II. ÚS 1109/17
II.ÚS 1109/17 ze dne 8. 8. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele MUDr. Igora Fargaše, zastoupeného Mgr. Vadimem Rybářem, advokátem, se sídlem Tyršova 1714/27, Ostrava - Moravská Ostrava, proti usnesení Okresního státního zastupitelství v Ostravě sp. zn. 7 ZT 10/2017 ze dne 21. února 2017, za účasti Okresního státního zastupitelství v Ostravě, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

1. Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Okresního státního zastupitelství v Ostravě s tvrzením, že jím byla porušena jeho ústavní práva zaručená čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 2, čl. 10 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 6, čl. 7 odst. 1, čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. Z obsahu Ústavní stížnosti a listin k ní připojených se podává, že proti stěžovateli bylo usnesením Policie České republiky, Městským ředitelstvím policie Ostrava, Územním odborem Služby kriminální policie a vyšetřování, 10. oddělením obecné kriminality, č. j. KRPT-284680-13/TČ-2016-070741-1077 ze dne 20. 1. 2017, podle § 160 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád") zahájeno trestní stíhání pro podezření ze spáchání přečinu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 346 odst. 1, odst. 2 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník). Tohoto trestného činu se měl stěžovatel dopustit jako soudní znalec z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, v podstatě tím, že v jiném trestním řízení vedeném pro podezření ze spáchání trestného činu vraždy vypracoval a před soudem v rámci svého výslechu obhajoval účelový znalecký posudek ohledně příčin smrti dvou osob údajně proto, aby znepřehlednil důkazní situaci ve snaze pomoci obviněnému se vyvinit. Uvedeným usnesením bylo zahájeno trestní stíhání i další osoby, obviněné ze spáchání stejného trestného činu.

3. O stížnosti stěžovatele (i spoluobviněného) rozhodla státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Ostravě napadeným usnesením, jímž podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu obě stížnosti zamítla jako nedůvodné.

4. Stěžovatel vyslovuje nesouhlas s tím, jak je v usnesení policejního orgánu vymezen skutek, který je mu kladen za vinu, a v němž dle jeho názoru chybí vyjádření subjektivní a objektivní stránky. Namítá, že se dozorová státní zástupkyně v napadeném rozhodnutí řádně nevypořádala se stížnostními výhradami, v čemž spatřuje odepření spravedlnosti. Neústavnost rozhodnutí shledává i v jeho celkové zmatečnosti, kdy se například v úvodu uvádí, že státní zástupkyně rozhodla dne 22. 2. 2017, přičemž pod textem poučení je uvedeno datum 21. 2. 2017, což považuje za další nezákonný krok státního zastupitelství. Z odůvodnění rozhodnutí se pak dle stěžovatele podává, že "trestná činnost" je pro policejní orgán i státní zástupkyni již prokázána. Pokud by tomu tak nebylo, neupřel by policejní orgán stěžovateli právo před zahájením trestního stíhání se k věci vyjádřit.

5. Stěžovatel označuje popis skutku za vágní a nepřesvědčivý, což do budoucna umožní manipulaci se skutkovou větou i právní kvalifikací. Poukazuje na to, že jde o vysoce odbornou záležitost znaleckých posudků v nadmíru mediálně sledované věci. Skutková zjištění však byla učiněna bez jejich náležitého prověření, v rozporu s principem presumpce neviny a se zásadou in dubio pro reo. Skutečnost, že trestní stíhání znalců umožňuje okamžité pozastavení výkonu práva vykonávat znalecké oprávnění, musí dle stěžovatele nutně klást zvýšené nároky na prověřování trestního oznámení. Policejní orgán však v rámci prověřovacích úkonů, aniž by k věci vyslechl stěžovatele, pouze opatřil některé listiny z trestního spisu P. K. a ve velmi krátké době učinil úsudek, aniž by si přibral alespoň konzultanta, což stěžovatel považuje nejen za nestandardní krok, ale i za zneužití práva a postavení úřední osoby. Státní zastupitelství svým zamítavým usnesením postup policejního orgánu "posvětilo", což je výrazem nejen libovůle, ale i zlovůle namířené proti stěžovateli ve snaze zbavit jej znaleckého oprávnění.

6. V rovině právního posouzení skutku je výrok o trestním stíhání dle stěžovatele již roven vyslovení jeho viny a je založen na nepřípustném extenzivním výkladu skutkové podstaty daného trestného činu. I při střízlivém hodnocení shromážděných listinných důkazů nejsou s potřebnou mírou jistoty - tj. způsobem "nevzbuzujícím důvodné pochybnosti" prokázány klíčové skutkové momenty. Z tohoto pohledu se stěžovateli jeví napadené usnesení vůči němu jako šikanózní. Připomíná judikaturu Ústavního soudu týkající se principu presumpce neviny a z něj plynoucí zásady in dubio pro reo, přičemž má za to, že analogická situace nastala i v jeho věci.

