II. ÚS 1116/13
II.ÚS 1116/13 ze dne 5. 2. 2014


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky 1. L. A., zastoupené JUDr. Janem Šafrou, LL.M., advokátem se sídlem Revoluční 1082/8, Praha, 2. A. S., zastoupené opatrovníkem JUDr. Ing. Zdeňkem Kapitánem, Ph.D., ředitelem Úřadu pro mezinárodněprávní ochranu dětí, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. 2. 2013 č. j. 20 Co 1013/2012-291, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení a M. S., zastoupeného Mgr. Paolou Spoladore, advokátkou se sídlem v Praze 2, U Kanálky 1359/4, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Stěžovatelky v ústavní stížnosti žádjí zrušení v záhlaví označeného rozsudku obecného soudu vydaného ve věci mezinárodního únosu dítěte, a to z důvodu porušení svobody pohybu a pobytu zaručené článkem 14 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na svobodnou volbu povolání a práva získávat prostředky pro své životní potřeby prací dle článku 26 Listiny, neposkytnutí ochrany rodičovství a rodině podle článku 32 Listiny, porušení práva na spravedlivý proces garantovaného články 36 a 38 Listiny a článkem 6 Úmluvy o lidských právech a základních svobodách, porušení principu nediskriminace žen dle článků 10, 11 a 16 odst. 1 písm. g) Úmluvy o odstranění všech forem diskriminace žen, porušení článků 12 a 13 Úmluvy o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí vyhlášené pod č. 34/1998 Sb. (dále též "Haagská úmluva") a článků 3 a 12 Úmluvy o právech dítěte.

Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 40 Nc 2509/2012 zjistil Ústavní soud, že Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 11. 10. 2012 č. j. 40 Nc 2509/2012-166 zamítl žalobu, jíž se otec M. S. domáhal nařízení navrácení nezletilé stěžovatelky A. S. do místa jejího obvyklého bydliště v Italské republice (výrok I.), neboť stěžovatelka L. A., matka A. a manželka M. S., se nedopustila jejího neoprávněného přemístění do České republiky z toho důvodu, že nezletilá před vycestováním z Itálie zde neměla své faktické obvyklé bydliště a těžiště každodenního života a protože se sžila s prostředím na území České republiky.

Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 19. 2. 2013 č. j. 20 Co 1013/2012-291 výrok I. rozsudku soudu prvního stupně změnil tak, že nařídil navrácení nezletilé do místa jejího obvyklého bydliště v obci V. v Italské republice do jednoho měsíce od právní moci rozsudku. Žalobci dále dle ustanovení § 193e odst. 3 o. s. ř. uložil zajistit stěžovatelkám samostatné bydlení v bytě o velikosti minimálně 2 + 1 a náklady spojené s ním hradit po dobu dvanácti měsíců od navrácení nezletilé, hradit každé stěžovatelce náklady na výživu ve výši 250 euro měsíčně po dobu dvanácti měsíců od navrácení nezletilé, zdržet se odejmutí nezletilé z faktické péče matky a zajistit nezletilé návštěvu mateřské školky, případně základní školy v obci a hradit školní obědy a další náklady spojené s docházkou do tohoto zařízení (výrok I.). Dospěl k závěru, že matka nezletilou protiprávně přemístila do České republiky z místa jejího obvyklého bydliště v Itálii, přičemž současně shledal, že nebyly dány důvody dle článku 13 Úmluvy o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí pro nevyhovění žalobě otce.

Stěžovatelka 1) (dále též "matka") namítá, že rozsudek krajského soudu trpí "vnitřní rozpolceností" a nevykonatelností, neboť jí uložil zajistit navrácení nezletilé do Itálie, která však současně nemá být odňata z péče matky, čímž nepřímo stěžovatelce 1) nařizuje návrat do Itálie, a porušuje tak její právo na svobodu pohybu a volbu zaměstnání na území České republiky, kde pobývá legálně a je zde zaměstnána a hradí tak životní náklady sebe a své dcery, když jí manžel zamezil přístup k bankovnímu účtu. Stěžovatelka 1) je názoru, že má právo na svobodnou volbu povolání ve stejné míře jako její manžel, a proto nemůže být nucena opustit své pracovní místo v České republice; dále podotýká, že dne 15. 1. 2013 již bylo rozhodnuto o odluce manželů s tím, že mohou žít odděleně. Stěžovatelky také nepovažují obec V. za místo obvyklého bydliště nezletilé, neboť nezletilá narozená v Hong Kongu pobývala z důvodu pracovních závazků otce první dva roky svého života v Číně, poté jeden rok v Itálii, následně zhruba rok v Moskvě, poté z pracovních a rodinných důvodů na straně své matky čtyři měsíce v Uzbekistánu a nyní již 16 měsíců v České republice.

