II. ÚS 1109/16
II.ÚS 1109/16 ze dne 6. 6. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Ludvíka Davida ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Stanislava Kováře, zastoupeného JUDr. Danielou Trávníčkovou, advokátkou se sídlem Svitavská 1018/1, Blansko, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 1. 2016, č. j. 7 As 277/2015-41, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

1. Včas podanou ústavní stížností (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující též ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§ 75 odst. 1 a contrario; § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, zaručené v čl. 36, čl. 39 a čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 7 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. Jak vyplynulo z obsahu ústavní stížnosti a z obsahu vyžádaných spisů Nejvyššího správního soudu sp. zn. 7 As 277/2015 a Krajského soudu v Brně sp. zn. 29 A 10/2013, Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 29. 9. 2015, č. j. 29 A 10/2013-75, zamítl žalobu, kterou se stěžovatel domáhal přezkoumání a zrušení rozhodnutí Krajského úřadu Jihomoravského kraje ze dne 7. 2. 2013, sp. zn. S-JMK 121558/2012/OD/Fö, jímž bylo zamítnuto odvolání stěžovatele a bylo potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu Blansko ze dne 27. 9. 2012, č. j. MBK8500/2012/VNV/42 (dále jen "správní úřad"). Tímto rozhodnutím správní úřad podle ustanovení § 123f odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (dále jen "zákon o silničním provozu"), potvrdil záznam bodů ve stěžovatelově evidenční kartě řidiče a zamítl tak jeho námitky, které se týkaly tří přestupků proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích dle ustanovení § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu, spáchaných ve dnech 27. 2., 29. 2. a 9. 3. 2012 a spočívajících v porušení povinnosti být za jízdy připoután bezpečnostním pásem ve smyslu ustanovení § 6 odst. 1 písm. a) zákona o silničním provozu. Za každý z uvedených přestupků byl stěžovateli proveden záznam 3 bodů. Po záznamu těchto devíti bodů tak stěžovatel ke dni 9. 3. 2012 dosáhl celkového počtu 12 bodů.

3. Podstatu žalobních námitek stěžovatele tvořila tvrzení, v nichž poukazoval na to, že v námitkovém řízení předložil "Lékařské potvrzení o nemožnosti připoutat se bezpečnostními pásy na sedadle motorového vozidla ze zdravotních důvodů", vystavené MUDr. Viktorem Hosem dne 22. 2. 2012 a platné do 25. 3. 2012. Z uvedeného dle stěžovatele plyne, že v inkriminovaném období se nemohl dopustit daných přestupků ve smyslu ustanovení § 6 odst. 1 písm. a) zákona o silničním provozu, a proto pokutové bloky ani nemohly být způsobilé pro záznam bodů do registru řidičů. Nadto stěžovatel zpochybňoval i věrohodnost samotných pokutových bloků, v nichž byl do popisu skutku výslovně vepsán text, že "lék. potvrzení nevlastní" a opatřeny stěžovatelovým podpisem, přičemž namítal, že bylo povinností správních orgánů v námitkovém řízení zkoumat všechny okolnosti předcházející spáchání předmětných přestupků, kvůli nimž mu byly provedeny záznamy do evidenční karty řidiče, tedy včetně věrohodnosti pokutových bloků.

