II. ÚS 1112/09
II.ÚS 1112/09 ze dne 26. 10. 2009


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v právní věci stěžovatele M. H., zastoupeného JUDr. Hanou Záveskou, advokátkou se sídlem v Mladé Boleslavi, Blahoslavova 186/II, o návrhu, jímž se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud označil postup Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, a Vrchního soudu v Praze za porušení práv plynoucích z ustanovení čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a aby zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 6. 2007 sp. zn. 5 To 34/2007, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:

Stěžovatel ve svém návrhu brojí proti postupu v záhlaví uvedených orgánů činných v trestním řízení. Podstatou jeho argumentace je tvrzení, že v trestním řízení nebyl řádně poučen o možnosti uplatnit v pozici poškozeného nárok na náhradu jemu způsobené škody v trestním řízení. Nárok proto včas neuplatnil. Proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, ze dne 14. 12. 2006 sp. zn. 56 T 31/2005, jímž byli obžalovaní L. S. a D. S. obžaloby zproštěni, stěžovatel podal odvolání. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 27. 6. 2007 sp. zn. 5 To 34/2007 jeho odvolání zamítl, neboť zjistil, že stěžovatel nárok na náhradu škody uplatnil dne 17. 9. 2006, tedy po zahájení hlavního líčení (1. 8. 2006). Považoval jej proto za osobu neoprávněnou odvolání podat. Stěžovatel se domáhá předně deklaratorního výroku o porušení ústavně zaručených práv, k němuž údajně došlo postupem orgánů činných v trestním řízení, a navrhuje kasaci usnesení Vrchního soudu v Praze.
Ústavní soud primárně posoudil, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a to zejména otázku, zda je sám k projednání ústavní stížnosti příslušný a zda je návrh podán včas.

Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Při výkonu svých kompetencí musí respektovat jeden ze základních principů právního státu, zakotvený v článku 2 odst. 3 Ústavy a v článku 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle něhož lze státní moc uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který stanoví zákon. Ústavní soud má tedy přesně vymezenou pravomoc a působnost, které nemůže překročit.

Dle ustanovení čl. 87 Ústavy ČR je Ústavní soud oprávněn rozhodovat výhradně ve věcech v tomto článku uvedených. Působnost Ústavního soudu v případě ústavní stížnosti je primárně vymezena v čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy. Ústavní soud je oprávněn posoudit v řízení o ní jen pravomocné rozhodnutí a jiný zásah orgánů veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod. Podle čl. 88 Ústavy pak zákon stanoví, kdo a za jakých podmínek je oprávněn podat návrh na zahájení řízení, a další pravidla řízení před Ústavním soudem. Podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jsou ústavní stížnost oprávněni podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Vyhoví-li Ústavní soud ústavní stížnosti, vysloví v nálezu, které ústavně zaručené právo nebo svoboda a jaké ustanovení ústavního zákona byly porušeny a jakým zásahem orgánu veřejné moci k tomuto porušení došlo. Bylo-li vyhověno ústavní stížnosti, Ústavní soud buď zruší napadené rozhodnutí orgánu veřejné moci, nebo zakáže příslušnému státnímu orgánu, aby v porušování práva či svobody pokračoval, a přikáže mu, aby, pokud je to možné, obnovil stav před porušením [ust. § 82 odst. 2 písm. a) a § 3 písm. a) a b) zákona o Ústavním soudu].

Z uvedeného je zřejmé, že Ústavní soud je v řízení o ústavní stížnosti příslušný pouze k rozhodnutí o zrušení konkrétního individuálního právního aktu, nebo k vydání zákazu pokračovat v zásahu. Ústavní soud nemá ani oprávnění pouze konstatovat porušení ústavně garantovaného práva či svobody. S ohledem na výše uvedené tedy nelze dovodit oprávnění Ústavního soudu deklarovat, že postupem Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, a Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, došlo k porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv. Tuto část návrhového žádání proto Ústavní soud odmítl jako návrh, k jehož projednání není příslušný[§ 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu].

Z obsahu návrhu i přiložených dokumentů je navíc zřejmé, že stěžovatel návrh směřující proti postupu uvedených orgánů činných v trestním řízení, stejně tak jako proti rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, podává opožděně. Podle ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Podle ustanovení § 72 odst. 5 zákona o Ústavním soudu jestliže zákon procesní prostředek k ochraně práva stěžovateli neposkytuje, lze podat ústavní stížnost ve lhůtě 60 dnů ode dne, kdy se stěžovatel o zásahu orgánů veřejné moci do jeho ústavně zaručených základních práv nebo svobod dozvěděl, nejpozději však do jednoho roku ode dne, kdy k takovému zásahu došlo.

Napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 6. 2007 sp. zn. 5 To 34/2007 bylo stěžovateli doručeno dne 4. 8. 2007. Projednávaný návrh stěžovatel podal k poštovní přepravě dne 29. 4. 2009. Tedy po lhůtě k tomu zákonem stanovené. Moment, od něhož se odvíjí tvrzený nesprávný postup, totiž situace, kdy stěžovatel v pozici poškozeného údajně nebyl řádně poučen o možnosti uplatnit návrh na náhradu škody u hlavního líčení před zahájením dokazování, pak vydání tohoto usnesení předcházel. I tento postup orgánů činných v trestním řízení tak stěžovatel napadá opožděně.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než návrh odmítnout zčásti jako návrh, k jehož projednání není příslušný dle ustanovení § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu, a zčásti jako návrh opožděně podaný dle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. října 2009

Stanislav Balík soudce zpravodaj



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.