Stěžovatelky krajskému soudu vytýkají, že dostatečně nezkoumal podmínky pro nevyhovění návrhu otce dle článku 12 a 13 písm. b) Úmluvy o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí, a to jmenovitě sžití nezletilé s novým prostředím a hrozbu fyzické nebo duševní újmy nezletilé v případě navrácení. K tomu uvádějí, že nezletilá se v České republice učí cizím jazykům včetně češtiny, je přihlášena ke zdravotnímu pojištění, navštěvuje místní lékařky a má v místě bydliště množství kamarádů; ohlášení nezletilé na obecním úřadě v obci V., resp. zápis do mateřské školy a "adresa nezletilé v Itálii" v období ode dne 9. 9. 2007 do dne 24. 10. 2007 a ode dne 5. 6. 2009 do dne 10. 10. 2010 nezakládá institut "obvyklého pobytu"; kromě toho nezletilá je dosud registrována k trvalému pobytu v Moskvě. Soud nevzal v úvahu existenci trestního rozsudku Obecného soudu v Miláně ze dne 13. 11. 2012, dle kterého se otec nezletilé dopouštěl fyzického a psychického násilí na bývalé manželce a dceři z dřívějšího manželství; ke zjištění rodinných poměrů a charakteru žalobce neprovedl důkaz přepisem SMS zpráv zasílaných žalobcem stěžovatelce 1), e-mailem právního zástupce žalobce, prohlášením sester a italských právních zástupců stěžovatelky 1), praktických lékařek nezletilé, bývalé manželky a dcery žalobce. Kromě toho měl soud zjistit i názor nezletilé na její navrácení, třeba i prostřednictvím znalce. Z přiloženého posudku PhDr. Jaroslava Šturmy citují, že nezletilá se dobře adaptovala na širší sociální prostředí v Praze, přičemž příznivé známky vývoje by zátěží zásadní změny sociálního prostředí mohly být zpochybněny a labilizovány a změna jazykového prostředí z psychologického pohledu by byla nežádoucí a necitlivá.

Stěžovatelky jsou také přesvědčeny, že krajský soud upřednostnil právo otce na navrácení před zájmy nezletilé, přičemž povinnosti stanovené žalobci považují uložené nad rámec Úmluvy o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí, protože soud rozhodl o vyživovací povinnosti a úpravě samostatného bydlení. Rozsudek krajského soudu dle názoru stěžovatelek porušuje jejich legitimní očekávání, protože krajský soud vycházeje ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně se radikálně odchýlil od jeho rozhodnutí, čímž byla stěžovatelkám odňata možnost se proti jeho rozhodnutí bránit.

Ustanovený opatrovník nezletilé JUDr. Ing. Zdeněk Kapitán, Ph.D., ředitel Úřadu pro mezinárodní ochranu dětí, ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že jedním ze specifik aplikace práva civilních aspektů mezinárodních únosů dětí je naprostá mimořádnost nenavrácení dítěte, což se odráží i v tom, že v případě nejednoznačnosti výsledku interpretace některého institutu únosového práva se aplikuje pravidlo "v pochybnostech ve prospěch navrácení", a ačkoli nepopíral bolestnou realitu občasné opačné praxe, upozornil, že právně-sociologické okolnosti aplikace práva a nesprávná aplikace soudů jiných smluvních států nemůže být měřítkem interpretace práva. Dodal, že výslovný mezinárodní závazek plynoucí z Haagské úmluvy nelze svévolně vylučovat či omezovat poukazem na princip zájmu dítěte; ten je možno aplikovat pouze v případě mezery v právu či víceré možné intepretace, což není případ stěžovatelek. Opatrovník neshledal nic protiústavního na uložení záruk otci, které zajišťují relativní komfort a bezpečí pro matku nezletilé a zakládají jí nárok požadovat zaručovaná plnění, nikoli povinnost navrátit se spolu s dítětem. K otázce obvyklého bydliště uvedl, že délky pobytu v různých zemích nejsou profilujícím kritériem a že odvolací soud pojmenoval konzistentně parametry posouzení obvyklého bydliště a učinil plně akceptovatelný závěr ohledně místa obvyklého bydliště. Odkaz stěžovatelky 1) na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1931/2006 ohledně povinnosti soudu provést ex officio i nenavržené důkazy považuje opatrovník za zavádějící, neboť návětí článku 13 Haagské úmluvy jednoznačně předepisuje důkazní břemeno týkající se důvodů nenavracení tomu, kdo tyto důvody tvrdí, přičemž výslovný text závazného normativního aktu nelze překonat interpretací praeter legem. Podotkl, že z provedeného dokazování nevyplynula existence důvodů pro nenavrácení dle článku 13 Haagské úmluvy. Opatrovník však shledal překvapivým rozhodnutí odvolacího soudu, protože žaloba o navrácení nezletilé byla podána dne 8. 10. 2012, tedy pro uplynutí roční lhůty od počátku protiprávního přemístění, a proto měl odvolací soud na základě článku 12 odst. 2 Haagské úmluvy z úřední povinnosti zkoumat sžití nezletilé s prostředím. Ačkoli opatrovník odmítl povinnost soudu paušálně provádět výslech dítěte, neboť lze předpokládat, že by takové slyšení nebylo objektivní s ohledem na dlouhodobost pobytu dítěte v České republice a absenci kontaktu s otcem, uvedl, že existuje řada objektivizačních opatření a že soud mohl názor dítěte zjistit jinak, a proto soudu vytkl, že nezjišťoval názor dítěte zvláště, když se ho stěžovatelka 1) procesně domáhala, a ani se nevypořádal s jeho nadbytečností. Opatrovník z posledně dvou uvedených důvodů navrhl, aby Ústavní soud konstatoval porušení práv nezletilé stěžovatelky dle článku 36 odst. 1 Listiny, resp. článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a rozsudek krajského soudu zrušil.

