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní soud obdržel dne 5. dubna 2013 návrh ve smyslu ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, kterým dle jeho tvrzení došlo k porušení jeho ústavních práv zakotvených v čl. 7 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i práv vyplývajících z čl. 3, 6 a 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 3 Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání.

2. Z obsahu napadených rozhodnutí a příslušného spisového materiálu, který si Ústavní soud pro posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti vyžádal, vyplývá, že Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud") rozhodl usnesením ze dne 13. prosince 2012 č. j. 56 Nt 103/2010-314 tak, že podle ustanovení § 397 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), není přípustné stěžovatelovo vydání na Ukrajinu k trestnímu stíhání pro trestný čin obchodování s lidmi nebo jiná nezákonná dohoda o předání člověka podle čl. 149 odst. 2 trestního zákoníku Ukrajiny, který měl být spáchán částečně na území Ukrajiny a částečně na území České republiky. Soud přitom shledal vydání stěžovatele nepřípustným z důvodu uvedeného v ustanovení § 393 odst. 1 písm. k) trestního řádu, jelikož z provedených důkazů dle jeho názoru nelze vyloučit, že proti stěžovateli vedené trestní řízení na Ukrajině by neodpovídalo zásadám spravedlnosti trestního řízení zakotveným v čl. 3 a 6 Úmluvy. Na základě příslušnou státní zástupkyní podané stížnosti doplnil Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") dokazování a konstatoval, že nelze dospět k závěru o nepřípustnosti stěžovatelova vydání, neboť v řízení nebyla prokázána důvodná obava, že vzhledem ke stěžovatelově osobě nebo charakteru jím údajně spáchaného činu hrozí reálné porušení jeho práv na spravedlivý proces nebo jeho podrobení takovému zacházení, jež by bylo v rozporu s čl. 3 Úmluvy. Vrchní soud tedy rozhodnutí krajského soudu zrušil a sám znovu rozhodl tak, že vydání stěžovatele k trestnímu stíhání na Ukrajinu je přípustné při současném přijetí záruk Generální prokuratury Ukrajiny, spočívajících zejména v kontrole předmětného trestního řízení zastupitelským orgánem České republiky na Ukrajině.

