II. ÚS 1143/12
II.ÚS 1143/12 ze dne 29. 5. 2012

N 114/65 SbNU 525
Ustanovení opatrovníka osobě neznámého pobytu z řad zaměstnanců správního úřadu

Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma - ze dne 29. května 2012 sp. zn. II. ÚS 1143/12 ve věci ústavní stížnosti S. Y. proti rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu ze dne 17. 4. 2003 č. j. 088936/2002-631/Čer/G, kterým byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit 8 177,10 Kč s příslušenstvím za neuhrazené komunikační služby, a návrhu na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí a přiznání náhrady nákladů právního zastoupení.
I. Rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu ze dne 17. 4. 2003 č. j. 088936/2002-631/Čer/G se ruší.

II. Návrh na odložení vykonatelnosti rozhodnutí se odmítá.

III. Náhrada nákladů řízení se nepřiznává.
Odůvodnění

Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu, odboru pro oblast Praha, (dále též jen "ČTÚ") ze dne 17. 04. 2003 č. j. 088936/2002-631/Čer/G (dále též "rozhodnutí"), kterým byla stěžovateli uložena povinnost uhradit společnosti RadioMobil, a. s., (Mobile Czech Republic, a. s.) částku 8 177,10 Kč s příslušenstvím do 15 dnů ode dne nabytí právní moci tohoto rozhodnutí (rozhodnutí bylo následně opraveno přípisem ČTÚ ze dne 3. 1. 2012, kterým byla do textu rozhodnutí připojena slova "do zaplacení" v části výroku týkající se úroků z prodlení z "vyúčtování zbytku paušálu"). Stěžovatel dále navrhl odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, které není v rozporu s důležitým veřejným zájmem, neboť se jedná ryze o soukromoprávní spor. Zároveň navrhuje, aby mu byla přiznána náhrada nákladů právního zastoupení, jelikož jeho majetkové poměry i s ohledem na probíhající srážky ze mzdy mu neumožňují hradit právní pomoc advokáta.

Stěžovatel namítá, že napadené rozhodnutí mu nebylo nikdy řádně doručeno a nebyl nikdy informován o probíhajícím řízení před ČTÚ. O existenci rozhodnutí se dověděl až v souvislosti s exekučním příkazem k provedení exekuce srážkami ze mzdy sp. zn. 150 EX 502/10-52, vydaným Exekutorským úřadem Kladno, JUDr. Ing. Petrem Kučerou, soudním exekutorem, který byl doručen zaměstnavateli stěžovatele. Stěžovatel si poté od ČTÚ dne 27. 2. 2012 osobně převzal napadené rozhodnutí, přičemž teprve v tento den se rozhodnutí dostalo do jeho dispozice.

Stěžovatel ČTÚ vytýká, že neprojevil náležitou aktivitu při hledání místa jeho pobytu za účelem doručování písemností a omezil se pouze na dotaz na pobyt stěžovatele u cizinecké policie, která správnímu orgánu oznámila, že stěžovateli zanikl přechodný pobyt na území České republiky. Jiným způsobem pobyt stěžovatele nezjišťoval, ani následně v průběhu řízení neprověřoval, zda stále trvají skutečnosti odůvodňující ustanovení opatrovníka. Oznámení cizinecké policie doručené ČTÚ je datováno dne 4. 3. 2003. Stěžovateli bylo opětovně vystaveno vízum pro pobyt v České republice s platností ode dne 7. 3. 2003. Od tohoto dne se stěžovatel trvale zdržuje na území České republiky a od tohoto dne rovněž bylo možno snadno zjistit místo jeho pobytu opakovaným dotazem na cizineckou policii.

ČTÚ dále vytýká nesprávný výběr osoby opatrovníka, neboť opatrovníkem stěžovatele byla ustanovena pracovnice ČTÚ. Vzhledem k jasnému střetu zájmů osoby, jejíž povinností opatrovníka je aktivně se účastnit řízení a hájit zájmy zastupovaného a na druhé straně povinnost při své pracovní činnosti dbát pokynů zaměstnavatele, není takový opatrovník způsobilý zajistit zastoupenému účastníkovi řízení náležitou ochranu jeho zájmů a práv. V této souvislosti odkazuje i na předchozí judikaturu Ústavního soudu vážící se k dané problematice.