Krajský soud v Brně ve vyjádření k ústavní stížnosti plně odkázal na napadený rozsudek s tím, že argumentace obsažená v ústavní stížnosti sleduje zabránění naplnění příslušných ustanovení Haagské úmluvy a nařízení Brusel II bis. Upřesnil, že napadené rozhodnutí je toliko předběžným opatřením sui generis, které má za cíl navrátit nezletilé dítě do místa obvyklého bydliště a současně s konečnou platností vyřešit otázku jurisdikce v otázce práv a povinností rodičů k nezletilému dítěti, přičemž je zásadně nepřípustné v této fázi řízení řešit otázku, u kterého z rodičů je zaručeno příznivější výchovné prostředí nebo zda dítě přivyklo místu, kam bylo protiprávně uneseno. Spíše než z judikatury dovolacího soudu je zde navíc třeba vycházet z judikatury soudů členských států Haagské konference mezinárodního práva soukromého a z databáze judikatury INCADAT. Dodal, že únosovým věcem je při běžném nápadu odvolacího senátu poskytována dostatečná časová dotace tak, aby byly provedeny veškeré navržené relevantní důkazy a že Česká republika byla opakovaně vyhodnocena jako jeden z nemnoha států, které naplňují účel Úmluvy a rozhodují v jejích intencích a ve lhůtách jí stanovených. Uzavřel, že v případě možnosti odchylného právního názoru odvolacího soudu jsou účastníci řízení řádně poučeni a jsou jim umožněny další přednesy.

Vedlejší účastník M. S. (dále též "otec") se ve vyjádření k ústavní stížnosti plně ztotožnil s napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně a navrhl odmítnutí ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné. Ke stěžovatelčině argumentaci porušení její svobody pohybu a práva na svobodnou volbu povolání a principu nediskriminace žen uvedl, že stěžovatelka 1) se těmito námitkami snaží těžit ze svého protiprávního jednání a činí Haagskou úmluvu obsolentní. Krajský soud dle jeho názoru stěžovatelku 1) neomezil ve svobodě pohybu, neboť ta si může zvolit, zda zůstane v České republice, nebo zda bude následovat nezletilou do místa jejího obvyklého bydliště v Itálii, přičemž stanovení záruk, které jsou koncipovány smysluplně, logicky a určitě, má stěžovatelce 1) zmírnit následky ztráty zaměstnání a místa k bydlení. Vedlejší účastník dále uvádí, že právo na respektování soukromého a rodinného života není absolutní a že účelem Haagské úmluvy je zajištění okamžitého navrácení dítěte do místa jeho obvyklého životního prostředí, a má za to, že stěžovatelka 1) spíše brojí obecně proti mechanismu navracení dětí. Postup odvolacího soudu hodnotí jako ústavě konformní, neboť soud při jednání dne 19. 2. 2013 poučil účastníky řízení o svém odlišném právním názoru a o jejich procesních právech; stěžovatelka tedy spíše oponuje obecně platnému principu, dle kterého odvolací soud může změnit právní posouzení, je-li správně zjištěn skutkový stav. Výslech nezletilé považuje vedlejší účastník za nadbytečný, nedůvodný, ba dokonce nevhodný, protože nezletilá není schopna pochopit význam řízení a hrozí nebezpečí vystavení nezletilé psychickému traumatu. Podotýká, že v tomto řízení nejde o řešení otázky, s kterým rodičem chce nezletilá v budoucnu žít, ale o zjištění obvyklého bydliště dítěte před únosem.

