II. ÚS 1121/17
II.ÚS 1121/17 ze dne 9. 5. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Josefa Beránka, zastoupeného Mgr. Františkem Burešem, advokátem se sídlem nám. Republiky 2, Plzeň, proti usnesení Okresního soudu v Rokycanech ze dne 20. 1. 2017, č. j. 4 C 186/2016-68, a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 2. 2017, č. j. 64 Co 75/2017-126, za účasti Okresního soudu v Rokycanech a Krajského soudu v Plzni jako účastníků řízení, a SIKO CB SE, se sídlem Budějovická 1228, Plzeň, jako vedlejšího účastníka, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, kterými bylo rozhodnuto o návrhu vedlejšího účastníka na vydání předběžného opatření.

2. Okresní soud napadeným usnesením uložil stěžovatelovi povinnost nenakládat s pozemkem parc. č. X1, jehož součástí je stavba č. p. XY, s pozemkem parc. č. X2, zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba - rodinný dům č. p. X3 a s pozemkem parc. č. X4, X5, X6, X7, vše v obci a katastrálním území Smědčice. Soud dospěl k závěru, že vedlejší účastník doložil, že společnost STAVEBNINY Beránek spol. s r.o. od něj odebrala zboží, aniž by nejpozději do 24. 10. 2016 zaplatila kupní cenu. Zároveň přitom vedlejší účastník osvědčil, že stěžovatel zastavuje nemovitý majetek a vzdal se majetkového podílu na společnosti STAVEBNINY Beránek spol. s r.o. za nepatrnou částku ve vztahu ke vkladu do základního kapitálu společnosti. Proto shledal, že se nárok vedlejšího účastníka předběžně jeví jako oprávněný, a proto vyhověl návrhu na vydání předběžného opatření.

3. K odvolání stěžovatele rozhodl krajský soud nyní napadeným rozhodnutím tak, že usnesení soudu I. stupně ve výroku, kterým byla stěžovatelovi uložena povinnost nenakládat s pozemkem parc. č. X1, zastavěná plocha a nádvoří o výměře 190 m2, jehož součástí je stavba - budova č. p. XY, rodinný dům, a pozemkem parc. č. X4, zapsaných na LV č. XX v obci a katastrálním území Smědčice, potvrdil. Ve výroku, kterým byla žalovanému uložena povinnost nenakládat s pozemkem parc. č. X2, zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba - budova č. X3, rodinný dům, s pozemkem parc. č. X5, X6, X7, zapsaných na LV vlastnictví č. XX v obci a katastrálním území Smědčice, pak rozhodl tak, že se návrh na vydání předběžného opatření zamítá. V odůvodnění krajský soud uvedl, že základním smyslem předběžného opatření je ochrana toho, kdo o jeho vydání žádá s tím ale, že musí být respektována také ústavní pravidla ochrany toho, vůči komu předběžné opatření směřuje. Takto zdůraznil, že předběžné opatření může zasahovat do výkonu vlastnického práva stěžovatele jen v nezbytném rozsahu, tedy v tom rozsahu, v jakém by byl případný výkon rozhodnutí prováděn. V dané věci však krajský soud shledal, že hodnota věcí, na které dopadalo rozhodnutí soudu I. stupně, je nepochybně velmi vysoká ve vztahu k uplatněnému nároku. Proto odvolací soud změnil rozhodnutí soudu I. stupně tak, že postačí omezení dispozičního práva stěžovatele pouze k jednomu stavebnímu pozemku, jehož součástí je rodinný dům, a k pozemku k němu přilehlého.

4. Uvedená rozhodnutí dle stěžovatele porušila jeho základní právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), nerespektovala zásadu rovnosti účastníků řízení garantovanou čl. 37 odst. 3 Listiny a právo vyjádřit se k věci dle čl. 38 odst. 2 Listiny; dále se stěžovatel dovolává též čl. 4 a čl. 90 Ústavy. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že usnesení soudu I. stupně bylo vydáno na základě návrhu vedlejšího účastníka na vydání předběžného opatření, aniž by byla stěžovateli dána možnost se k návrhu na vydání předmětného opatření vyjádřit, a to i přesto, že v souladu s judikaturou Ústavního soudu (nález sp. zn. II. ÚS 1847/16 ze dne 1. 9. 2016) je soud povinen si před nařízením předběžného opatření vyžádat vyjádření účastníka řízení, proti kterému předběžné opatření směřuje. Stěžovatel tak v daném případě neměl vůbec žádnou možnost oponovat návrhu na vydání předběžného opatření, čímž došlo k porušení jeho základních práv garantovaných Listinou. Nadto krajský soud vůbec nerespektoval závěry vyplývající z citovaného nálezu a pouze se spokojil s konstatováním, že není povinností soudu vyzývat žalovaného (tj. stěžovatele) k vyjádření se k návrhu na vydání předběžného opatření, kdy zároveň nevěnoval danému řízení náležitou pozornost, neboť stěžovatelem citovaný nález Ústavního soudu naprosto ignoroval a hovořil pouze o rozhodnutí Nejvyššího soudu.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

6. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal, neboť posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

7. Stěžovatel se dovolává především nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1847/16 ze dne 1. 9. 2016 (dále jen "nález sp. zn. II. ÚS 1847/16"). V tomto rozhodnutí Ústavní soud konstatoval, že smyslem předběžného opatření (ustanovení § 74 a § 102 občanského soudního řádu) je ochrana účastníka, který o jeho vydání žádá, přičemž však musí být respektována též práva toho, vůči komu předběžné opatření směřuje. Cílem zásady rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod je totiž dosažení spravedlivé rovnováhy mezi stranami sporu. Proto také platí, že má-li být předběžným opatřením uložena povinnost, musí mít účastníci řízení možnost ve srovnatelném rozsahu uplatnit před soudem svá tvrzení i námitky ve vztahu k takovému návrhu, které se promítnou do úvahy soudu ohledně posouzení jeho důvodnosti. Je tedy povinností soudu vyžádat si před nařízením předběžného opatření vyjádření účastníka, vůči němuž směřovalo.

8. Potud lze souhlasit se stěžovatelem, že každé procesní straně by měla být dána přiměřená možnost přednést svou záležitost za podmínek, jež ji nestaví do podstatně nevýhodnější situace, než ve které je její protistrana. Zároveň však musí Ústavní soud konstatovat, že případ stěžovatele se významně odlišuje od věci vedené pod sp. zn. II. ÚS 1847/16, neboť v té stěžovatel neměl absolutně žádnou možnost vyjádřit se k návrhu druhé strany na vydání předběžného opatření, takže pro něj bylo vydané rozhodnutí zcela překvapivé. V nyní řešené kauze však stěžovatel měl plnou možnost uplatnit své námitky proti nařízenému předběžnému opatření v rámci odvolací argumentace, což ostatně i učinil, přičemž jak vyplývá z rozhodnutí krajského soudu, tak ten se s argumentací stěžovatele řádně seznámil a na tu reagoval v rámci svého rozhodnutí. Proto Ústavní soud neshledal, že by soudy svým postupem zasáhly do stěžovatelova práva vyjádřit se k věci či porušily zásadu rovnosti účastníků řízení, takže by byl nezbytný jeho derogační zásah. Zde navíc Ústavní soud připomíná, že podstatou jeho přezkumu může být jen posouzení ústavnosti rozhodnutí o nařízení předběžného opatření, nikoli posouzení podmínek pro nařízení předběžného opatření [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 221/98 ze dne 10. 11. 1999 (N 158/16 SbNU 171), usnesení sp. zn. III. ÚS 3135/11 ze dne 4. 10. 2012 nebo usnesení sp. zn. II. ÚS 1421/11 ze dne 30. 8. 2011]. Rozhodnutí o předběžném opatření totiž lze podrobit přezkumu v rámci tzv. omezeného testu ústavnosti (neboť podstatná část záruk spravedlivého procesu se vztahuje na řízení ve svém celku), a to z pohledu toho, zda konkrétní rozhodnutí o nařízení předběžného opatření má zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), zda je vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a zda není projevem svévole (čl. 1 Ústavy, čl. 2 odst. 2, odst. 3 Listiny). A všechny tyto principy byly ve stěžovatelově věci dodrženy.

9. Stěžovatelovi sice lze dát za pravdu, že krajský soud v napadeném usnesení chybně uvedl, že se stěžovatel dovolával rozhodnutí Nejvyššího soudu (namísto nálezu Ústavního soudu). Pro posouzení celé věci je však klíčové, že z jeho rozhodnutí vyplývá, že se s argumentací stěžovatele seznámil a na ni náležitě reagoval, přičemž dané pochybení lze hodnotit pouze jako písařskou chybu, jež zjevně nedosahuje ústavněprávní relevance. Navíc nelze odhlédnout od skutečnosti, že krajský soud respektoval závěry judikatury Ústavního soudu a hleděl na aspekt ochrany vlastnického práva stěžovatele, neboť správně změnil rozhodnutí soudu I. stupně tak, aby omezení jeho vlastnického práva, jakožto toho, vůči komu předběžné opatření směřuje, bylo přiměřené ve vztahu k předmětu (výši) sporu.

10. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatel dovolává, napadenými rozhodnutími porušeny nebyly. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. května 2017

Jiří Zemánek v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.