4. Krajský soud stěžovatelovu žalobu zamítl jako nedůvodnou podle ustanovení § 78 odst. 7 soudního řádu správního (dále jen "s. ř. s."), neboť se neztotožnil s jeho žalobními námitkami. Především odmítl názor stěžovatele, že by předložení lékařského potvrzení, jež mělo být vystaveno dne 22. 2. 2012 (tedy 5 dnů před spácháním prvého z přestupků) a jehož platnost měla pominout dne 25. 3. 2012 (tedy cca 14 dnů po spáchání v pořadí třetího přestupku), mohlo negovat důsledky pravomocných rozhodnutí o přestupcích stěžovatele v blokovém řízení. S poukazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu krajský soud dovodil, že správním orgánům "příslušelo v řízení o provedení záznamu bodů v registru řidičů zkoumat toliko to, zda zde existuje způsobilý podklad (pokutový blok - pravomocné rozhodnutí) pro provedení příslušného záznamu (zápisu bodů). Teprve tehdy, kdyby se u rozhodujícího správního orgánu vyskytly pochybnosti o zaznamenaných údajích, případně by si tyto odporovaly, či byly jinak nesrozumitelné nebo neurčité, bylo by na místě vyžádat si další důkazy a podklady prokazující, že přestupek byl skutečně projednán v blokovém řízení, popřípadě jiné rozhodné skutečnosti." Z uvedeného dle krajského soudu vyplývá, že stěžovatelem předkládané potvrzení by mělo význam a možné důsledky jen tehdy, pokud by "z pokutových bloků jednoznačně nevyplývalo, za jaký přestupek byla bloková pokuta (stěžovateli) ve skutečnosti uložena, a zda je, či není, (stěžovatel) držitelem lékařského potvrzení, které by jej opravňovalo řídit vozidlo i bez připoutání bezpečnostním pásem." O takový případ ale v této věci dle krajského soudu nešlo.

5. Proti uvedenému rozsudku krajského soudu podal stěžovatel kasační stížnost, v níž obsáhle polemizoval s názorem, že je bez významu, pokud by v námitkovém řízení bylo prokázáno, že se přestupků nemohl dopustit, když je držitelem příslušného lékařského potvrzení, resp. že řízení o námitkách nepředstavuje opravný prostředek proti rozhodnutí o přestupku, ani takový prostředek nenahrazuje a že orgánu rozhodujícímu o námitkách nepřísluší přezkum skutkového stavu věci a právní kvalifikace rozhodnutí v blokovém řízení. Takové právní závěry krajského soudu jsou dle stěžovatele rozporné s judikaturou Nejvyššího správního soudu.

6. Nejvyšší správní soud nicméně ústavní stížností napadeným rozsudkem kasační stížnost stěžovatele zamítl podle ustanovení § 110 odst. 1 in fine s. ř. s., neboť neshledal důvodnou žádnou z řady námitek stěžovatele, týkajících se nezákonnosti rozsudku krajského soudu. Naopak se zcela ztotožnil s jeho závěry, a to jak v otázce krajským soudem vyslovené zákonnosti postupu správních orgánů při záznamu bodů do evidenční karty řidiče, tak i v otázce věcného rozsahu řízení o námitkách proti provedení záznamu bodů v evidenční kartě řidiče (§ 123a - § 123f zákona o silničním provozu), jež plně korespondují se závěry judikatury Nejvyššího správního soudu k projednávané materii (srov. např. rozsudky č. j. 9 As 96/2008-44; č. j. 5 As 39/2010-76; nebo č. j. 7 As 94/2012-20, dostupné na www.nssoud.cz). Z nich dle Nejvyššího správního soudu jednoznačně vyplývá, že "správní orgán byl v řízení podle ust. § 123a a násl. zákona o silničním provozu oprávněn posuzovat pouze to, zda má způsobilé (jednoznačné a určité) podklady (zde pravomocné pokutové bloky) pro provedení záznamu bodů v evidenční kartě řidiče. Tedy, zda zde existuje dostatečný právní podklad (pravomocné rozhodnutí) a zda bodové hodnocení - počet připsaných bodů (jako sekundární trest) odpovídá zákonu (příloze zákona o silničním provozu). V žádném případě však řízení o námitkách proti záznamu do evidenční karty řidiče nelze považovat za další, resp. kvazi opravný prostředek proti rozhodnutí o tom kterém přestupku, jak evidentně mylně dovozuje stěžovatel." Nejvyšší správní soud tak souhlasil se závěrem krajského soudu, že udělením souhlasu s projednáním skutků v blokovém řízení, vyjádřeným posléze podpisem stěžovatele na bloku, převzal stěžovatel odpovědnost za skutečnost, že údaje uvedené v příslušných pokutových blocích souhlasí se zjištěným skutkovým stavem, že tento skutkový stav byl zjištěn úplně a že zjištěnému skutkovému stavu odpovídá právní kvalifikace přestupkového jednání. Proto Nejvyšší správní soudu uzavřel, že pokud nyní stěžovatel nesouhlasí se skutkovými závěry a právním posouzení obsaženým v pokutových blocích a dovolává se jejich změny v důsledku dodatečného doložení důkazů, "nelze již tyto skutečnosti úspěšně uplatňovat v řízení o námitkách proti provedeným záznamům bodů v registru řidičů, neboť směřují proti pravomocným rozhodnutím vydaným jiným (přestupkovým) orgánem v jiném (blokovém) řízení." V této souvislosti proto Nejvyšší správní soud rovněž odmítl námitku stěžovatele, že uvedené závěry jsou v rozporu s právním názorem, vysloveným v usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu č. j. 6 As 114/2014-55, dle něhož "je-li sankce uložená v navazujícím řízení (ztráta řidičského oprávnění po dosažení 12 bodů) dostatečně úzce spjata s původním řízením (zde rozhodnutími o přestupcích v blokovém řízení), nejedná se o další trest a nejde o porušení zásady "ne bis in idem", ani o porušení čl. 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě." Tento závěr se ovšem dle Nejvyššího správního soudu "se zřetelem k již uvedeným úvahám vysloveným v citovaném usnesení nedotýká správnosti závěrů krajského soudu v projednávané věci a ani je nemodifikuje."