K obvyklému bydlišti nezletilé vedlejší účastník uvedl, že doložil volbu trvalého bydliště rodiny v Itálii, kde měla sociální, rodinné a bytové zázemí; pobyty rodiny v zahraničí byly časově a účelově omezené povahou práce vedlejšího účastníka, který rodinu zabezpečoval po finanční stránce, přičemž stěžovatelka 1) s nezletilou i v průběhu těchto pobytů pravidelně navštěvovaly Itálii na dobu jednoho až dvou měsíců. K výkladu pojmu obvyklého bydliště cituje z rozhodnutí Morris v. Morris ze dne 30. 8. 1999, dle kterého při přemístění rodiny je třeba brát v potaz charakter přemístění, jež je časově omezené a skončí ukončením pracovních povinností, přičemž není možné založit nové obvyklé bydliště výlučně na základě přemístění rodiny, byť delšího charakteru. Podle rozhodnutí Soucie v. Soucie ze dne 16. 11. 1994 je hlavním účelem Haagské úmluvy návrat dítě do jurisdikce státu příslušného k rozhodování o úpravě poměrů k nezletilému, přičemž tento primární účel má aplikační přednost před zájmem dítěte. Opíraje se o rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 5473/2007 a sp. zn. 30 Cdo 474/2007, rozhodnutí britského soudu Re A. a rozhodnutí Nejvyššího soudu Kanady ve věci Thompson v. Thomson podotýká, že újma, které by dítě bylo návratem vystaveno ve smyslu článku 13 písm. b) Haagské úmluvy musí být podstatnou, nikoli triviální, přičemž újmou takové intenzity není navrácení dítěte útlého věku, u něhož přirozeně musí nastat dočasné psychické trauma. K tomu dodává, že stěžovatelky neprokázaly existenci takové hrozby; ta není dovoditelná ani z posudku PhDr. Jaroslava Šturmy.

Vedlejší účastník se ztotožnil s podstatnou částí vyjádření opatrovníka nezletilé. Upozornil však, že žalobu o navrácení nezletilé podal již dne 3. 8. 2012, tedy před uplynutím doby jednoho roku od protiprávního přemístění nezletilé, a proto odvolací soud správně aplikoval článek 12 odst. 1 haagské úmluvy, v důsledku čehož nebylo třeba provádět nové důkazy a vyzývat procesní strany k vyjádření a předložení důkazních návrhů. K nevyslechnutí nezletilé soudem uvádí, že stěžovatelka 1) v odvolacím řízení nevznesla návrh na doplnění dokazování výslechem nezletilé. K tomu doplnil, že dle judikatury Nejvyššího soudu (rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 3522/2009), Ústavního soudu (rozhodnutí ze dne 19. 3. 2013 sp. zn. III. ÚS 470/13) a Soudního dvora Evropské unie (rozsudek ze dne 22. 12. 2010 ve věci C - 491/10 PPU) právo dítěte být slyšeno neznamená bezpodmínečné slyšení v každém řízení, zejména v případě absence jiných právně významných skutečností, protože takové slyšení je neúčelné a nadbytečné, přičemž je úkolem soudu posoudit vhodnost výslechu, opatřit si vyjádření dítěte a brát na jeho názor a poznatky zřetel. Vyzdvihl, že dne 8. 4. 2013 vydal soud v Miláně rozhodnutí, jímž byla nezletilá svěřena do tzv. sdílené péče, v rámci níž se má vedlejší účastník stýkat s nezletilou v Praze po předchozím upozornění a dohodě s matkou a po návratu do Itálie bude mít nezletilou u sebe každý druhý víkend a jedno odpoledne v týdnu. Soud tedy stanovil širokou formu styku otce s nezletilou, která však v současnosti není naplněna, neboť jedinou formou kontaktu je kontakt telefonický, který není dostačující, neboť se mu nedařilo nezletilou kontaktovat, což stěžovatelka 1) vysvětlila nedostatkem finančních prostředků na dobití kreditu, ač volající osobou byl vedlejší účastník. Stěžovatelka 1) neposkytuje vedlejšímu účastníkovi informace o zdravotním stavu, prázdninových a mimoškolních aktivitách ani školním zařízení nezletilé; vedlejší účastník neměl o nezletilé žádné informace v období ode dne 25. 7. - 16. 8. 2013. Podotýká, že stěžovatelka 1) nesouhlasila s letním pobytem nezletilé v Itálii v délce jednoho až dvou týdnů a požaduje asistovaný styk nezletilé s vedlejším účastníkem v zařízení Area Fausta pod dohledem psychologa či sociálního pracovníka, což stěžovatel odmítá, resp. navrhuje přítomnost své zletilé dcery, neboť formu asistovaného styku považuje za nadbytečnou, když ani výše uvedené rozhodnutí s ní nepočítá.

