II. ÚS 111/11
II.ÚS 111/11 ze dne 18. 10. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti J. R., advokáta, zastoupeného JUDr. Karlem Rakem, advokátem se sídlem Dukelská 102, Šenov u Nového Jičína, proti usnesení Okresního soudu v Novém Jičíně č. j. 8 C 251/2009-70 ze dne 27. 9. 2010 a usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 11 Co 483/2010-76 ze dne 27. 10. 2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která po doplnění ze dne 15. 3. 2011 i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá se stěžovatel zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva, garantovaná v čl. 28 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a právo "na legitimní očekávání nabytí majetku", které spadá pod ochranu čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.

Jak Ústavní soud z přiloženého spisového materiálu zjistil, stěžovatel byl usnesením Okresního soudu v Novém Jičíně č. j. 8 C 251/2009-37 ze dne 16. 4. 2010 ustanoven podle § 30 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), žalovanému V. J. zástupcem z řad advokátů k ochraně jeho zájmů v řízení o vyklizení nemovitosti. Usnesením Krajského soudu v Ostravě č. j. 11 Co 258/2010-58 ze dne 3. 6. 2010 bylo rozhodnutí nalézacího soudu změněno s tím, že žalovanému se zástupce z řad advokátů neustanovuje. V řízení vyšlo najevo, že žalovaný nejeví jakýkoli zájem o spolupráci s ustanoveným advokátem, což odůvodnilo závěr o nepotřebnosti kvalifikované ochrany jeho zájmů.

V návaznosti na to Okresní soud v Novém Jičíně napadeným usnesením č. j. 8 C 251/2009-70 ze dne 27. 9. 2010 přiznal stěžovateli, jakožto soudem ustanovenému právnímu zástupci, odměnu dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "advokátní tarif"), ve výši 1 560 Kč. Usnesením č. j. 11 Co 483/2010-76 ze dne 27. 10. 2010 Krajský soud v Ostravě jeho rozhodnutí jako věcně správné potvrdil. Obecné soudy shodně vycházely při stanovení výše odměny z ustanovení § 9 odst. 1 advokátního tarifu [oproti ve vyúčtování stěžovatelem prosazovaného § 9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu], tedy z tarifní hodnoty ve výši 5 000 Kč, kdy sazba odměny dle § 7 bod 3. za jeden úkon činila 1 000 Kč, k čemuž nalézací soud připočetl režijní paušál ve výši 300 Kč dle § 13 odst. 3 advokátního tarifu a daň z přidané hodnoty ve výši 260 Kč.

Stěžovatel postup obecných soudů označuje v projednávané ústavní stížnosti za nesprávný, jsa přesvědčen, že obecné soudy přijatým výkladem jednoduchého práva (advokátního tarifu) nedostály povinnosti poskytnout ochranu jeho základním právům. Stěžovatel zastává názor, že spor o vyklizení nemovitosti je ve svých důsledcích sporem o vydání věci a hodnota sporu z hlediska odměny podle advokátního tarifu by se v takovém případě měla odvíjet z ceny nemovitosti, která byla předmětem sporu. Obecné soudy se však otázkou ocenitelnosti vyklízené nemovitosti nezabývaly a naopak přes znalost kupní ceny nemovitosti, uvedené v meritorním rozsudku nalézacího soudu, určily tarifní hodnotu pro stanovení odměny dle ustanovení § 9 odst. 1 advokátního tarifu, tedy hodnotu stanovenou pro předmět penězi neocenitelný. Odvolací soud přitom v odůvodnění poukazoval na výši soudního poplatku stanoveného v řízení podle zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, či na vyhlášku č. 484/2000 Sb., kterou je stanovena výše náhrady nákladů v soudních sporech, kteréžto předpisy podle stěžovatele nemají s výpočtem odměny ustanoveného advokáta, dle advokátního tarifu, nic společného. Naproti tomu aplikace § 8 odst. 1 advokátního tarifu je dle mínění stěžovatele zcela v souladu judikaturou Ústavního soudu i Nejvyššího soudu, jmenovitě v souladu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 598/2000 ze dne 4. 7. 2001, sp. zn. I. ÚS 712/01 ze dne 15. 1. 2003 a rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 670/2006 ze dne 26. 6. 2008, a dále v souladu se stanoviskem Sekce advokátního tarifu České advokátní komory, vyjádřeném v zápisu ze dne 23. 9. 2008.

Podle ustanovení § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyzval Ústavní soud účastníky řízení, aby se k ústavní stížnosti vyjádřili.

Okresní soud v Novém Jičíně tak učinil podáním ze dne 2. 5. 2011, Krajský soud v Ostravě podáním ze dne 9. 5. 2011, v nichž oba daly najevo, že svá rozhodnutí pokládají za věcně správná a odkázaly na obsah jejich odůvodnění.