7. Obdobné námitky stěžovatel předkládá i nyní v ústavní stížnosti, když nadále setrvává na stanovisku, že vyslovené právní závěry jak v otázce zákonnosti postupu správního orgánu při záznamu bodů do evidenční karty řidiče, tak i v otázce věcného rozsahu řízení o námitkách proti provedení záznamu bodů v evidenční kartě řidiče, jsou v rozporu s judikaturou Nejvyššího správního soudu a v konečném důsledku porušují jeho základní práva. Stěžovatel tak znovu zdůrazňuje, že v tomto případě bylo povinností správních orgánů v námitkovém řízení přezkoumávat skutkový stav a právní kvalifikaci dřívějšího jednání stěžovatele, jenž je přesvědčen, že žádný z inkriminovaných přestupků spáchat nemohl (kvůli existenci lékařského potvrzení). Nadto stěžovatel polemizuje s právním závěrem Nejvyššího správního soudu, že na jeho případ nedopadají nosné právní závěry z citovaného usnesení rozšířeného senátu č. j. 6 As 114/2014-55, včetně posouzení temporálních účinků novely zákona o silničním provozu.

8. K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil Nejvyšší správní soud, jenž odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. Nadto se vyjádřil ke stěžovatelově námitce ohledně použitelnosti výše rekapitulovaných závěrů citovaného usnesení rozšířeného senátu č. j. 6 As 114/2014-55 ve vztahu k otázce temporálních účinků na případ stěžovatele. Nejvyšší správní soud konstatoval, že jeho následná judikatura podstatným způsobem akcentuje to, kdy došlo ke změně právní úpravy, v důsledku které je nové právní hodnocení pro pachatele příznivější. Proto s odkazem na rozsudek č. j. 6 As 60/2016-23 Nejvyšší správní soud zdůraznil, že "při záznamu bodů do registru řidičů se zásada příkazu retroaktivity ve prospěch pachatele (čl. 40 odst. 6 věta druhá Listiny) ve smyslu výše uvedeného usnesení rozšířeného senátu uplatní toliko v těch případech, kdy ke změně zákona v pachatelův prospěch (ke snížení počtu bodů zaznamenávaných za daný přestupek) došlo v období mezi spácháním přestupku a okamžikem nabytí právní moci rozhodnutí o tomto přestupku." V nyní projednávané věci však nabyla rozhodnutí o přestupcích stěžovatele právní moci v den jejich spáchání a v mezidobí od jejich spáchání do právní moci rozhodnutí o přestupku nedošlo ke změně právní úpravy, která by byla pro pachatele příznivější.