Stěžovatelka 1) nevyužila svého práva repliky k vyjádření opatrovníka nezletilé.
Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou a přípustnou ústavní stížnost předložily včas k podání ústavní stížnosti oprávněné a advokátem zastoupené stěžovatelky; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl však Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.

Cílem Haagské úmluvy je chránit děti před škodlivými účinky protiprávního přemístění nebo zadržování a stanovit postupy k zajištění bezodkladného návratu do státu jejich obvyklého bydliště, jakož i zajistit ochranu práva styku s nimi a odradit od šíření mezinárodních únosů dětí jakožto hlavních obětí traumat způsobených protiprávním přemístěním nebo zadržováním (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Maumousseau a Washington proti Francii č. 39388/05 ze dne 6. 12. 2007, § 69, rozsudek ve věci Macready proti České republice č. 4824/06, č. 15512/08 ze dne 22. 10. 2010, § 62). Úmluva jako celek spočívá na jednomyslném odsouzení fenoménu neoprávněných přemístění a zadržování dětí. Skutečnou obětí únosů je totiž dítě samotné, které trpí náhlým narušením své stability, traumatickou ztrátou rodiče, který zajišťoval jeho výchovu, nejistotou a frustrací spojenou s nutností přizpůsobit se cizímu jazyku, neznámým kulturním podmínkám, učitelům, příbuzným (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 3. 2008 sp. zn. 30 Cdo 5473/2007).

V kontextu řízení upraveného Haagskou úmluvou je proto prvořadým hlediskem zájem dítěte, s kterým je neodmyslitelně spjato právo dítěte nebýt přemístěno od jednoho rodiče a nebýt zadržován druhým rodičem. Děti totiž nemohou být považovány za vlastnictví rodičů, ale musí být k nim přistupováno jako k individuím s vlastními právy a potřebami (srov. rozsudek ve věci Maumousseau a Washington proti Francii, § 68). Zájem dítěte je utvářen dvěma aspekty. Jednak si udržet rodinné vazby, tedy vše musí směřovat k zachování osobních vazeb, není-li rodinné prostředí zvláště nevhodné. A jednak moci se vyvíjet ve zdravém prostředí, kdy rodič není oprávněn k opatřením, která by poškodila zdraví a vývoj dítěte (srov. rozsudek ve věci Neulinger a Shuruk proti Švýcarsku, § 136, rozsudek ve věci Šneersome a Kampanella proti Itálii č. 14737/09 ze dne 12. 7. 2011, § 85). Zájem dítěte může podle své povahy a závažnosti převážit nad zájmy rodiče, ačkoli zájmy rodičů, zejména právo na pravidelný kontakt s dítětem, zůstávají relevantním hlediskem při vyvažování dotčených zájmů (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Neulinger a Shuruk proti Švýcarsku č. 41615/07 ze dne 6. 7. 2010, § 134).

