II. ÚS 1113/12
II.ÚS 1113/12 ze dne 24. 7. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti C. B. C. T. v. W., zastoupeného Mgr. Vladimírou Halamovou, advokátkou se sídlem Masarykovo nám. 35, Brandýs nad Labem, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 7. 2009 č. j. 35 T 1/2007-3313 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 3. 2010 č. j. 12 To 5/2010-3441, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 23. 3. 2012 a na základě výzvy Ústavního soudu řádně doplněnou podáním ze dne 18. 7. 2012, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozsudků, jimiž měla být porušena jeho ústavní práva garantovaná čl. 37 odst. 2, odst. 4, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V ústavní stížnosti se uvádí, že Advokátní komorou určená zástupkyně stěžovatele navštívila ve věznici a poučila ho mimo jiné i o tom, že ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Stěžovatel i přes toto poučení na podání ústavní stížnosti trval. V ústavní stížnosti se dále uvádí, že je podána z důvodu, že pro řízení před krajským soudem byl stěžovateli určen advokát, který hovořil výhradně česky, a přítomný tlumočník tlumočil pouze příkazy advokáta. Stěžovateli tím byla znemožněna plnohodnotná obhajoba, neboť se nemohl s obhájcem radit, vyjádřit k prováděným důkazům a vyslechnutým svědkům ani nemohl svědkům klást dotazy.

Z obsahu listin připojených k ústavní stížnosti bylo zjištěno, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Plzni byl stěžovatel uznán vinným trestným činem úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, odst. 2, odst. 5 tr. zák. a byl za to odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Dále mu byl uložen trest vyhoštění a povinnost k náhradě škody. O odvolání stěžovatele rozhodl Vrchní soud v Praze dalším napadeným rozsudkem, jímž rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil ve výroku o trestu a znovu rozhodl tak, že se stěžovatel odsuzuje podle § 250b odst. 5 tr. zák., ve znění účinném k 31. 12. 2009, za použití § 35 odst. 2 tr. zák. za trestný čin úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, odst. 2, odst. 5 tr. zák., ohledně něhož zůstal napadený rozsudek ve výroku o vině nedotčen, a dále za trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zák., kterým byl uznán vinným pravomocným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 3. 4. 2007 č. j. 44 T 80/2006-114, k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Dále mu byl uložen trest vyhoštění a současně byl zrušen výrok o trestu v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Ze spisu Krajského soudu v Plzni sp. zn. 35 T 1/2007 bylo zjištěno, že rozsudek Vrchního soudu v Praze č. j. 12 To 5/2010-3441 ze dne 2. 3. 2010, coby rozhodnutí o posledním stěžovatelem uplatněném procesním prostředku nápravy, bylo doručeno stěžovateli dne 19. 5. 2010 a jeho obhájci dne 9. 4. 2010.
Dříve, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní soud se proto v prvé řadě zabýval tím, zda byla ústavní stížnost podána v zákonné lhůtě.

Podle ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně stěžovatelova práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Tato procesní lhůta je stanovena kogentně, pročež ji Ústavní soud nemůže prodloužit ani prominout její zmeškání.

Jak vyplývá z doručenek potvrzujících doručení rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 3. 2010 č. j. 12 To 5/2010-3441, toto poslední rozhodnutí ve věci (dovolání nebylo podáno a Ústavní soud na podání tohoto mimořádného opravného prostředku v případě stěžovatele ani netrvá) bylo doručeno obhájci stěžovatele již dne 9. 4. 2010 a samotnému stěžovateli dne 19. 5. 2010, přičemž ústavní stížnost byla Ústavnímu soudu doručena až dne 23. 3. 2012. Z uvedeného je zcela zřejmé, že ústavní stížnost byla podána daleko po lhůtě stanovené zákonem o Ústavním soudu.

Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako opožděně podanou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. července 2012

Stanislav Balík, v. r. soudce zpravodaj



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.