Podle ustanovení § 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") může Ústavní soud se souhlasem účastníků upustit od ústního jednání, nelze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci. Poté, co si Ústavní soud vyžádal souhlasy účastníků, rozhodoval ve věci bez nařízení ústního jednání.

Ve vyjádření k ústavní stížnosti ČTÚ zejména uvedl, že jako správní orgán a následně i opatrovník postupoval řádně a v souladu se zákonem č. 151/2000 Sb., o telekomunikacích a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a zákonem č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), ve znění pozdějších předpisů. Úkony, které byly v předmětném správním řízení činěny, neměly pouze formální charakter. Pobyt stěžovatele byl řádně ověřen a skutečnost, že byl ustanoven opatrovníkem zaměstnanec správního orgánu, není s těmito předpisy v rozporu. Výběr a ustanovení zaměstnance opatrovníkem účastníka řízení bylo v souladu s požadavky správního řádu platného v době rozhodování správního orgánu, neboť ve zvolené osobě opatrovníka je nutné především spatřovat odborníka na danou problematiku. Námitky, že opatrovník vystupoval formálně a zájmy zastoupeného účinně nehájil, když nepodal řádný opravný prostředek, jsou nepodloženými a účelovými tvrzeními protistrany. Pokud opatrovník považoval vydané správní rozhodnutí za správné, bylo by podávání opravných prostředků pro zájmy stěžovatele spíše kontraproduktivní. Praxe spočívající v ustanovování vlastních zaměstnanců opatrovníky byla v době, kdy bylo napadené rozhodnutí vydáno, běžná i u jiných správních orgánů i soudů. Zpětné paušální hodnocení bez zkoumání konkrétních okolností případu by tak mohlo velmi negativně ovlivnit právní jistotu všech dotčených subjektů, zde vedle správního orgánu též navrhovatele správního řízení, tj. věřitele stěžovatele.

Ze spisového materiálu ČTÚ vyplývá, že návrh na zahájení správního řízení ve věci povinnosti stěžovatele k peněžitému plnění ve výši 8 177,10 Kč s příslušenstvím za neuhrazené komunikační služby, které mu byly poskytovány na základě účastnické smlouvy č. 1.10520271 ze dne 19. 1. 2000, podala obchodní společnost RadioMobil, a. s., dne 20. 12. 2002. Dne 19. 2. 2003 zaslal správní orgán stěžovateli vyrozumění o zahájení správního řízení na adresu uvedenou v návrhu, která je totožná s adresou na účastnické smlouvě jako bydliště stěžovatele. Zásilka nebyla stěžovatelem převzata a vrátila se správnímu orgánu zpět s informací doručovací pošty "na uvedené adrese neznámý". K žádosti ČTÚ Policie České republiky, odbor cizinecké policie, dopisem ze dne 4. 3. 2003 sdělila, že přechodný pobyt stěžovatele na dlouhodobé vízum nad 90 dnů na území České republiky již zanikl. Usnesením správního orgánu ze dne 11. 3. 2003 byl stěžovateli ustanoven opatrovník, pracovník ČTÚ, který převzal vyrozumění o zahájení řízení dne 15. 4. 2003. Rozhodnutí, kterým bylo návrhu společnosti RadioMobil, a. s., vyhověno a stěžovatel byl dle § 82 odst. 3 zák. č. 151/2000 Sb. zavázán k zaplacení dlužné částky, bylo vydáno dne 17. 4. 2003 a téhož dne doručeno opatrovníkovi. Opatrovník odvolání nepodal; právní moci nabylo rozhodnutí dne 17. 5. 2003 a vykonatelným se stalo dne 2. 6. 2003. Rozhodnutí, resp. písemnost, kterým byla opravena tzv. "tisková chyba v rozhodnutí" (spočívající v doplnění chybějícího slova "do zaplacení") nebylo zasláno opatrovníkovi, ale opět na adresu stěžovatele, o níž bylo ČTÚ známo, že se na ní nezdržuje, neboť mu skončilo vízum. Z úředního záznamu na č. l. 33 vyplývá, že stěžovatel převzal předmětné rozhodnutí až dne 28. 2. 2012.
Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou, zda jsou splněny všechny formální náležitosti a předpoklady ústavní stížnosti; posuzoval, zda byla dodržena šedesátidenní lhůta pro její podání a zda je ústavní stížnost přípustná. Napadené rozhodnutí totiž nabylo právní moci, aniž by proti němu byl podán opravný prostředek. Ústavní soud již v minulosti konstatoval, že pokud je podstatou ústavní stížnosti právě otázka, zda orgán veřejné moci prvního stupně postupoval správně, "když a jak" stěžovateli ustanovil opatrovníka, přičemž z toho důvodu nebylo předmětné rozhodnutí stěžovateli nikdy doručeno, a nemohl tak vyčerpat všechny prostředky poskytnuté zákonem k ochraně jeho práv, je taková ústavní stížnost přípustná [např. nálezy sp. zn. II. ÚS 1090/07 ze dne 7. 8. 2007 (N 124/46 SbNU 171), sp. zn. I. ÚS 559/2000 ze dne 25. 9. 2002 (N 111/27 SbNU 233), sp. zn. I. ÚS 3267/07 ze dne 9. 6. 2008 (N 106/49 SbNU 555), všechny dostupné na http://nalus.usoud.cz]. Stěžovatel se ústavní stížností podanou dne 23. 3. 2012 domáhá zrušení rozhodnutí, jež bylo vydáno v řízení, jehož byl (resp. měl být) účastníkem, o němž se však dozvěděl až dne 28. 2. 2012 při nahlížení do spisu ČTÚ. Ústavní soud proto přistoupil k meritornímu přezkoumání ústavní stížnosti, neboť je zřejmé, že usnesení nebylo stěžovateli řádně doručeno, a nemohl tak vyčerpat všechny zákonem dané procesní prostředky ani podat ústavní stížnost ve lhůtě 60 dnů podle zákona o Ústavním soudu.