Stěžovatelky zpochybňují závěr krajského soudu, že by obec V. v Italské republice představovala obvyklé bydliště nezletilé. Krajský soud při definování tohoto pojmu vyšel z rozsudku Soudního dvora Evropské unie ve věci Barbara Mercredi proti Richardu Chaffe č. C-497/10 PPU ze dne 22. 12. 2010 (lze také poukázat na shodné závěry v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2011 sp. zn. 30 Cdo 2244/2011), dle kterého pojem obvyklé bydliště musí být vykládán v tom smyslu, že toto bydliště odpovídá místu, které vykazuje určitou integraci dítěte v rámci sociálního a rodinného prostředí. Za tímto účelem musí být přihlédnuto zejména k trvání, pravidelnosti, podmínkám a důvodům pobytu na území členského státu a přestěhování rodiny do tohoto státu, ke státní příslušnosti dítěte, k místu a podmínkám školní docházky, k jazykovým znalostem, jakož i k rodinným a sociálním vazbám dítěte v uvedeném státě. Vnitrostátnímu soudu přísluší určit místo obvyklého bydliště dítěte s přihlédnutím ke všem konkrétním skutkovým okolnostem v každém jednotlivém případě. Kromě fyzické přítomnosti dítěte v členském státě je třeba zohlednit další skutečnosti, které mohou nasvědčovat tomu, že tato přítomnost nemá pouze dočasnou či příležitostnou povahu a že pobyt dítěte vykazuje jistou integraci v rámci sociálního a rodinného prostředí. Závěr krajského soudu stran obvyklého bydliště nezletilé shledává Ústavní soud plně akceptovatelným. Pobyt rodiny v cizině byl dočasného charakteru a daný délkou pracovního poměru otce bez zřejmého úmyslu zde setrvat déle. Z pohybu rodiny po světě je patrno, že obec V. rodině sloužila jako základna k opakovaným výpadům otce za prací v cizině, kam jej následovala manželka s nezletilou dcerou a odkud se rodina vracela zpět do Itálie po ukončení pracovního poměru otce. Takové místo, kam se rodina vracela, je kvalifikovatelné jako obvyklé bydliště nezletilé.

Ústavní soud z procesního spisu ověřil, že otec doručil Městskému soudu v Brně návrh na navrácení nezletilé dne 6. 8. 2012, tj. v jednoroční lhůtě od přemístění nezletilé, resp. od okamžiku prodloužení pobytu nezletilé u příbuzných matky v Uzbekistánu, pro který již otec nedal matce nezletilé souhlas; ten byl udělen pouze na dva týdny ve vztahu k odjezdu matky a nezletilé do Uzbekistánu dne 5. 8. 2012. Krajský soud tedy správně aplikoval článek 12 odst. 1 Haagské úmluvy, dle kterého příslušný orgán nařídí bezodkladné navrácení dítěte v den zahájení řízení před soudním nebo správním orgánem smluvního státu, v němž dítě je. V důsledku toho je vyloučena aplikace článku 12 odst. 2 Haagské úmluvy, který s ohledem na uplynutí doby delší jednoho roku zohledňuje vytvoření vazeb k novému bydlišti tím, že přikazuje zkoumat, zda se dítě sžilo s novým prostředím, přičemž v případě kladného závěru nedovoluje navrácení dítěte. Krajskému soudu tedy nelze vytýkat, že otázku sžití nezletilé s novým prostředím v České republice nezkoumal.

K tomu Ústavní soud poznamenává, že ačkoli nelze popírat cennost stabilního životního prostředí pro dítě, jak vyplývá i ze znaleckého posudku PhDr. Jaroslava Šturmy, který stěžovatelky předložily v řízení o ústavní stížnosti, není možno zároveň opomenout, že nezletilá od svého narození pobývala v cizině, její bydliště se měnilo a nebyly tak dány podmínky pro fixaci nezletilé na určité prostředí, což ostatně pro dítě útlého věku není obvykle tolik potřebné, neboť životní prostor, v němž se takové dítě cítí bezpečně, vytvářejí především jeho rodiče a nejbližší rodinní příslušníci bez ohledu na to, kde se jimi vytvářené prostředí nachází. Nezletilá nemá v České republice kromě své matky žádné podpůrné zázemí představované např. rodinnými příslušníky matky či dlouhodobými rodinnými přáteli a příchod do zcela neznámého prostředí České republiky zvoleného pouze z důvodu získání zaměstnání matkou musel být pro nezletilou zátěžový. Zájem na stabilním výchovném prostředí pro nezletilou a tvrzení o existenci tohoto prostředí, jež je však vytvářeno pouze matkou, jsou výše uvedenými okolnostmi relativizovány. V této souvislosti nebylo tvrzeno ani prokázáno, že by zájem na zachování pobytu nezletilé v současném prostředí byl odůvodněn jinými závažnými okolnostmi (např. duševní poruchou dítěte - srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2007 sp. zn. 30 Cdo 3425/2006), které by v případě návratu do místa obvyklého bydliště nezletilou postavily do nesnesitelné situace ve smyslu článku 13 písm. b) Haagské úmluvy (viz níže).

