II. ÚS 1125/09
II.ÚS 1125/09 ze dne 11. 3. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Jiřího Nykodýma a Stanislava Balíka ve věci ústavní stížnosti L. B., zastoupeného kolizním opatrovníkem veřejným ochráncem práv, právně zastoupeného JUDr. Jindřiškou Martinovou, advokátkou se sídlem Plynárenská 671, Kolín, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. 5. 2006, č. j. 36 C 2/2006-20, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 11. 2006, č. j. 1 Co 275/2006-39, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2009, č. j. 30 Cdo 3792/2007-64, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, doplněnou podáním právní zástupkyně stěžovatele ze dne 3. 8. 2009, domáhal se stěžovatel zrušení zamítavého rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. 5. 2006, č. j. 36 C 2/2006-20, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 11. 2006, č. j. 1 Co 275/2006-39, potvrzujícího rozhodnutí soudu prvního stupně, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2009, č. j. 30 Cdo 3792/2007-64, kterým bylo jeho dovolání odmítnuto jako nepřípustné. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva, jež jsou mu garantována čl. 2 odst. 3, čl. 10 odst. 1, čl. 30 odst. 2 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Uvedená rozhodnutí byla vydána v řízení, v němž se navrhovatel, jako osoba omezená ve způsobilosti k právním úkonům, domáhala žalobou na ochranu osobnosti proti svému stálému opatrovníkovi - Městu Poděbrady (dále jen "vedlejší účastník") zaplacení náhrady nemajetkové újmy v penězích v celkové výši 10.100.000,- Kč. Podle odůvodnění ústavní stížnosti je stěžovatel přesvědčen, že vedlejší účastník poškozuje jeho práva ve smyslu čl. 30 odst. 2 a čl. 2 odst. 3 Listiny, neboť mu jakožto jeho opatrovník odmítl uhradit lék. Stěžovatel je v invalidním důchodu a po zaplacení nájemného, inkasních plateb a pokrytí zcela základních životních potřeb, mu již nezbývají finanční prostředky na léky, na které musí doplácet. Přestože tedy žádal opatrovníka v předstihu o úhradu léku, kdy hrozilo propadnutí receptu, opatrovník nijak nejednal. Stěžovatel se dále cítí být poškozen jednáním vedlejšího účastníka, který o něm neoprávněně šířil a zveřejňoval nepravdivé údaje, čímž byla ohrožována jeho dobrá pověst. Obrátil se proto na soud, který však obě podané žaloby na ochranu osobnosti (spojeny ke společnému projednání) zamítl a navrhovatel posléze neuspěl ani u odvolacího a dovolacího řízení. Nyní se obrací na Ústavní soud a žádá o zrušení napadených rozhodnutí.

Předtím, než Ústavní soud přistoupil k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí, byl nucen vyřešit otázku zastoupení navrhovatele v řízení před Ústavním soudem, neboť stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Nymburce ze dne 10. 5. 2004, č. j. Nc 561/2003-83, omezen ve způsobilosti k právním úkonům a jako řádný opatrovník mu byl usnesením téhož soudu ze dne 16. 3. 2005, č. j. P 346/2004-35, ustanoven vedlejší účastník. S ohledem na tyto okolnosti případu Ústavní soud shodně jako ve věci vedené pod sp. zn. II. ÚS 306/05 shledal v rozporu se zájmy stěžovatele, aby ustanovený opatrovník vystupoval v řízení jako jeho zástupce. Ústavní soud proto za přiměřeného použití ustanovení § 29 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a § 30 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"), ve spojení s ustanovením § 63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozhodl ustanovit stěžovateli jako kolizního opatrovníka pro řízení před Ústavním soudem veřejného ochránce práv, který přípisem ze dne 23. 9. 2009 se svým ustanovením souhlasil.

Na základě výzvy Ústavního soudu se poté vyjádřil i k samotné ústavní stížnosti. V podání ze dne 26. 2. 2010 dal veřejný ochránce práv najevo, že neshledává návrh stěžovatele důvodným a navrhl jeho zamítnutí. Zásahy, o které stěžovatel opíral žalobu na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění, nebyly takové povahy a intenzity, aby byly způsobilé poškodit stěžovatele v jeho psychické, fyzické a morální integritě. Napadená rozhodnutí soudů označil veřejný ochránce práv co do odůvodnění za srozumitelná, bezrozporná, ani řízení podle něho netrpí žádnou vadou, pro kterou by bylo možné hovořit o porušení práva na spravedlivý proces. K namítanému zásahu do ústavně zaručeného práva na pomoc v hmotné nouzi dle čl. 30 odst. 2 Listiny pouze okrajově odkázal na ustanovení § 2 odst. 5 písm. a) zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění pozdějších předpisů, jehož aplikace by přicházela za určitých okolností v úvahu, ne však v tomto případě.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.

Předně je třeba konstatovat, že stěžovatel nevybavil svou ústavní stížnost ústavněprávně relevantními argumenty, pouze opakuje své námitky uplatněné v předchozím řízení týkající se jednání vedlejšího účastníka, které ho údajně poškozuje a které ho vedlo k podání příslušných žalob na ochranu osobnosti. Jak již ovšem připomněl ve svém rozhodnutí Vrchní soud v Praze, subjektivní pocit stěžovatele o narušení jeho osobnostních práv není pro posouzení věci právně významný, a to s ohledem na objektivní hledisko, které vznik občanskoprávní odpovědnosti dle § 13 občanského zákoníku vyžaduje. Právo na proplacení léku není rozhodně součástí základních práv na ochranu osobnosti a nevyplývá ani z žádného platného právního předpisu. Totéž platí i v případě tvrzeného porušení čl. 30 odst. 2 Listiny, tj. práva na pomoc v hmotné nouzi, které je podmíněno zákonnou úpravou. Pokud jde o druhý tvrzený zásah, má stěžovatel zřejmě na mysli jednání vedlejšího účastníka, jenž mu do občanského průkazu zapsal údaj o omezení způsobilosti k právním úkonům. Ani v tomto případě nedošlo k zásahu do osobnostních práv, neboť se jednalo o výkon zákonem stanovené povinnosti.

Ústavní soud závěrem uvádí, že neshledal v činnosti jednajících soudů porušení hmotněprávních či procesněprávních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele. Obecné soudy dospěly ke svým závěrům na základě ústavně konformní interpretace rozhodných právních norem (primárně § 11 a § 13 občanského zákoníku), svá rozhodnutí přehledně, logicky, srozumitelně a podrobně odůvodnily, přičemž se dostatečně vypořádaly se všemi rozhodujícími skutečnostmi. Ústavní soud tedy nemá nic, co by jim z ústavněprávního hlediska vytknul.

Ústavní stížnost byla proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. března 2010

Dagmar Lastovecká předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.