II. Argumentace stěžovatele a vyjádření účastníků

3. Porušení výše uvedených práv spatřuje stěžovatel zejména ve skutečnosti, že pokud bude vydán na Ukrajinu, bude s ním zacházeno v rozporu s čl. 3 a 6 Úmluvy. Tuto skutečnost stěžovatel dovozuje z důkazů provedených v dosud proběhlém řízení a odkazuje především na zprávy organizací Amnesty International, Helsinského výboru, hnutí Memorial, jakož i zprávy Ministerstva zahraničních věcí České republiky nebo Spojených států amerických, vypovídající o stavu justice na Ukrajině. Stěžovatel poukazuje především na novější ze zpráv Ministerstva zahraničních věcí České republiky, která obsahuje komentář k rozhodnutím Evropského soudu pro lidská práva o Ukrajině, a vyplývá z ní, že na Ukrajině není fakticky zaručen spravedlivý a veřejný proces, soudy jsou manipulovány ze strany prokuratury, v praxi je porušován princip presumpce neviny, absentuje zde právo vyšetřovaného mít bezplatného obhájce již od zadržení a rovněž je zde absence na přístup k osobám vydávaným na Ukrajinu. Navíc se stěžovateli jeví jako nepochopitelné, že vrchní soud zrušil rozhodnutí krajského soudu a sám nově rozhodl poté, co jím byla věc již jednou vrácena a krajský soud vedl řízení přesně v mantinelech daných předchozím rozhodnutím vrchního soudu. Stěžovatel dále poukazuje na skutečnost, že trestní řízení s pachateli údajného kuplířství, pro které má být vydán na Ukrajinu, proběhlo u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 4 T 143/2009, přičemž v tomto řízení žádný z pachatelů ani svědků stěžovatelovo jméno vůbec nezmínil. Stěžovatel si je vědom, že vrchní soud se k této námitce vyjádřil, avšak s jeho závěrem, že se jednalo o jiné osoby než uvedené v extradiční žádosti a tedy zřejmě v předmětné oblasti ve stejné době působily dvě nezávislé skupiny pachatelů, se stěžovatel nemůže ztotožnit a označuje jej přinejmenším za pochybný. Stěžovatel rovněž poukazuje na skutečnost, že není zřejmé, na základě jakých poznatků dospěl vrchní soud k závěru, že pachatelé i oběti, vzpomínaní v extradiční žádosti, se zdržují na Ukrajině. Z trestního spisu takový závěr nevyplývá a sám stěžovatel ví o dvou osobách, které žijí trvale na území České republiky. Za naprosto nelogický pak považuje stěžovatel závěr vrchního soudu, dle nějž je nezkušenost zastupitelského orgánu České republiky s dohlížením na Ukrajinou poskytnuté garance spravedlnosti trestního řízení vlastně výhodou. Vrchní soud se dále opomněl vypořádat s některými stěžovatelovými námitkami, což představuje porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny. Vydání bude mít dle stěžovatele za následek uvalení časově neomezené vazby a je nezbytné, aby soud z úřední povinnosti pečlivě zkoumal všechny relevantní okolnosti, jež mohou být pro jeho uplatnění překážkou. Stěžovatel se rovněž domnívá, že vrchní soud rezignoval na řešení kolize závazků z mezinárodní smlouvy s ústavně právními kautelami a zcela opomenul závěr Ústavního soudu, dle nějž musí ochrana základních práv vždy převážit nad závazky vyplývajícími z úmluvy o vydávání. Stěžovatel poukazuje rovněž na rozhodovací praxi Ústavního soudu, podle níž zákonné důvody, pro něž může být kdokoliv postupem orgánu státu omezen na osobní svobodě, je nutné vykládat vždy restriktivně (nález Ústavního soudu ze dne 31. srpna 2004 sp. zn. II. ÚS 317/04), přičemž případné rozhodnutí o nepřípustnosti stěžovatelova vydání na základě úvah o nepřiměřeně citelném zásahu do jeho osobnostních práv by nebylo v žádném rozporu s mezinárodními závazky. V důsledku nezohlednění subjektivních aspektů projednávaného případu postrádá rozhodnutí vrchního soudu aspekt přiměřenosti. Z výše uvedených důvodů stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud napadené usnesení vrchního soudu zrušil.

4. Na výzvu Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil vrchní soud. Uvedl, že většina námitek uplatňovaných stěžovatelem v ústavní stížnosti byla předmětem přezkumu v řízení o stížnosti podané státním zástupcem. Dle vrchního soudu nelze přisvědčit tvrzení, že by extradice na Ukrajinu byla z důvodů mezinárodní kritiky poměrů v tamější justici zcela vyloučena. Pokud by tato premisa platila, nebylo by možné rozhodnout o žádné extradici na Ukrajinu a stejný postoj by patrně zastávaly i další, především evropské státy, a odpovídala by tomu i judikatura Evropského soudu pro lidská práva. Tak tomu ale dle vrchního soudu rozhodně není, neboť přibližně 90 % stížností na Ukrajinu projednávaných Evropským soudem pro lidská práva se týká porušení jiných práv, než zmiňuje stěžovatel. Vrchní soud uvedl, že vyšel z požadavku neopomenutelnosti respektování základních práv a svobod garantovaných především mezinárodními dokumenty, a nedospěl k závěru, že by snad z nějaké skutečnosti, vztahující se k osobě stěžovatele nebo k řízení, které se na Ukrajině proti němu vede, vyplynulo reálné nebezpečí porušení těchto mezinárodních garancí. Námitka stěžovatele, že řízení, týkající se údajného kuplířství, bylo již vedeno s jinými osobami před Okresním soudem v Děčíně, není uplatněna poprvé a vrchní soud na ni reagoval v odůvodnění napadeného usnesení, na které v tomto směru odkázal. K tvrzenému nerespektování požadavku přiměřenosti vrchní soud uvedl, že rovněž tato námitka byla vznesena již v průběhu extradičního řízení a soud se jí zabýval, přitom konkrétně posuzoval závažnost činu, pro nějž má být stěžovatel vydán na Ukrajinu, a jeho osobní poměry. Vrchní soud uvedl, že se nejedná o čin bagatelní, a zároveň uvážil, že stěžovatel je občanem Ukrajiny, kde pobýval velkou část svého života a zná tedy tamní prostředí. Samotné vydání tak nemohlo dle vrchního soudu mít za následek zásah do práva na rodinný život stěžovatele. K námitce stěžovatele stran tvrzeného přecenění záruky nabídnuté Generální prokuraturou Ukrajiny vrchní soud uvedl, že tuto záruku posoudil jako dostatečně konkrétní, když tato reaguje na celou řadu námitek a možných porušení práv stěžovatele, a zároveň v důsledku její efektivnosti umožňuje přesnou a adresnou kontrolu, jak se se stěžovatelem v konkrétní chvíli zachází. Dle vrchního soudu splňuje nabídnutá záruka požadavky na tyto záruky kladené Evropským soudem pro lidská práva i Nejvyšším soudem. Z výše uvedených důvodů tak vrchní soud navrhl, aby Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, případně jí zamítl podle ustanovení § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. 5. Vrchní státní zastupitelství se postavení vedlejšího účastníka řízení vzdalo.

