II. ÚS 1115/10
II.ÚS 1115/10 ze dne 28. 4. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 28. dubna 2010 soudcem zpravodajem Eliškou Wagnerovou ve věci ústavní stížnosti J. P., zastoupeného JUDr. Jiřím Svobodou, advokátem se sídlem Na Jarově č. 2425/4, 130 00 Praha, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 2. 2010 č. j. 6 Ads 96/2009-80, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, splňující i další formální náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí, neboť má za to, že jím došlo k porušení základního práva na spravedlivý proces garantovaného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Ústavy České republiky.

Stěžovatel byl v roce 1990 propuštěn ze služebního poměru příslušníka SNB, a to na základě rozhodnutí I. náměstka ministra vnitra ČR a rozhodnutí náčelníka Správy SNB. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 9. 1997 č. j. 6 A 99/95-64 byla tato rozhodnutí zrušena. Rozhodnutím ministra vnitra z roku 1998 byl stěžovatel znovu propuštěn, a to k 3. 7. 1990, proti čemuž podal rozklad a následně i správní žalobu. Řízení o správní žalobě bylo ale rozhodnutím Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 11. 2001 č. j. 6 A 69/99-35 pro opožděnost zastaveno a následná ústavní stížnost byla shledána zjevně neopodstatněnou (viz usnesení ze dne 22. 10. 2002 sp. zn. I. ÚS 124/02, dostupné http://nalus.usoud.cz). Ministr vnitra pak v roce 2006 zamítl žádost stěžovatele o vyplacení částky ve výši 1 942 040 Kč, jako náhrady škody způsobené nezákonným rozhodnutím a spočívající v nevyplacení peněžních a naturálních náležitostí policisty za období od roku 1990 do roku 1997. Toto rozhodnutí bylo rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 28. 1. 2009 sp. zn. 5 Ca 258/2006 zrušeno. Kasační stížnosti ministra vnitra bylo Nejvyšším správním soudem vyhověno, rozsudek městského soudu byl zrušen a věc byla vrácena k dalšímu řízení.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že se na rozhodování Nejvyššího správního soudu podílel JUDr. Bohuslav Hnízdil, který byl v roce 2001 členem senátu Vrchního soudu v Praze, který rozhodoval již o žalobě proti rozhodnutí ministra vnitra o propuštění stěžovatele ze služebního poměru. Podle stěžovatele nebyl tento soudce při rozhodování nestranný. Rozhodování vrchního soudu bylo navíc rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 8. 2003 2 As 19/2003-58 hodnoceno jako rozhodování contra legem a ústavně nekonformní. Napadený rozsudek přitom toto rozhodnutí zcela formalisticky respektoval, čímž je stěžovateli nadále odpíráno právo na spravedlivý proces. Stěžovatel též nemohl legitimně očekávat, že se v roce 1998 dozví, že jeho služební poměr skončil již v roce 1990.
Ústavní soud, předtím než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího věcného projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu. A to včetně podmínek ust. § 75 odst. 1 zákona, které vyžaduje, aby před podáním ústavní stížnosti stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje. Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv či svobod, je totiž její subsidiarita. Ústavní stížnost sice může být zcela výjimečně připuštěna proti rozhodnutím, která uzavírají určitou část řízení nebo která řeší dílčí procesní otázku, přestože řízení ve věci samé dosud neskončilo; taková rozhodnutí musí být ale způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele a námitka porušení základních práv by nemohla být již v rámci dalšího řízení efektivně uplatněna (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 441/04 , N 6/36 SbNU 53), což v projednávané věci Ústavní soud neshledal.

Stěžovatel podal ústavní stížnost, ačkoli řízení před obecnými soudy stále pokračuje, neboť rozsudkem Nejvyššího správního soudu byl rozsudek Městského soudu v Praze zrušen a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení. Před městským soudem tedy v současné době probíhá řízení, v jehož rámci přísluší stěžovateli celá řada procesních nástrojů k ochraně jeho práv. Není důvodu, aby Ústavní soud do doby, než toto řízení bude ukončeno, ve věci (paralelně) rozhodoval, nebo aby vyčkával se svým rozhodnutím až do vydání rozhodnutí obecných soudů. Nic nebrání tomu, aby stěžovatel posléze podal novou ústavní stížnost. Ústavní soud zvažoval námitku stěžovatele o podjatosti soudce Nejvyššího správního soudu, avšak musí konstatovat, že z ústavní stížnosti nevyplývá, že by stěžovatel vyloučení tohoto soudce z rozhodování své věci navrhoval, ačkoli tuto námitku měl a mohl uplatnit již v rámci řízení o kasační stížnosti, neboť v řízení před Ústavním soudem se nova zásadně nepřipouštějí (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 863/09 dostupné http://nalus.usoud.cz).

Z důvodů uvedených shora Ústavní soud nemohl ústavní stížnost projednat věcně, a proto soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný, neboť nebyly vyčerpány všechny prostředky, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práv poskytuje (§ 43 odst. 1 písm. e) ve spojení s § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. dubna 2010

Eliška Wagnerová soudce zpravodaj



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.