II. ÚS 1139/09
II.ÚS 1139/09 ze dne 28. 6. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka (soudce zpravodaj) a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti JUDr. P. N., zastoupeného JUDr. Václavem Rubášem, advokátem se sídlem Plzeň, Jiráskovo náměstí 816/4, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. února 2009 č. j. 14 Cmo 520/2007-250, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 4. května 2009, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku, jímž mělo být zasaženo do jeho ústavně zaručených práv, a to práva na řádný a spravedlivý proces dle čl. 4 a čl. 90 Ústavy České republiky a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Stěžovatel poukazuje na účelové tvrzení žalovaného o tom, že částka 3 528 782 Kč byla uhrazena na základě příkazu k úhradě ze dne 24. dubna 1996, přičemž vyslovuje přesvědčení, že toto nepravdivé tvrzení není ničím jiným než reakcí na odůvodnění prvního rozsudku odvolacího soudu, v němž se uvádí, že žalovaný v rámci své procesní obrany nenamítal, že by žalovanou částku stěžovateli uhradil. Pokud vzal odvolací soud za prokázané, že na účet stěžovatele byla sporná částka poukázána, takový závěr z provedeného dokazování nevyplývá. Jde o extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy (viz rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 166/95, sp. zn. I. ÚS 101/97, sp. zn. IV. ÚS 698/05). Stěžovatel má za to, že odvolací soud pochybil i z procesního hlediska, neboť důkaz potvrzením banky o úhradě sporné částky provedl, ačkoli tvrzení žalovaného o zaplacení bylo učiněno až v souvislosti s dovoláním, tedy v rozporu s ustanovením § 119a o. s. ř. Nadto označuje předmětný důkaz za padělaný, když příkaz k úhradě nemohl být proveden z účtu, který v době údajného provedení příkazu neexistoval. Poukazuje přitom na znalecký posudek, který si zadal u soudní znalkyně z oboru písmoznalectví, podle kterého podpisy na potvrzení banky jsou technickými padělky.

K ústavní stížnosti se vyjádřil účastník řízení Vrchní soud v Praze. Ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění svého rozsudku i na závěry jemu předcházejícího kasačního rozhodnutí Nejvyššího soudu, jimiž byl v dalším řízení vázán. Upozornil na to, že dané řízení není žádným z řízení, pro které platí koncentrace řízení. Pokud stěžovatel přišel s tvrzením, že listinný důkaz (potvrzení Investiční a poštovní banky) je padělaný, vrchní soud odkázal na protokol o jednání z 18. 11. 2008, při němž stěžovatel výslovně pravost této listiny nepopřel. Ústavní stížnost nepovažuje za důvodnou.

V replice na podané vyjádření Vrchního soudu v Praze stěžovatel upozornil na to, že při jednání dne 9. února 2009 předložil vyjádření k tvrzením žalovaného a listinným důkazům předloženým u jednání, kde výslovně popřel úhradu sporné částky, uvedl, že potvrzení banky je falzifikát a že žádné prohlášení, které předložil žalovaný, neučinil. Na dokreslení situace poukázal na nestandardní postup vrchního soudu, kdy před jednáním dne 9. února 2009 vyšel právní zástupce žalovaného společně se soudkyní z její kanceláře a následně s ní šel rovnou do jednací síně.

Z obsahu spisu Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 49 Cm 233/2009 (46 Cm 187/2001), bylo zjištěno následující:

Stěžovatel se žalobou domáhal po žalovaném Ing. V. R. zaplacení částky 3 528 782 Kč s přísl. úrokem z titulu vypořádání obchodního podílu stěžovatele na zanikající společnosti LINORA, s .r. o., a tím vyrovnání rozdílu obchodních podílů v nově vzniklých společnostech mezi jednotlivými společníky. Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 1. 11. 2004 č. j. 46 Cm 187/2001-136 žalobu zamítl. Vyšel ze zjištění, že společenskou smlouvou ze dne 11. ledna 1994 byla založena společnost Linora, s. r. o., zapsaná do obchodního rejstříku dne 8. března 1994. Následně se oba společníci (stěžovatel a žalovaný) dohodli na jejím zrušení rozdělením na dvě nové společnosti Linora, spol. s r. o., a PN INVEST Dobříš s. r. o., což bylo realizováno na základě písemného prohlášení společníků ze dne 29. února 1996, rozhodnutím valné hromady ze dne 8. března 1996 o rozdělení společnosti a smlouvou ze dne 26. dubna 1996. Soud konstatoval, že konečná podoba této smlouvy, o níž stěžovatel opíral svůj nárok, je v ujednání o určení subjektu povinného k platbě 3 528 782 Kč i oprávněného subjektu v příkrém rozporu s písemným prohlášením a rozhodnutím valné hromady a dává za pravdu žalovanému, který odsouhlasil návrh smlouvy v podobě, kdy je jako povinný subjekt označena společnost Linora, spol. s r. o, a oprávněný subjekt je společnost PN INVEST Dobříš, s .r. o., neboť v tomto znění je v souladu se svými nedílnými součástmi. Nešlo tedy o vypořádání obchodního podílu společníka - stěžovatele ve zrušené obchodní společnosti. Soud posoudil část smlouvy, v níž bylo uvedeno, že k majetkovému vyrovnání společnosti zaplatí žalovaný stěžovateli 3 528 782 Kč jako absolutně neplatnou a žalobu jako nedůvodnou zamítl.