Stěžovatel svého práva repliky nevyužil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatel učinil předmětem přezkumu rozhodnutí o odměně advokáta ustanoveného soudem dle § 30 o. s. ř., tedy rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Ústavní soud se ve své judikatuře rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces již mnohokrát zabýval, přičemž uvedl, že otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou roveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. usnesení ve věci sp. zn. IV. ÚS 303/02 ze dne 5. 8. 2002, U 25/27 SbNU 307).

Z uvedeného důvodu přistupuje Ústavní soud k návrhům týkajícím se rozhodování o náhradě nákladů řízení značně rezervovaně. Ke zrušení příslušného rozhodnutí se uchyluje pouze výjimečně, například zjistí-li extrémní rozpor s principy spravedlnosti (rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto na ně dopadají postuláty spravedlivého procesu), nebo bylo-li zasaženo i jiné základní právo. K dotčení práva na spravedlivý proces, dovozovaného z čl. 36 odst. 1 Listiny, může přitom dojít v důsledku výkladu a aplikace práva vykazujícího zjevné a neodůvodněné vybočení ze soudní praxí obecně respektovaného standardu výkladu, představujícího nepředvídatelnou interpretační libovůli, či tam, kde není rozhodnutí soudu dostatečně odůvodněno. Vzhledem k povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení musí zmíněné "kvalifikované vady" nabývat značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 826/06 ze dne 26. 4. 2007, dostupné na http://nalus.usoud.cz).

V posuzované věci stěžovatel obecným soudům konkrétně vytýká nesprávnou interpretaci a aplikaci příslušných ustanovení advokátního tarifu, vztahující se k určení "tarifní hodnoty" sporu s tím, že se v předmětné věci jednalo o plnění penězi ocenitelné a že obecné soudy měly postupovat podle § 8 odst. 1 advokátního tarifu. Otázkou, kterou stěžovatel předestírá Ústavnímu soudu ve své ústavní stížnosti, se již tento soud zabýval ve svém usnesení sp. zn. IV. ÚS 201/01 ze dne 24. 1. 2002 (dostupné na http://nalus.usoud.cz), přičemž v postupu obecných soudů, které v případě řízení o vyklizení nemovitosti stanovily odměnu advokáta na základě ustanovení § 9 odst. 1 advokátního tarifu, nic protiústavního neshledal. Naopak s použitím uvedeného ustanovení na daný případ se Ústavní soud zcela ztotožnil, pročež aplikaci ustanovení § 8 odst. 1 advokátního tarifu shledával za příhodnou jen tam, kde je předmětem sporu sama nemovitost, resp. práva k ní, nikoliv však již samotné její užívání. Druhý senát Ústavního soudu nemá důvod, aby se od názoru prezentovaného v citovaném usnesení odchyloval.

Poukazy stěžovatele na nálezy sp. zn. II. ÚS 598/2000 a sp. zn. I. ÚS 712/01 je tak Ústavní soud nucen odmítnout jako nepřiléhavé, neboť se týkaly jiného typu řízení. Neobstojí rovněž argumentace stěžovatele tzv. legitimním očekáváním, jelikož v souladu se závěry nálezu sp. zn. I. ÚS 1126/07 ze dne 22. 11. 2007 (N 206/47 SbNU 647) "princip ochrany legitimního očekávání může chránit pouze očekávání, které je legitimní a rozumné. Z tohoto principu proto nelze pro sebe dovozovat spekulativní prospěch, který zákon nezamýšlel poskytnout, tj. jinak řečeno, který neodpovídá účelu zákona." V daných souvislostech bez významu dále nezůstává ani skutečnost, že nalézací soud přiznal stěžovateli požadovanou odměnu za jeden úkon právní pomoci za převzetí věci dle § 11 odst. 1 písm. b) advokátního tarifu v situaci, kdy dle sdělení samotného stěžovatele k poradě s klientem nikdy nedošlo vzhledem k tomu, že žalovaný nereagoval na výzvy ustanoveného advokáta k dostavení se do advokátní kanceláře k ústnímu jednání.

Lze tedy uzavřít, že rozhodnutí obecných soudů je v souladu s ústavním pořádkem. Nebylo jím porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces ani na legitimní očekávání nabytí majetku; toto rozhodnutí naopak stěžovateli přiznává odměnu, která je v projednávané věci spravedlivá a kterou stěžovatel mohl vzhledem k vynaložené pracovní zátěži očekávat. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Toliko obiter dictum Ústavní soud dodává, že již samotná výše sporného nároku (částka ve výši 8 900 Kč, tj. rozdíl mezi požadovanou odměnou ve výši 9 900 Kč a soudem přiznanou odměnou 1 000 Kč) by zakládala dostatečný důvod pro odmítnutí stěžovatelova návrhu pro bagatelnost.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. října 2012

Stanislav Balík, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.