II. ÚS 1127/13
II.ÚS 1127/13 ze dne 23. 10. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Jaroslava Fenyka ve věci ústavní stížnosti M. Z., zastoupeného Mgr. Dr. Petrem Skalkou, advokátem se sídlem Olomoucká 2613/4, Prostějov, proti rozsudku Okresního soudu v Prostějově č. j. 1 T 190/2011-76 ze dne 16. 4. 2012, usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 8 To 201/2012-95 ze dne 5. 6. 2012 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 4 Tdo 1536/2012-198 ze dne 8. 1. 2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhal se stěžovatel zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva, zakotvená v čl. 36, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Jak Ústavní soud z připojeného spisového materiálu zjistil, rozsudkem Okresního soudu v Prostějově (dále též "okresní soud") č. j. 1 T 190/2011-76 ze dne 16. 4. 2012 byl stěžovatel uznán vinným přečinem zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1, 3 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění rozhodném, jehož se měl dopustit, zkráceně řečeno tím, že v době od března 2008 do července 2011, s výjimkou v rozsudku uvedenou, záměrně ničím nepřispěl na výživu své nezletilé dcery, ač mu tato povinnost plynula z ustanovení zákona o rodině a z pravomocného rozsudku Okresního soudu v Prostějově č. j. P 59/2002-162 ze dne 31. 5. 2007, kterým byla stanovena vyživovací povinnost stěžovatele na nezletilou ve výši 500 Kč měsíčně, a uvedeného jednání se dopustil přesto, že byl v posledních třech letech za takový čin již odsouzen. Za popsanou trestnou činnost nalézací soud stěžovateli uložil trest odnětí svobody v trvání dvou roků, jež měl být vykonán ve věznici s ostrahou.

Odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně (dále též "krajský soud") usnesením č. j. 8 To 201/2012-95 ze dne 5. 6. 2012 zamítl podle § 256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, jako nedůvodné.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud usnesením č. j. 4 Tdo 1536/2012-198 ze dne 8. 1. 2013 podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné.

Stěžovatel se v dalším obrátil na Ústavní soud. V ústavní stížnosti namítal porušení svého práva na spravedlivý proces, k němuž mělo dojít v důsledku rozhodnutí soudu prvního stupně konat hlavní líčení dne 16. 4. 2012 v jeho nepřítomnosti, a to navzdory skutečnosti, že se řádně z nařízeného hlavního líčení písemně omluvil pro přetrvávající pracovní neschopnost, přičemž výslovně uvedl, že žádá okresní soud o odročení jednání, aby se mohl osobně hájit před soudem. Následný postup obecných soudů shledával stěžovatel za rozporný s ustanovením § 202 odst. 2 trestního řádu a současně s ustanovením § 2 odst. 13, § 33 odst. 1 a § 92 odst. 2 trestního řádu s tím, že mu tak bylo odejmuto právo osobní účasti na hlavním líčení, právo podrobně se vyjádřit k vzneseným obviněním, jakož i právo vyjádřit se ke všem skutečnostem a k důkazům. Za věcně nesprávnou v této souvislosti stěžovatel označil argumentaci soudu prvního stupně, kterou pak následně převzal soud odvolací i dovolací, podle níž se stěžovatel z účasti u hlavního líčení nijak neomluvil, což je však v přímém rozporu s obsahem trestního spisu. Z něj vyplývá, že písemná omluva stěžovatele se žádostí o odročení hlavního líčení byla do datové schránky okresního soudu doručena dne 15. 4. 2012 v 19:57:02 hod. Skutečnost, že omluva nebyla rozhodujícímu soudci předána před zahájením hlavního líčení, ale až po ukončení, nelze podle stěžovatele přičítat k jeho tíži. Nepříznivý zdravotní stav stěžovatele byl navíc soudu znám od 20. 1. 2012, přičemž za stavu, kdy soud neměl dne 16. 4. 2012 k dispozici informaci, zda pracovní neschopnost stěžovatele byla ukončena či ještě trvá, mělo dojít k odročení hlavního líčení. Stěžovatel mimo to vyjádřil přesvědčení o absenci naplnění podmínek dle § 202 odst. 2 trestního řádu, konkrétně že věc lze spolehlivě rozhodnout i bez přítomnosti obžalovaného, neboť v době konání hlavního líčení nebyl v rozporu s ustanovením § 2 odst. 5 trestního řádu zjištěn skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí. Nalézací soud, jak vyplývá z odůvodnění jeho rozhodnutí, neznal aktuální osobní a příjmové poměry stěžovatele ani jeho skutečný zdravotní stav, přestože právě tyto skutečnosti výrazně ovlivňují stěžovatelovu schopnost hradit výživné. Ve vztahu ke sdělení své ošetřující lékařky, které dne 18. 4. 2012 telefonicky poskytla soudci nalézacího soudu, a podle něhož byl schopen hlavního líčení se zúčastnit, stěžovatel podotkl, že jeho pracovní neschopnost nadále trvala a že lékařka nedisponovala ucelenými aktuálními informacemi. Poskytnutí této informace bez jeho předchozího souhlasu navíc stěžovatel považoval za porušení lékařského tajemství, v důsledku čehož ji nebylo možno jako nezákonný důkaz použít v jeho neprospěch.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ve své rozhodovací praxi dává Ústavní soud setrvale najevo, že ochrana právům - v oblasti trestního soudnictví vymezená jeho účelem, tj. požadavkem náležitého zjištění trestných činů a podle zákona spravedlivého potrestání jejich pachatelů - je ústavně svěřena obecným soudům, jimž je současně uloženo, aby při výkonu spravedlnosti postupovaly zákonem stanoveným způsobem. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů o vině pachatele trestného činu a o uloženém trestu z hlediska jejich zákonnosti či dokonce správnosti ani v tomto směru není oprávněn přehodnocovat důkazy obecnými soudy provedené. Důvod ke zrušení soudního rozhodnutí je dán pouze za situace, kdy lze uvažovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, které z těchto důkazů soud učinil, a právními závěry soudu, jinými slovy, kdy jeho rozhodnutí svědčí o možné libovůli [srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)].