7. Stěžovatel cituje podstatnou část odůvodnění napadeného usnesení, z čehož vyvozuje, že byla zcela ignorována námitka nedostatku popisu subjektivní stránky - úmyslu podat nepravdivý znalecký posudek. Rozhodující orgány nevzaly v potaz, že dokazování v trestní věci stěžovatele není totožné s dokazováním ve věci P. K. Citované znalecké posudky jsou v trestní věci stěžovatele pouhou listinou a jejich zpracovatelé mají postavení pouhých svědků. Rozhodně nelze bez řádného dokazování vyslovit závěr o naplnění všech znaků trestného činu, pro nějž je stěžovatel stíhán. Stěžovatel uvedl pouze další možnost příčiny selhání srdce a nijak se neodchýlil od odborně přijatých závěrů. Je tak v podstatě trestán za znalecký názor, který se neshodoval s jinými znaleckými závěry, vůči nimž vyslovil pochybnost o jejich správnosti.

8. Stěžovatel závěrem uvádí, že napadené rozhodnutí zasahuje do jeho práva na soukromý a rodinný život, neboť výkon znaleckého oprávnění je činností, která je zdrojem obživy jeho i jeho rodiny, přičemž má znaleckou činnost pozastavenou a je v evidenci úřadu práce.
9. Ústavní soud předesílá, že v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu je uvedena zvláštní kategorie návrhů zjevně neopodstatněných. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Tato specifická a relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.

10. Ústavní soud opakovaně konstatuje, že ústavní stížnost je ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy v ní namítané stejné tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou; jinak řečeno, je-li napadené rozhodnutí konformní s dříve vyslovenými závěry Ústavního soudu, není důvod do něj jakkoliv zasahovat.

11. Skutkově i právně shodnou problematiku Ústavní soud již řešil, a to na základě obsahově totožné ústavní stížnosti podané spoluobviněným stěžovatele, MUDr. Radkem Matlachou, proti stejnému rozhodnutí Okresního státního zastupitelství v Ostravě. Ústavní soud tuto ústavní stížnosti odmítl jako zjevně neopodstatněnou, neboť neshledal, že by usnesením o zahájení trestního stíhání a potvrzujícím rozhodnutím státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Ostravě byla porušena stěžovatelem tvrzená ústavní práva (viz usnesení sp. zn. III. ÚS 1138/17 ze dne 20. 6. 2017, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Od závěrů vyslovených v uvedeném rozhodnutí Ústavní soud neshledal důvod se jakkoliv odklánět a v podrobnostech na ně odkazuje.

12. Ústavní soud obdobně jako v usnesení sp. zn. III. ÚS 1138/17 pouze připomíná, že jeho kasační intervence do rozhodování orgánů činných v trestním řízení ve fázi přípravného řízení má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, kdy zjištěné vady, případně jejich důsledky, již nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, nikterak napravit (např. pokud je současně dotčena osobní svoboda jednotlivce).

13. Usnesení o zahájení trestního stíhání, vydané podle § 160 odst. 1 tr. řádu je úkonem se závažnými důsledky pro osobu obviněného a k jeho vydání může dojít jedině v zákonných mezích (viz čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2 Listiny), toto rozhodnutí má však ve své podstatě toliko předběžný charakter a jeho smyslem ve vztahu k obviněnému je oznámení, že je stíhán pro určitý skutek, což je podmínkou dalších procesních úkonů v trestním řízení [srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 693/06 ze dne 7. 12. 2006 (U 14/43 SbNU 655)]. Zdrženlivost v zásazích proti usnesení o zahájení trestního stíhání Ústavní soud prolomil jen za naprosto mimořádných okolností, pro něž je charakteristická existence zjevné libovůle v rozhodování. I tehdy však Ústavní soud setrval na stanovisku, že mu nepřísluší jakkoliv přezkoumávat rozhodnutí o zahájení trestního stíhání po stránce věcné, neboť to náleží do pravomoci orgánů činných v trestním řízení. Důvodnost obvinění a zákonnost trestního stíhání je totiž předmětem celého trestního řízení, a proto je příslušnými orgány z úřední povinnosti zkoumána po celou dobu trestního řízení. Ústavní soud je v této souvislosti povolán zabývat se otázkou ochrany základních práv a svobod zásadně až po jeho ukončení, po vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práv podle trestního řádu.