Návrat dítěte přesto nemůže být nařízen automaticky a mechanicky, což je dáno najevo v samotné Haagské úmluvě stanovením řady výjimek z povinnosti k návratu dítěte, a to zejména v článcích 12, 13 a 20 založených na objektivním zvážení aktuálních osobních charakteristik dítěte a jeho prostředí (srov. rozsudek ve věci Šneersome a Kampanella proti Itálii, § 85, rozsudek ve věci Maumousseau a Washington proti Francii, § 72). Stěžovatelky v této souvislosti poukazují na trestní rozsudek Obecného soudu v Miláně ze dne 13. 11. 2012, z kterého má vyplývat, že otec v minulosti fyzicky a psychicky napadal svou předchozí manželku a dceru z dřívějšího manželství, čímž má být naplněn důvod pro nenavrácení nezletilé dle článku 13 písm. b) Haagské úmluvy, tedy nezletilé by hrozilo vážné nebezpečí fyzické či duševní újmy nebo jiné nesnesitelné situace. Výjimky podle tohoto ustanovení Haagské úmluvy je třeba vykládat striktně. Důvodem k nenavrácení dítěte musí být takové riziko, které není jen vážné, ale musí se jednat o podstatnou a nikoli jen triviální újmu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 5473/2007). Eliminující důvody návratu dítěte do místa bydliště otce musí být zjištěny a objasněny natolik dostatečně, aby hrozba vážného nebezpečí fyzické nebo duševní újmy, příp. nesnesitelná situace z přikázaného návratu byly s co nejvyšší mírou pravděpodobnosti vyloučeny (srov. nález sp. zn. III. ÚS 440/2000 ze dne 7. 12. 2000, N 185/20 SbNU 285). Stěžovatelkami uváděná skutečnost však není dostatečným dokladem toho, že by nezletilé hrozilo vážné nebezpečí fyzické či duševní újmy nebo jiné nesnesitelné situace ve smyslu článku 13 písm. b) Haagské úmluvy. Stěžovatelky netvrdí ani nepředkládají důkazy o tom, že by se v minulosti otec k nezletilé choval způsobem, který by měl negativní dopad na její vývoj, či že by hrozba takového jednání byla reálná v budoucnosti. Stěžovatelky tedy nedokládají, že by nezletilé hrozila jakákoli újma, natož újma podstatná. Kromě toho určitý nepříznivý dopad na pohodu dítěte způsobený partnerskými neshodami rodičů, který nebývá neobvyklý v předrozvodovém stadiu manželství a který však nelze kvalifikovat jako podstatnou újmu ve smyslu výše uvedeném, bude do určité míry eliminován bydlením stěžovatelek odděleně od otce, jak vyplývá z jím poskytnutých záruk, které byly převzaty do výroku napadeného rozsudku krajského soudu.

Co do námitky, že nezletilá nebyla vyslechnuta za účelem zjištění jejího názoru na projednávanou věc, je třeba poukázat na článek 13 Haagské úmluvy, článek 11 odst. 2 nařízení Brusel II bis, jakož i článek 12 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, které zakotvují právo dítěte být vyslechnuto, pokud dosáhlo věku a stupně vyspělosti, v němž je vhodné přihlížet k jeho stanoviskům, přičemž nesouhlasný názor dítěte může být důvodem pro jeho nenavrácení do místa obvyklého bydliště. Vzhledem k tomu, že věková hranice nezletilého není nikde pro tento procesní úkon taxativně stanovena, je na úvaze soudu, kdy přizná nezletilému schopnost formulovat své vlastní názory a jakou důkazní váhu jim s ohledem na věk a úroveň dítěte bude přikládat (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 738/08 ze dne 5. 6. 2008, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Při zohlednění konkrétní situace je třeba vycházet z toho, že člověk inteligenčně dospívá mezi jedenáctým a dvanáctým rokem života, a proto u dítěte staršího dvanácti let zásadně neexistuje důvod pro odepření práva na slyšení přímo soudem (srov. nález sp. zn. II. ÚS 1945/08 ze dne 2. 4. 2009, N 80/53 SbNU 11, bod 19, nález sp. zn. III. ÚS 459/03 ze dne 20. 8. 2004, N 117/34 SbNU 223, usnesení sp. zn. II. ÚS 4475/12 ze dne 17. 1. 2013, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Nelze vyloučit ani situaci, kdy i dítě nižšího věku (deset let) je shledáno psychicky vyspělým natolik, že je třeba mu poskytnout prostor k vyjádření (srov. nález sp. zn. III. ÚS 3363/10 ze dne 13. 7. 2011, N 131/62 SbNU 59). Za relevantní důvod pro odepření práva dítěte na slyšení je naopak nutno považovat okolnost, že dítě není s ohledem na stupeň svého vývoje schopno vytvořit si vlastní názor a posoudit dosah opatření, která se ho týkají. Tak je tomu i v projednávané věci, neboť nezletilá v době řízení před městským soudem měla pět let a v odvolacím řízení pět a půl let, a ačkoli podle znaleckého posudku PhDr. Šturmy (str. 3) se na svůj věk chová vyspěle, nedosáhla takového věku, s kterým je spojen předpoklad dostatečné vyspělosti umožňující rozhodnout, co je v jejím zájmu (srov. též rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Levadna proti Ukrajině č. 7354/10 ze dne 27. 4. 2010).