6. Stěžovatel následně využil svého práva repliky, v níž rozporuje skutečnost, že vydávání obviněných osob z některých evropských států znamená bez dalšího přípustnost vydávání z České republiky. Stížnosti je třeba zkoumat individuálně, především s ohledem na osobní poměry obviněných osob. Stěžovatel připomněl, že on sám je pracovně, finančně a především rodinně vázán dlouhou dobu na Českou republiku a vrchní soud tyto aspekty ve svém rozhodování důkladně nezohlednil, stejně jako otázku, zda stěžovateli nevznikne vydáním nepřiměřená újma. Stěžovatel se rovněž znovu ohradil proti závěru stran dostatečnosti poskytnutých záruk ze strany Generální prokuratury Ukrajiny a zpochybnil jejich věrohodnost.
III. Formální předpoklady projednání návrhu

7. Dříve než mohl Ústavní soud přistoupit k meritornímu projednání ústavní stížnosti, musel posoudit, zda ústavní stížnost splňuje formální náležitosti na takový návrh kladené zákonem o Ústavním soudu, přičemž shledal, že tomu tak je, neboť ústavní stížnost byla podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s ustanoveními § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud se následně zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu), a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích zamítavých rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

9. Vzhledem ke stěžovatelem vzneseným námitkám je třeba v první řadě připomenout dlouhodobě ustálený závěr, že pravomoc Ústavního soudu je při přezkumu rozhodovací činnosti obecných soudů založena výlučně na posouzení dodržení ústavněprávních principů, tedy zejména toho, zda v řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavní soud tedy není zásadně povolán nahrazovat skutková zjištění a z nich vyplývající právní závěry obecných soudů svým vlastním "revizním" výkladem. Právě proti věcné správnosti napadeného rozhodnutí nicméně většina stěžovatelem uplatněných námitek svým obsahem směřuje, neboť jádro stěžovatelovy argumentace představuje kritika poměrů justice na Ukrajině a nesouhlas s výsledným poměřováním protichůdných zájmů a mírou dovozeného rizika ohrožení stěžovatelových základních práv a svobod. Takový nesouhlas však opodstatněnost ústavní stížnosti založit nemůže. Ústavní soud tak omezil svůj přezkum toliko na hodnocení toho, zda rozporované závěry vrchního soudu nejsou nelogické, nesrozumitelné, či svévolné, tedy stojící v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem, přičemž dospěl k závěru, že tomu tak není.