9. V replice k uvedenému vyjádření stěžovatel setrvává na stanovisku, že právní závěry Nejvyššího správního soudu i jeho právní názor, obsažený ve vyjádření k ústavní stížnosti, jsou v rozporu s citovaným usnesením rozšířeného senátu č. j. 6 As 114/2014-55. Dle stěžovatele totiž zcela pomíjí skutečnost, že "obviněný spáchal přestupek v době, kdy mu za něj podle platné a účinné úpravy měly být zaznamenány tři body do registru řidičů, o tomto přestupku však bylo pravomocně rozhodnuto a do registru řidičů byly body zaznamenávány již v době, kdy za totéž jednání pozdější zákon stanovil postih v rozsahu pouze dvou bodů." V okamžiku uložení trestu, kterým je "až záznam stanoveného počtu bodů v registru řidičů podle § 123b odst. 1 zákona o silničním provozu", tedy pro stěžovatele existovala mírnější úprava, která měla být také aplikována.
10. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

11. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Posoudil totiž argumenty stěžovatele, obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem ústavní stížností napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu i jemu předcházejícího rozsudku krajského soudu a na tomto základě dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

12. Jak již bylo zdůrazněno výše, Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83 a čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jako činí obecné soudy, v posuzovaném případě konkrétně Nejvyšší správní soud v řízení o stěžovatelem podané kasační stížnosti, resp. krajský soud v řízení o jím podané správní žalobě, anebo správní orgány při posouzení otázky věcného rozsahu řízení o námitkách proti provedení záznamu bodů v evidenční kartě řidiče (§ 123a - § 123f zákona o silničním provozu) či dokonce přímo otázky, zda ze strany stěžovatele došlo ke spáchání předmětných přestupků ve smyslu ustanovení § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu spočívajících v porušení povinnosti být za jízdy připoután bezpečnostním pásem dle ustanovení § 6 odst. 1 písm. a) zákona o silničním provozu, za což mu byly zaznamenány body do evidenční karty řidiče, přičemž po záznamu těchto bodů tak stěžovatel ke dni 9. 3. 2012 dosáhl celkového počtu 12 bodů. Z toho důvodu také Městský úřad Blansko dne 16. 3. 2012 zaslal stěžovateli "Oznámení o dosažení 12 bodů v bodovém hodnocení řidičů" a výzvu k odevzdání řidičského průkazu v důsledku pozbytí řidičského oprávnění (č. j. MBK/8500/2012/VNV-1), kterou stěžovatel převzal dne 23. 3. 2012. Právě tato skutečnost byla také hlavním důvodem, proč stěžovatel téhož dne podal ke správnímu úřadu námitky do bodového hodnocení v evidenční kartě řidiče a od samého počátku ve všech jím zahájených řízeních, včetně řízení o ústavní stížnosti, zpochybňuje skutečnost, že z jeho strany vůbec došlo ke spáchání předmětných přestupků, za které mu byl v blokových řízeních uložen trest.

13. Ústavní soud je předně toho názoru, obdobně jako krajský soud i Nejvyšší správní soud, že stěžovatel v této své snaze do značné míry účelově pomíjí základní aspekty tzv. námitkového řízení před správními orgány a snaží se tak ex post zvrátit důsledky svého jednání, když vždy vyslovil souhlas s projednáním daného přestupku v blokovém řízení, pokutové bloky převzal a po seznámení se s jejich obsahem, v němž bylo zaznamenáno vyjádření stěžovatele, že žádné lékařské potvrzení "nevlastní" (nikoliv tedy, že je "nemá" nebo "nemá u sebe", což by mohlo zakládat rozumné pochybnosti policejního orgánu o tom, že lékařské potvrzení sice vlastní, ale nemá jej pouze u sebe ve vozidle při silniční kontrole), je stvrdil i svým podpisem. V tomto ohledu se Ústavní soud zcela ztotožňuje s názorem Nejvyššího správního soudu, že pokud měl stěžovatel jakékoliv pochybnosti během projednávání všech tří přestupků na místě, popř. v rozhodné době skutečně disponoval lékařským potvrzením, neměl projevit souhlas s blokovým řízením a údaji zaznamenanými v pokutovém bloku (tedy zejména s výslovně uvedeným údajem, že nevlastní lékařské potvrzení) a měl využít svého práva na zahájení běžného řízení o přestupcích. "Jestliže nyní stěžovatel nesouhlasí se skutkovými závěry a právním posouzení obsaženým v pokutových blocích a dovolává se jejich změny v důsledku dodatečného doložení důkazů, nelze již tyto skutečnosti úspěšně uplatňovat v řízení o námitkách proti provedeným záznamům bodů v registru řidičů, neboť směřují proti pravomocným rozhodnutím vydaným jiným (přestupkovým) orgánem v jiném (blokovém) řízení" (str. 8 rozsudku Nejvyššího správního soudu).

