II. ÚS 1123/10
II.ÚS 1123/10 ze dne 6. 5. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti P. N., zastoupeného JUDr. Mgr. Tomášem Gureckým, advokátem Advokátní kanceláře v Ostravě, Josefa Skupy 1639/21, adresa pro doručování Elektrárenská 125, Frýdlant nad Ostravicí, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 1. 2010 sp.zn. 15 Co 457/2009 a rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 20. 5. 2009 sp.zn. 27 C 470/2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 4 odst. 1 a 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozsudků, kterými byl zavázán k zaplacení částky 19 873,80 Kč s 3 % úrokem z prodlení a nákladů řízení. (Rozhodnutím Krajského soudu byl změněn výrok soudu prvního stupně tak, že žalobci byl přiznán úrok z prodlení až ode dne podání žaloby.) Předmětná částka představuje cenu za inzeráty stěžovatele, které byly žalobcem vytištěny v deníku Mladá fronta dnes.

Stěžovatel nesouhlasí se skutkovými a právními závěry obecných soudů. Zejména namítá, že mezi stranami nedošlo k uzavření smlouvy, žalobce v soudním řízení neprokázal, že jeho zaměstnanec byl písemně zplnomocněn k uzavírání smluv, k údajnému uzavření smlouvy nedošlo v místě podnikání stěžovatele, stěžovatel nebyl seznámen se Všeobecnými obchodními podmínkami pro inzeráty a prospektové přílohy a neznal cenové podmínky, za kterých by mělo dojít k uzavření smlouvy. Žalobce neprokázal, že by předmět smlouvy splnil a stěžovatel si nevzpomíná, že by obdržel od žalobce nějaké výzvy k zaplacení předmětné částky. Porušení svých práv spatřuje stěžovatel i v tom, že náklady řízení několikanásobně překračují žalovanou částku.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.

Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru, přičemž v ústavní stížnosti uvádí tytéž argumenty, se kterými se již obecné soudy vypořádaly. Ústavní stížnost v podstatě neobsahuje ústavněprávní argumentaci a stěžovatel se omezuje pouze na odkaz na porušení uvedených základních práv. Ústavní soud tak staví právě do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší.

S ohledem na uvedenou argumentaci ústavní stížnosti a na rozsah svých kompetencí se proto Ústavní soud zaměřil na zjištění, zda v řízení byly dodrženy principy hlavy páté Listiny, zda soudy neodůvodněně nevybočily ze zákonných standardů dokazování, zda hodnocení důkazů a z něj dovozené skutkové závěry nejsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu.

Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno důkladné dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav, který opravňoval obecné soudy k přijetí rozhodnutí. Dokazování se uskutečnilo v intencích občanského soudního řádu a je zřejmé, že důkazy jak listinné, tak důkazy provedené výslechem svědků byly hodnoceny jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti. Ze zjištěného skutkového stavu soudy dovodily, že mezi účastníky došlo ke konkludentnímu uzavření nepojmenované smlouvy ve smyslu ust. § 269 odst. 2 a násl. obchodního zákoníku. Soudy vzaly za prokázané, že stěžovatel byl seznámen se Všeobecnými obchodními podmínkami pro inzeráty a prospektové přílohy, byla mu známa cena inzerce, mezi stranami byl dohodnut počet inzerátů a realizace inzerce byla prokázána fotokopiemi výtisků přílohy deníku žalobce. Soudy se zákonu odpovídajícím způsobem vypořádaly i s námitkou stěžovatele ohledně tvrzení o nedostatku plné moci zaměstnance stěžovatele. Krajský soud v měnícím rozsudku zohlednil, že žalobce stěžovatele nevyzval či nepožádal o úhradu ceny inzerce a přiznal žalobci úrok z prodlení až ode dne podání žaloby.

Ústavní soud tedy konstatuje, že obecné soudy se vypořádaly se všemi námitkami stěžovatele (totožnými jako v ústavní stížnosti), jejich právní závěry byly dostatečně srozumitelně a logicky odůvodněny, bylo objasněno, z jakých skutkových zjištění soudy vycházely, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Vzhledem k podrobnému odůvodnění nepovažuje Ústavní soud za potřebné se k meritu věci duplicitně vyjadřovat. Ústavní soud v této souvislosti zdůrazňuje, že jak dlouhodobě judikuje, postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud neposuzuje tedy zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům. Uvedené zcela platí i pro projednávanou věc a Ústavnímu soudu nepřísluší do shora nastíněného výkladu a aplikace jednoduchého práva provedeného obecným soudem jakkoliv zasahovat.

Ústavní soud uzavírá, že stěžovatel neprokázal porušení základních práv, jichž se dovolává. V předmětné věci se jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Právní závěr, dle něhož stěžovatel nesplnil závazek vyplývající z uzavřené smlouvy, nelze považovat za právní závěr, který by byl v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplýval, a kdy by z tohoto důvodu mohla být napadená rozhodnutí zrušena. Porušení ústavnosti nelze dovozovat ani z toho, že konečné náklady řízení převyšují žalovanou částku, ostatně stěžovatel v ústavní stížnosti ani nenamítá, že postup při jejich výpočtu, či jejich výše byla nesprávná.

Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatel především dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Jakkoliv pak může být rozhodnutí z hlediska zákonnosti i sporné, rozdílný názor na interpretaci jednoduchého práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces.

Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti, byl návrh dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. května 2010

Dagmar Lastovecká předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.