10. Odůvodnění napadeného rozhodnutí, v částech obsahujících zpochybňované závěry, všechna výše uvedená kritéria naplňuje. To platí u námitky stran řešení související trestní věci u Okresního soudu v Děčíně (str. 4 napadeného usnesení), jakož i u námitky směřující proti nepřiměřenosti vydání, resp. nepřiměřenosti újmy vydáním vzniklé. Ústavní soud v tomto ohledu připomíná svůj závěr, že podstatné není ani tak to, zda a jak často dochází v určité zemi k excesům na poli základních práv a svobod a zda a jak jsou následně řešitelné. Podstatné je, zda je s ohledem na konkrétní okolnosti daného případu důvodné se domnívat, že k takovému excesu, ať už v průběhu soudního řízení anebo v průběhu omezení osobní svobody v souvislosti se soudním řízením, může dojít právě v dané věci (srov. nález Ústavního soudu ze dne 5. září 2012 sp. zn. II. ÚS 670/12 nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 30. května 2013 sp. zn. I. ÚS 1142/13, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Vrchní soud postupoval výše uvedeným způsobem, zabýval se subjektivní stránkou případu a v souladu s principem přiměřenosti rovněž vzal v potaz závažnost spáchaného činu a fakt, že stěžovatel je občanem Ukrajiny a tamní poměry a prostředí mu nejsou neznámé. V tomto poměřování vrchní soud zohlednil i záruku nabídnutou Generální prokuraturou Ukrajiny, která je dostatečně podrobná a obsahuje konkrétní mechanismy ochrany práv stěžovatele v trestním řízení vedeném proti němu na Ukrajině. Ústavní soud možnost takových záruk při rozhodování o vydání osoby při naplnění kritéria konkrétnosti uznává (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. března 2013, sp. zn. IV. ÚS 218/13, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Spolu s vrchním soudem přitom bere Ústavní soud v potaz i ten možný následek, že po vydání vyžadované osoby není realizace nabídky záruky právně vynutitelná, což konečně platí o jakémkoliv závazku spolupráce mezi suverénními státy, ale pokud by nabízené možnosti kontroly zacházení s vyžádanou osobou dožadující stát mařil nebo ztěžoval, vystavil by se tak negativnímu ohlasu nejen na nabídky záruk v jiných věcech, ale s odkazem na jeho chování a neochotě plnit smluvní závazky v oblasti extradice by nutně musel očekávat změnu přístupu k extradičním žádostem ze strany řady dalších států (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 30. května 2013 sp. zn. I. ÚS 1142/13, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud uzavírá, že vrchní soud řádně a důkladně posoudil všechny relevantní konkrétní okolnosti projednávaného případu, jež následně logickým, srozumitelným a přezkoumatelným způsobem vyhodnotil.

11. Stěžovatelovy námitky stran odůvodnění závěru o výskytu všech zúčastněných osob na území Ukrajiny jsou namístě, a nutno uvést, že napadenému usnesení by v této části odůvodnění prospělo více zevrubnosti. Takové pochybení však dle Ústavního soudu nepředstavuje reálný zásah do stěžovatelových procesních práv, neboť z obsahu spisu i průběhu řízení je zjevné, že vrchní soud k tomuto závěru dospěl zejména na základě znalostí o proběhnuvším trestním řízení s údajnými stěžovatelovými spolupachateli. Takový závěr je nutno označit za logický a prostý libovůle, a tudíž z ústavněprávního hlediska udržitelný. Totéž platí rovněž o dle stěžovatele nelogickém závěru stran výhodnosti nedostatku zkušeností zastupitelského úřadu České republiky s kontrolou garancí poskytnutých Ukrajinou. Z formulace užité vrchním soudem je zjevné, že věrohodnost poskytnutých garancí lze dle tohoto soudu opřít o nedostatek negativních zkušeností s kontrolou realizace takových záruk a neexistuje tedy reálná, důvodná obava považovat garanci poskytnutou suverénním státem, zaručujícím dodržování mezinárodních standardů ochrany lidských práv, za a priori nevěrohodnou.

12. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v souladu s ustanovením § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. listopadu 2013

Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.