14. Uvedené závěry plně dopadají i na případ stěžovatele. Jeho konkrétní okolnosti nevykazují žádná specifika, která by mohla vést k vydání kasačního nálezu, byť stěžovatel vyslovuje názor opačný, když tvrdí, že policejní orgán i státní zástupkyně vůči němu postupovali svévolně. Klíčovou námitkou stěžovatele je jeho nesouhlas se závěry policejního orgánu a stížnostního státního zastupitelství stran naplnění skutkové podstaty trestného činu, z jehož spáchání byl obviněn. Z obsahu napadeného rozhodnutí je však dostatečně zřejmé, že se státní zástupkyně zabývala tím, zda popis skutku obsahuje znaky skutkové podstaty uvedeného trestného činu, přičemž dospěla k závěru, že policejní orgán nijak nepochybil, a to ani ve vztahu k subjektivní stránce, jejíž naplnění stěžovatel zpochybňoval. Za situace, kdy je stěžovateli kladeno za vinu, že v jiném trestním řízení vypracoval v rozporu s požadavky na výkon funkce znalce de lege artis účelový znalecký posudek, jehož závěry byly v rozporu s realitou, a to v úmyslu pomoci obhajobě, což vyplývá dle policejního orgánu z revizního znaleckého posudku, vypracovaného v původním trestním řízení, a kdy stěžovatel tvrdí, že jeho posudek nebyl účelový či vypracovaný v rozporu s objektivními skutečnostmi, není Ústavní soud oprávněn závěr orgánů činných v trestním řízení přezkoumávat. Jde primárně o výklad podústavního práva, jehož přezkum v rámci přezkumu důvodnosti obvinění stěžovatele přísluší orgánům činným v trestním řízení a především obecným soudům. Stěžovatel ostatně může argumenty uváděné v ústavní stížnosti uplatnit v rámci své obhajoby v probíhajícím trestním řízení a orgány činné v trestním řízení na ně budou muset patřičně reagovat. Bude otázkou dalšího důkazního vývoje, který Ústavní soud nemůže jakkoli předjímat, zda bude obhajoba stěžovatele potvrzena či nikoliv.

15. Jak konstatoval Ústavní soud v usnesení sp. zn. III. ÚS 1138/17, napadené rozhodnutí i usnesení o zahájení trestního stíhání splňují veškeré ústavněprávní požadavky na formu i odůvodnění těchto typů rozhodnutí. Pokud státní zástupkyně na některé stížnostní námitky reagovala obecně či stručně, neznamená to, že by její rozhodnutí bylo svévolné či nepřezkoumatelné, jak tvrdí stěžovatel. Není v rozporu s ústavními právy, jestliže odvolací (stížnostní) orgán na odvolací (stížnostní) námitky reaguje explicitním příklonem k závěrům přezkoumávaného rozhodnutí, jež požadavkům ústavně konformního odůvodnění odpovídají (viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Helle proti Finsku ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, odst. 59 - 60). Nadto stěžovatelova argumentace značně přesahovala rámec usnesení o zahájení trestního stíhání a víceméně představovala již plnohodnotnou obhajobu v řízení před soudem. Usnesení o zahájení trestního stíhání však nemusí (a ani nemůže) dostát tak vysokým nárokům jako rozsudek a nevyžaduje podrobnou odpověď na každý vznesený argument, neboť jeho účelem je vymezení skutku kladeného stěžovateli za vinu, právní kvalifikace tohoto skutku a odůvodnění toho, proč je dáno důvodné podezření, že se obviněný takového skutku dopustil.

16. Ústavní soud se v usnesení sp. zn. III. ÚS 1138/17 zabýval i dalšími námitkami procesního charakteru, které stěžovatel vznáší i v nyní projednávané věci. Řešil tak jak namítanou nesrovnalost data vydání napadeného usnesení (kterou lze odstranit cestou opravného rozhodnutí) a případnou podjatost státní zástupkyně, tak i námitku o znemožnění práva na obhajobu tím, že stěžovateli nebylo umožněno, aby se před zahájením trestního stíhání k věci vyjádřil. I v tomto směru lze plně odkázat na již vyslovené závěry Ústavního soudu, které jsou plně aplikovatelné i v projednávané věci.

17. Pokud stěžovatel poukazuje na pozastavení své znalecké činnosti ve smyslu ustanovení § 20 odst. 1 písm. a) zákona č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, které má pro něj a jeho rodinu citelný ekonomický dopad, i v této souvislosti lze odkázat na závěr usnesení sp. zn. III. ÚS 1138/17, podle něhož jakákoliv případná újma spojená s pozastavením práva vykonávat znaleckou činnost může vzniknout až vydáním pravomocného rozhodnutí o pozastavení tohoto práva (příslušné orgány musí s ohledem na konkrétní okolnosti případu zvážit, zda je takové opatření nutné), nikoliv již usnesením o zahájení trestního stíhání. Proti rozhodnutí o pozastavení práva výkonu činnosti znalce může dotčený znalec brojit příslušnými prostředky správního procesního práva. Jak vyplývá z listin připojených k ústavní stížnosti, stěžovatel si byl této možnosti vědom, neboť podal proti rozhodnutí předsedkyně Krajského soudu v Ostravě, jímž mu bylo pozastaveno právo vykonávat činnost znalce, odvolání, o němž rozhoduje jako odvolací správní orgán Ministerstvo spravedlnosti.

18. Lze tedy uzavřít, že obsah napadeného usnesení ani řízení, jež předcházelo jeho vydání, neporušují tvrzená ústavní práva stěžovatele. Nebylo shledáno, že by šlo o tak mimořádnou situaci, a to i s ohledem na tvrzené důsledky rozhodnutí o zahájení trestního stíhání pro stěžovatele, která by vyžadovala zásah Ústavního soudu již v této počínající fázi trestního řízení.

19. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud postupoval podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. srpna 2017

Jiří Zemánek, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.