II. ÚS 1140/10
II.ÚS 1140/10 ze dne 29. 4. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti P. K., zastoupeného JUDr. Petrem Morongem, advokátem, se sídlem v Plzni, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni sp. zn. 7 To 2/2010 ze dne 18. února 2010, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, a Krajského státního zastupitelství v Plzni, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 16. dubna 2010 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, jímž byl k jeho odvolání zrušen rozsudek Okresního soudu v Domažlicích č. j. 1 T 101/2008-173 ze dne 26. srpna 2008 ve výrocích o vině pod bodem 4) a 5), a ve výroku o trestu a nově byl stěžovatel uznán vinným v předmětných bodech trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. c) trestního zákona ve znění účinném do 31. prosince 2008 a za tento trestný čin a za další trestné činy, pro něž byl uznán vinným rozsudkem soudu prvního stupně, mu byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání jednoho roku se zařazením do věznice s ostrahou a trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu dvou let, za současného zrušení výroku o trestu rozsudku Okresního soudu Plzeň-sever č. j. 1 T 236/2007-47 ze dne 19. března 2008, ve spojení s usnesením téhož soudu č. j. 1 T 236/2007-130 ze dne 19. ledna 2010, jakož i všech dalších rozhodnutích obsahově na tento výrok navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Stěžovatel tvrdí, že napadeným rozsudkem mu byl v rozporu se zásadou zákazu reformace in peius zpřísněn dříve uložený trest, a tím došlo k porušení jeho základního práva podle čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod.

2. Z tvrzení stěžovatele a z jím předložených listin vyplývá, že byl rozsudkem Okresního soudu Plzeň-sever č. j. 1 T 236/2007-47 ze dne 19. března 2008 uznán vinným trestným činem řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle § 180d trestního zákona v jednočinném souběhu s trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. c) trestního zákona, a za to mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců se zařazením do věznice s dozorem a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu jednoho roku. Jeho odvolání bylo jako nedůvodné zamítnuto usnesením Krajského soudu v Plzni sp. zn. 50 To 337/2008 ze dne 30. července 2008. Následně byl rozsudkem Okresního soudu v Domažlicích sp. zn. 1 T 101/2008 ze dne 26. srpna 2008 uznán vinným trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b) a e) a odst. 2 trestního zákona, trestným činem porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1 a 2 trestního zákona, trestného činu řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle § 180d trestního zákona a trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. c) trestního zákona a za to vše a za sbíhající se trestné činy, za něž byl odsouzen shora uvedeným rozsudkem Okresního soudu Plzeň-sever, mu byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání jednoho roku se zařazením do věznice s ostrahou, a dále trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu dvou let, za současného zrušení výroku o trestu shora uvedeného rozsudku Okresního soudu Plzeň-sever a všech rozhodnutí na něj obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání a než o něm bylo rozhodnuto, bylo usnesením Okresního soudu Plzeň-sever č. j. 1 T 236/2007-130 ze dne 19. ledna 2010 rozhodnuto, že se nevykoná část trestu odnětí svobody v trvání jednoho měsíce a trest zákazu činnosti v trvání jednoho roku, k jejichž uložení došlo výše uvedeným rozsudkem téhož soudu ze dne 19. 8. 2008, č. j. 1 T 236/2007-47. Konečně bylo Krajským soudem v Plzni vyneseno rozhodnutí, které je napadeno ústavní stížností.

3. V ústavní stížnosti je konkrétně namítáno, že odvolací soud v situaci, kdy stěžovatele již oproti rozsudku soudu prvního stupně neuznával vinným trestným činem podle § 180d trestního zákona, uložil trest odnětí svobody přísnější celkem o šest, resp. sedm měsíců, a trest zákazu činnosti přísnější o jeden rok. To by bylo možné v případě, že by odvolání podal též státní zástupce, a to v jeho neprospěch, což se však nestalo.
4. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, a proto se zabývá eventuálním porušením práv chráněných podústavními předpisy ze strany obecných soudů jen tehdy, pokud takové porušení znamená porušení základních práv a svobod, zaručených ústavním pořádkem (srov. sp. zn. I. ÚS 68/93, N 17/1 SbNU 123). O nic takového ale v posuzovaném případě nejde.

5. Argumentace stěžovatele je založena na tom, že trest ukládaný za více trestných činů se rovná součtu trestů za tyto trestné činy. Jen v takovém případě lze v situaci, že je odvolacím soudem ukládán trest za méně trestných činů hovořit o tom, že trest musí být menší, má-li být dodržena zásada zákazu reformace in peius. Tuzemské trestní právo však není vybudováno na zásadě kumulační, nýbrž na zásadě absorpční, podle níž se souhrnný či úhrnný trest ukládají podle toho zákonného ustanovení, které se vztahuje na čin nejpřísněji trestný, přičemž u všech mírnějších trestných činů v podstatě jde o upuštění od potrestání (srov. Šámal, P. a kol.: Trestní zákoník I. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009. s. 499). Tím byl v posuzovaném případě trestný čin porušování domovní svobody podle § 238 odst. 2 trestního zákona, jehož sazba nebyla nyní účinným trestním zákoníkem změněna (§ 178 odst. 2) a právě v rámci jeho trestní sazby byl stěžovateli souhrnný trest odnětí svobody odvolacím soudem ukládán.

6. Při úvaze o konkrétní výměře tohoto trestu jakož i při úvaze o trestu zákazu činnosti dospěl odvolací soud k závěru, že s ohledem na konkrétní okolnosti daného případu a osobu stěžovatele byl trest uložený soudem prvního stupně nepřiměřeně mírným, a proto neshledal prostor pro jeho zmírnění (str. 7-8 rozsudku). Z toho lze uzavřít, že odvolací soud rozhodl zcela v souladu s vlastními kompetencemi, a že jeho rozhodnutí bylo předvídatelné. V žádném případě se přitom nejednalo o zpřísnění trestu, jak to mechanicky (či spíše kupecky) chápe stěžovatel. Rovněž trestnost činu byla posuzována podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán, a proto vůbec není na místě tvrzení o porušení čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod.

7. Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. dubna 2010

Dagmar Lastovecká předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.