Svobodu pohybu matky, práva na svobodnou volbu povolání a nediskriminaci při jejím výběru, které se stěžovatelka 1) dovolává, jí nelze upírat, nicméně je potřeba připomenout, že v sázce jsou též práva její dcery, která se vzhledem ke svému věku a rozumové vyspělosti nachází ve vysoce zranitelném a - ve vztahu k dospělému jedinci - nerovném postavení. Právě ke zmírnění této nerovnováhy a k ochraně zájmů dětí byly přijaty mezinárodní instrumenty včetně Haagské úmluvy, na kterou je třeba při rozhodování ve věcech nezletilých brát zřetel a kterou je zrelativizována jinak obecně platná svoboda pohybu a pobytu. Jakmile se člověk stane rodičem, nabývá určitá práva s tím spojená, ale též jej začnou vázat určitá omezení daná existencí dítěte a jeho zájmy. Rozhodne-li se proto rodič využít svých ústavně zaručených práv a svobod, musí mít přitom současně na zřeteli zájmy svých dětí, resp. nesmí výkonem své svobody tyto zájmy poškozovat či dokonce negovat. Stěžovatelka 1) může využívat své svobody pohybu a volby povolání, avšak jen do té míry, pokud současně nebude poškozovat svou dceru v jejích zájmech, jmenovitě v právu na styk s jejím otcem.

Množství důkazů, které stěžovatelka navrhla k provedení před soudem prvního stupně (srov. č. l. 155 - 161 procesního spisu), nelze hodnotit jako tzv. opomenuté důkazy ve smyslu vyloženém judikaturou Ústavního soudu, protože těmito důkazy měly být zjištěny především charakterové vlastnosti otce, jeho chování k matce nezletilé a stav manželského soužití rodičů nezletilé. Tyto důkazní prostředky mohou mít váhu v řízení o rozvod manželství a při rozhodování o výchově a výživě nezletilé, nikoli však v řízení o navrácení dítěte, jehož účelem je pouze navrátit protiprávně přemístěné dítě do místa obvyklého bydliště, v němž zmiňovaná řízení již probíhají či mohou v budoucnu proběhnout.

Uložení povinností otci krajským soudem k usnadnění návratu stěžovatelek do místa obvyklého bydliště nezletilé dovoluje ustanovení § 193e odst. 3 o. s. ř., přičemž se jedná o záruky dočasné povahy, které stěžovatelkám ulehčují po materiální stránce život v místě obvyklého bydliště nezletilé a nepředjímají rozhodnutí italského soudu o výchově a výživě nezletilé. Není k újmě na právech osoby, o kterou jde, že kromě mezinárodní smlouvy, je doplňkově aplikována též vnitrostátní úprava, jež dotčené osobě přiznává více práv a zmírňuje důsledky aplikace mezinárodní smlouvy v praktické rovině jejího života.

Co do námitky překvapivosti rozhodnutí odvolacího soudu se patří upozornit, že krajský soud při ústním jednání účastníky řízení poučil o právním režimu projednávané věci a vyložil pojem místa obvyklého bydliště nezletilého dítěte (srov. č. l. 286 verte procesního spisu), a proto nelze jeho rozhodnutí hodnotit jako překvapivé z hlediska toho, že by účastníci řízení nebyli seznámeni s právním názorem soudu a nebyla jim dána možnost s ohledem na něj procesně reagovat. Jde-li o otázku sžití se nezletilé s prostředím v České republice, kterou krajský soud na rozdíl od městského soudu neposuzoval, protože přistoupil k aplikaci článku 12 odst. 1 Haagské úmluvy, když od podání návrhu na navrácení nezletilé neuplynula lhůta delší jednoho roku, stěžovatelky v ústavní stížnosti nijak nezpochybňují správnost aplikace této právní normy, z čehož lze usuzovat, že by tak nečinily ani v řízení před odvolacím soudem.

Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelek, a proto podanou ústavní stížnost dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. února 2014

Stanislav Balík, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.