O odvolání stěžovatele rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 11. října 2005 č. j. 14 Cmo 49/2005-164 (ve znění opravného usnesení), jímž rozhodnutí soudu prvního stupně změnil s výjimkou části příslušenství tak, že žalobě vyhověl. Na rozdíl od soudu prvního stupně z obsahu sporné části smlouvy ze dne 26. dubna 1996 vyvodil, že je zde jasně a srozumitelně formulován závazek žalovaného zaplatit stěžovateli částku 3 528 782 Kč.

Žalovaný napadl rozsudek odvolacího soudu dovoláním, na jehož základě Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Připomněl, že povinností odvolacího soudu podle ustanovení § 266 odst. 3 obch. zák. bylo vykládat obsah smlouvy ve vzájemné souvislosti s písemným prohlášením obou společníků a zápisem z valné hromady, které byly nedílnou součástí smlouvy. Za stavu, kdy čl. II. odst. 3 smlouvy, z něhož lze dovodit, že úmyslem společníků bylo provést vypořádání nerovnoměrného rozdělení majetku mezi nově vzniklé společnosti, mezi společníky s tím, že plnění mělo být poukázáno na účet PN INVEST Dobříš, s. r. o., nekorespondoval s bodem 3 odst. 7 zápisu z valné hromady, z něhož vyplývá, že úmyslem společníků bylo provést vypořádání nerovnoměrného rozdělení majetku mezi nově vzniklé společnosti zvýšením majetku LINORA, spol. s r. o., o částku 3 528 782 Kč, měl tedy odvolací soud vyložit, jaká byla vůle stran při uzavírání smlouvy. Jako jedno z kritérií měl použít následné chování stran smlouvy, tj. mimo jiné, zda LINORA, spol. s r. o., spornou částku 3 528 782 Kč společnosti PN INVEST zaplatila a ta si ji ponechala.

Vrchní soud poté, vázán právním názorem vysloveným ve zrušujícím rozsudku Nejvyššího soudu, doplnil dokazování a z nově provedených důkazů vzal za prokázané, že na účet znějící na jméno stěžovatele byla dne 24. dubna 1966 (správně 1996) poukázána částka 3 528 782 Kč, která je dle potvrzení Investiční a Poštovní banky majetkovým vyrovnáním společnosti LINORA, s. r. o., před jejím rozdělením. Se závěrem soudu prvního stupně, pro který žalobu zamítl, se proto ztotožnil.

Jak Ústavní soud dále zjistil z obsahu spisu Krajského soudu v Plzni, stěžovatel požádal o obnovu řízení vedeného u vrchního soudu pod sp. zn. 14 Cmo 520/2007 s tím, že zde je důkaz - znalecký posudek z oboru písmoznalectví, který nemohl bez své viny v původním řízení uplatnit a který dokládá, že potvrzení Investiční a Poštovní banky ze dne 24. 4. 1996 je padělané. Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 17. 12. 2010 obnovu řízení povolil, Vrchní soud v Praze však svým usnesením ze dne 7. 3. 2012 na základě odvolání žalovaného rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu na obnovu řízení zamítl. Odvolací soud zopakoval dokazování předmětným znaleckým posudkem a originálem potvrzení banky a zjistil, že znalecký posudek se nezabývá tím, zda potvrzení banky je či není falzifikát, tedy neověřoval pravost originálu předmětného potvrzení, ale byl zpracován toliko za účelem zodpovězení otázky, zda jsou podpisy na potvrzení originálními podpisy nebo se jedná o kopii těchto podpisů. Pokud znalkyně v závěru konstatuje, že podpisy na potvrzení jsou technické padělky vzniklé překopírováním podpisů z potvrzení ze dne 4. 5. 1995, dle názoru odvolacího soudu nelze za padělek bez dalšího považovat listinu, kdy do xerografického podkladu (formuláře) je doplněn text na psacím stroji. Dospěl tak k závěru, že znalecký posudek, jímž byla podložena žaloba na obnovu řízení, nelze mít bez dalšího za důkaz způsobilý zpochybnit předpoklady, na nichž bylo hodnocení důkazů v původním řízení založeno. Navíc žalobci (stěžovateli) nic nebránilo, aby v průběhu původního řízení učinil návrh na znalecké zkoumání pravosti předmětného potvrzení, byla-li z jeho strany o jeho pravosti pochybnost. Takového důkazu se však nedožadoval.
Po zvážení stížnostních námitek i obsahu spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatel vyslovuje nesouhlas se skutkovými a právními závěry odvolacího soudu, přičemž napadá i jeho procesní postup v souvislosti s doplňováním dokazování v odvolacím řízení. Ve svých argumentech ovšem pomíjí skutečné postavení Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti (srov. čl. 83 Ústavy), jehož úkolem není zjišťování a hodnocení skutkového stavu či výklad podústavního práva a jeho aplikace v konkrétní řešené věci. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasáhnout jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody stěžovatele v důsledku postupu, jenž je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Nic takového však v projednávaném případě zjištěno nebylo.