Ústavní stížnost posuzoval Ústavní soud z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a obdobně orgánům veřejné moci a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny. S ohledem na zjištěné skutečnosti dospěl k závěru, že právě k výše uvedenému porušení principů obsažených v Listině, opravňujícímu zásah Ústavního soudu, došlo.

Ústavní soud podotýká, že obdobnými ústavními stížnostmi [např. nálezy sp. zn. II. ÚS 2966/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 34/56 SbNU 383), I. ÚS 3267/07 (viz výše), IV. ÚS 2992/08 ze dne 19. 5. 2010 (N 109/57 SbNU 397), II. ÚS 1090/07 (viz výše), II. ÚS 817/11 ze dne 24. 5. 2011 (N 100/61 SbNU 519), IV. ÚS 1433/11 ze dne 8. 11. 2011 (N 190/63 SbNU 211)] s podobnou ústavněprávní argumentací jako v nyní projednávané věci se již ve svých rozhodnutích zabýval, přičemž přijaté závěry jsou aplikovatelné i na projednávanou věc.

Ústavní soud se v minulosti opakovaně vyjádřil k výkladu a aplikaci ustanovení § 29 odst. 3 o. s. ř., které umožňuje ustanovit opatrovníka účastníkovi řízení, jehož pobyt není znám. S ohledem na to, že právní úprava správního řízení umožňuje správním orgánům ustanovit opatrovníka osobě neznámého pobytu za stejných podmínek jako soudu [§ 32 odst. 2 písm. d) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád] a správní orgány přitom disponují stejnou možností zjistit od ostatních orgánů veřejné moci všechny skutečnosti důležité pro řízení a rozhodnutí (§ 128 o. s. ř. a § 50 odst. 2 správního řádu), dopadají v tomto směru právní názory vyslovené ve vztahu k pravomoci soudu ustanovit opatrovníka účastníkovi řízení neznámého pobytu i na pravomoc správního orgánu.

Z ustálené judikatury Ústavního soudu předně vyplývá, že zákonná ustanovení upravující možnost ustanovení opatrovníka nemohou být používána jen z důvodu urychleného vyřízení věci [nález sp. zn. IV. ÚS 200/97 ze dne 7. 12. 1998 (N 149/12 SbNU 381), dostupný též na http://nalus.usoud.cz]. Nepřítomnému účastníkovi soudního řízení musí být zajištěna ochrana jeho zájmů i základních práv; funkce opatrovníka byla vytvořena proto, aby do důsledku hájila zájmy nepřítomného, což představuje mj. studium spisu, podávání vyjádření a vedení celého sporu za nepřítomného tak, jak by takovou povinnost byl nucen plnit smluvní zástupce (srov. sp. zn. I. ÚS 559/2000).