Takové pochybení, jež by vyžadovalo jeho zásah, Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Jak bylo ověřeno, obecné soudy opřely svá rozhodnutí o adekvátní důkazy, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu nezbytném pro jejich rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5 trestního řádu. Úvahy, jimiž se řídily při jejich hodnocení, vyložily dostatečně zevrubně, tedy i v podobě, jež poskytuje potřebný podklad pro kontrolu správnosti na nich založených skutkových závěrů. Jejich reflexí dospěly k přiléhavému závěru o spáchání předmětného skutku stěžovatelem, prostého zjevného faktického omylu či logického excesu.

Jen ve stručnosti lze připomenout, že dle zjištění obecných soudů stěžovatel, ač vědom si své vyživovací povinnosti, tuto neplnil, resp. se jejímu plnění vyhýbal. O jeho možnostech a schopnostech platit nezletilé dceři minimální, spíše symbolické výživné ve výši 500 Kč měsíčně přitom na straně obecných soudů nepanovaly žádné pochybnosti.

Na podkladě řečeného je Ústavní soud nucen konstatovat, že stěžovatel se prostřednictvím předloženého návrhu po něm domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho názoru, přičemž v ústavní stížnosti pouze opakuje, resp. dále rozvíjí argumentaci uplatňovanou v předchozích opravných prostředcích, s níž se již obecné soudy bezezbytku vypořádaly. Takto pojatá ústavní stížnost však Ústavní soud staví právě do role další opravné instance, která mu, jak vyslovil již v řadě svých rozhodnutí, nepřísluší.

Pochybení ústavního rozměru nebylo zjištěno ani v náhledu obecných soudů na konání hlavního líčení dne 16. 4. 2012 v nepřítomnosti stěžovatele. Je nepochybným ústavněprávně relevantním požadavkem, aby měl obviněný reálnou možnost zúčastnit se jednání a tedy vyjádřit se před soudem k tomu, co je mu kladeno za vinu, jakož i k důkazům, na nichž je obžaloba založena, a možnost klást svědkům otázky. V tomto směru je třeba právo obviněného osobně se zúčastnit řízení před soudem a právo být slyšen podle čl. 38 odst. 2 Listiny považovat za základní prvek práva na spravedlivý proces. K uplatnění tohoto základního práva pak mají obecné soudy povinnost vytvořit obviněnému prostor, a to zejména za situace, kdy on sám na účasti u veřejného jednání trvá, nebo za situace, kdy řádně a včas soudu oznámí, že se nemůže veřejného jednání z objektivních důvodů zúčastnit, a případně vyjádří právní zájem na tom, aby se jej mohl zúčastnit v budoucnu, např. tím, že sám či prostřednictvím svého právního zástupce požádá o jeho odročení [srov. nález sp. zn. I. ÚS 2971/09 ze dne 17. 2. 2010 (N 28/56 SbNU 315)].

Při realizaci práv zaručených podle čl. 38 odst. 2 Listiny však nelze odhlédnout od toho, že základní procesní práva nejsou samoúčelná a absolutní. Tato práva, stejně jako všechna ostatní základní práva a svobody, jsou obecně omezena svoji podstatou, tj. účelem, kterému slouží. Každý případ je proto nutno posuzovat individuálně, včetně toho, zda obviněnému byla poskytnuta reálná možnost předstoupit před soud a k věci se vyjádřit (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 1170/10 ze dne 21. 6. 2010, dostupné na http://nalus.usoud.cz).

V nyní projednávané věci obecné soudy dovodily, že stěžovatel takovou možnost měl, nicméně ji nevyužil. Ústavní soud v podrobnostech odkazuje především na odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu (str. 4 - 6), jež shledává v daném ohledu nejen za vyčerpávající, ale i ústavně konformní. Shodně s dovolacím soudem nepovažuje pak Ústavní soud omluvu stěžovatele z účasti u hlavního líčení dne 16. 4. 2012, zaslanou ve večerních hodinách dne předcházejícího dni konání hlavního líčení, za včasnou a řádnou. Jednak stěžovatel byl o konání, na jeho vlastní žádost odročeného, hlavního líčení stanoveného na den 16. 4. 2012 v 8,30 hod s dostatečným předstihem informován (předvolání mu bylo doručeno dne 23. 1. 2012). Dále nelze přehlédnout vyjádření ošetřující lékařky stěžovatele (úřední záznam ze dne 18. 4. 2012, založený na č. l. 79 spisu), z něhož vyplývá, že stěžovatel byl naposledy vyšetřen dne 30. 3. 2012, tudíž měl dostatek času k tomu, aby svou zamýšlenou neúčast u hlavního líčení soudu sdělil a odůvodnil. Dle sdělení lékařky byl navíc stěžovatel schopen se hlavního líčení zúčastnit. K námitce stěžovatele ohledně nezákonnosti získání vyjádření ošetřující lékařky Ústavní soud poukazuje na § 8 odst. 5 trestního řádu ve spojení s § 51 odst. 2 písm. d) zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (zákon o zdravotních službách), ve znění pozdějších předpisů, jež soudce k tomuto postupu opravňuje.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu, neshledávaje ve stěžovatelově případě porušení práva na spravedlivý proces, ani porušení jiných základních práv zaručených mu ústavním pořádkem České republiky, nezbylo než ústavní stížnost dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. října 2013 Jiří Nykodým, v.r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.