Při posouzení důvodnosti stěžovatelem uplatněných námitek nemůže Ústavní soud odhlédnout od právního názoru Nejvyššího soudu, vysloveného ve zrušujícím rozhodnutí, který byl pro další postup odvolacího soudu závazný (srov. § 243d odst. 1, věta druhá a § 226 o.s.ř.), a proti němuž stěžovatel žádné námitky nevznáší. Dovolací soud totiž v podstatě přisvědčil postupu soudu prvního stupně, který na rozdíl od soudu odvolacího nevycházel pouze ze znění sporné části smlouvy, ale i z obsahu jejích nedílných součástí - písemného prohlášení obou společníků ze dne 29. 2. 1996 a ze zápisu z valné hromady ze dne 8. 3. 1996, a všechny tři uvedené dokumenty vyložil ve vzájemné souvislosti, přičemž za použití ustanovení § 266 obch. zák. zjišťoval, jaká byla vůle stran při uzavírání smlouvy. S ohledem na obsah rozhodnutí valné hromady, vymezující zcela konkrétní způsob rozdělení majetku zanikající společnosti, posoudil spornou část smlouvy, která je v příkrém rozporu s rozhodnutím valné hromady, jako absolutně neplatnou, přičemž i z dalšího provedeného dokazování vyvodil, že to byla společnost Linora, spol. s r. o. ( nikoli žalovaný) která byla povinna na základě rozhodnutí valné hromady zaplatit společnosti PN INVEST Dobříš, s. r. o. (nikoli stěžovateli) částku 3 528 782 Kč.

Obdobně měl tedy na základě pokynů dovolacího soudu postupovat i soud odvolací, přičemž měl jako jedno z kritérií použít chování stran v souvislosti s uzavřením smlouvy, mj. také to, zda Linora spol., s r .o., uvedenou částku společnosti PN INVEST zaplatila. Na toto naznačené kritérium odvolací soud soustředil další dokazování. Nelze proto dospět k závěru, který vyslovuje stěžovatel v ústavní stížnosti, že odvolací soud tím, že přistoupil k doplnění dokazování, překročil své zákonné (i ústavní) meze, když pouze plnil pokyny dovolacího soudu, kterými byl vázán.

Pokud odvolací soud následně vyložil za použití ustanovení § 266 obch. zák. vůli stran při uzavírání smlouvy se zřetelem ke všem okolnostem případu, vyplývajícím i z rozhodnutí valné hromady a samotného jednání o uzavření dané smlouvy, přičemž přihlédl i ke zjištění, že na účet znějící na jméno stěžovatele byla dne 24. 4. 1996 poukázána částka 3 528 782 Kč jako majetkové vyrovnání společnosti LINORA s.r.o. před jejím rozdělením, a uzavřel, že se ztotožňuje se závěry soudu prvního stupně, pro které byla žaloba zamítnuta, z ústavního hlediska nelze jeho závěru cokoli vytknout. Ústavní soud neshledává v argumentačním postupu odvolacího soudu i soudu prvního stupně, z jehož závěrů odvolací soud vycházel, nelogické či účelové konstrukce, které by svědčily o libovůli při interpretaci příslušných zákonných ustanovení či o extrémním rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Z odůvodnění obou rozhodnutí je dostatečně zřejmé, které skutečnosti byly zjištěny, jakými úvahami se soudy řídily a která ustanovení zákona na zjištěný skutkový stav použily a Ústavní soud neshledal žádný důvod k tomu, aby jejich skutkové a právní závěry přehodnocoval.

Stěžovatel sice v řízení před odvolacím soudem označil potvrzení banky o zaplacení sporné částky za falzifikát, nenavrhl však znalecké zkoumání pravosti uvedeného dokumentu a toto své procesní pochybení se snažil dohnat cestou žaloby na obnovu řízení vedeného u Vrchního soudu v Praze, v rámci něhož předložil znalecký posudek z oboru písmoznalectví. V tomto směru Ústavní soud poukazuje na závěry vrchního soudu učiněné v usnesení ze dne 7. 3. 2012, že znalecký posudek, jímž byla žaloba na obnovu řízení podložena, není důkazem způsobilým zpochybnit předpoklady, na nichž bylo hodnocení důkazů v původním řízení založeno, a nadto, že stěžovateli nic nebránilo, aby provedení tohoto důkazu navrhl v původním řízení. Proto ani v řízení o ústavní stížnosti se stěžovatel nemůže úspěšně dovolávat závěrů uvedeného znaleckého posudku.

Ústavní soud tedy nedospěl k závěru, že by v řízení před Vrchním soudem v Praze došlo k porušení ústavně garantovaného práva stěžovatele na řádný a spravedlivý proces. Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. června 2012

Stanislav Balík, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.