Proto ustanovení opatrovníka účastníku řízení, jehož pobyt není znám, musí vždy předcházet šetření, zda jsou dány předpoklady pro tento postup v řízení, a současně je zapotřebí zvažovat, zda není možno použít jiné opatření [nález sp. zn. I. ÚS 322/2000 ze dne 16. 10. 2001 (N 150/24 SbNU 105)].

K osobě opatrovníka Ústavní soud dále připomíná, že je třeba jej hledat především v okruhu osob blízkých osobě zastupovaného, resp. těch, jež jsou schopny skutečně reprezentovat zájmy účastníka (sp. zn. I. ÚS 559/2000). Při ustanovení opatrovníka je nutno přísně vážit, aby nedošlo ke kolizi zájmů zástupce a zastoupeného. Nelze totiž očekávat, že podřízený pracovník - zaměstnanec ČTÚ jako opatrovník účastníka řízení ve věci řešené tímtéž orgánem bude brojit proti jeho postupu a rozhodnutí [nález sp. zn. II. ÚS 629/04 ze dne 31. 3. 2005 (N 69/36 SbNU 731)]. Je tedy zásadně nevhodné, pokud je opatrovníkem účastníka řízení ustanovena osoba podřízená orgánu veřejné moci, který vede řízení, a to právě s ohledem na z toho plynoucí konflikt mezi povinnostmi vůči zaměstnavateli a vůči účastníkovi řízení. Skutečnost, že v souzené věci opatrovník nepodal opravný prostředek proti rozhodnutí napadenému ústavní stížností, je tedy nutné vidět právě ve světle tohoto konfliktu zájmů. Z hlediska dosažení ústavněprávní maximy rovnosti účastníků řízení tak Ústavní soud odmítá, aby orgány veřejné moci hledaly opatrovníky v řadách svých zaměstnanců, byť by jejich odborná erudice byla nezpochybnitelná

I když lze obecně konstatovat, že možnosti správního orgánu ke zjištění skutečného místa pobytu účastníka řízení mohou být někdy omezené, je nezbytné před ustanovením opatrovníka z důvodu neznámého pobytu účastníka řízení vyčerpat všechny nabízející se možnosti za účelem zjištění místa pobytu, resp. identifikace osoby čerpající služby.

S ohledem na shora uvedené Ústavní soud uzavírá, že se neztotožňuje s názorem Českého telekomunikačního úřadu, dle něhož se v daném případě z jeho strany nejednalo o formální postup a zájmy opatrovníka, jako zaměstnance ČTÚ, nemohly být v kolizi se zájmy stěžovatele. O formálnosti postupu ČTÚ svědčí i to, že písemnost, kterou měla být učiněna podstatná oprava rozhodnutí v části, kterou byl stěžovatel zavázán k platbě příslušenství pohledávky až do zaplacení, nebyla opatrovníkovi vůbec předána. V dané věci nelze ani odhlédnout od skutečnosti, že v souvislosti s exekučním vymáháním pohledávky se přes značný časový odstup místo pobytu stěžovatele a jeho zaměstnavatele zjistit podařilo.

Ústavní soud tedy uzavírá, že spatřuje porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny ze strany Českého telekomunikačního úřadu v tom, že před ustanovením opatrovníka ne zcela dostatečným způsobem zjišťoval místo pobytu stěžovatele a především jako opatrovníka ustanovil svoji zaměstnankyni, která z povahy věci nemohla účinně hájit jeho práva, o čemž svědčí shora popsaný formální postup, čímž stěžovateli znemožnil účast na řízení a možnost domoci se v něm svých práv. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud přistoupil ke zrušení napadeného rozhodnutí.

Ústavní soud v dané věci neshledal důvody pro odložení vykonatelnosti rozhodnutí. Rovněž nevyhověl návrhu na přiznání náhrady nákladů na právní zastoupení, neboť má za to, že i sám stěžovatel přispěl k tomu, že včas, eventuálně dostatečně, nezajistil, aby příslušné orgány měly úplnou a kontinuální informaci o místě jeho pobytu. Neshledal proto podmínky pro postup podle ustanovení § 62 odst. 4 či § 83 zákona o Ústavním soudu (ostatně majetkové poměry stěžovatel neosvědčil).

Ústavní soud ústavní stížnosti jako opodstatněné vyhověl a v souladu s § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu napadené rozhodnutí zrušil. Návrh na odložení vykonatelnosti rozhodnutí a přiznání náhrady nákladů řízení odmítl dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.