14. Pokud tedy stěžovatel v ústavní stížnosti zpochybňuje právní závěry Nejvyššího správního soudu (a před ním i krajského soudu), vyslovené v ústavní stížností napadeném rozsudku, jež nadto nacházejí oporu v již ustálené judikatuře Nejvyššího správního soudu, Ústavní soud se s jeho námitkami neztotožňuje a nelze mu tak přisvědčit, že v konečném důsledku došlo k porušení jeho základních práv. Ústavní soud je naopak toho názoru, že správním orgánům dle zákona o silničním provozu v nyní projednávané věci nepříslušelo, aby v řízení o námitkách proti provedeným záznamům bodů stěžovateli přezkoumávaly skutkový stav, posuzovaly skutkové okolnosti jednotlivých přestupků či jejich právní kvalifikaci, čehož se stěžovatel ve skutečnosti domáhal. Z uvedeného samozřejmě nelze dovodit závěr, jak naznačuje stěžovatel, že správní orgány provedení záznamu bodů činí vždy pouze mechanicky, aniž by musely vzít do úvahy případné nejednoznačnosti či sporné okolnosti. Jak ostatně dovodil i Nejvyšší správní soud ve své judikatuře (srov. např. rozsudek č. j. 5 As 39/2010-76 nebo č. j. 7 As 94/2012-20), "uvedené neplatí za stavu, kdy z doložených podkladů (podkladových rozhodnutí) o přestupcích (zpravidla pokutových bloků), které jsou pro rozhodující orgán "předběžnou otázkou", nelze zcela jednoznačně identifikovat skutkovou a právní kvalifikaci toho kterého spáchaného přestupku. Je tomu tak proto, že by tato okolnost (nejednoznačnost) mohla bránit správnímu orgánu v zaznamenání přesně toho počtu bodů, které s tím kterým přestupkem "automaticky" spojuje ust. § 123a ve spojení s přílohou zákona o silničním provozu." Jak ovšem vyplývá z obsahu vyžádaných spisů a z odůvodnění rozhodnutí krajského soudu i Nejvyššího správního soudu, správní orgány se v nyní projednávaném případě stěžovatele otázkou možné nesprávnosti či nejednoznačnosti podkladových rozhodnutí (předmětných pokutových bloků) řádně zabývaly a dospěly k závěru, že jsou dostatečným právním podkladem pro provedení záznamu bodů ve stěžovatelově evidenční kartě řidiče a že provádění jakýchkoliv dalších důkazů před správními orgány (např. lékařským potvrzením či ověřením pravosti podpisu) by bylo nadbytečné a zejména zcela mimo rámec námitkového řízení.

15. Ve vztahu k námitce stěžovatele ohledně rozporu výše rekapitulovaných právních závěrů s právním názorem vysloveným v citovaném usnesení rozšířeného senátu č. j. 6 As 114/2014-55, Ústavní soud nikterak nezpochybňuje východisko stěžovatele, že záznam stanoveného počtu bodů v registru dle ustanovení § 123b odst. 1 zákona o provozu na pozemních komunikacích je "trestem" ve smyslu čl. 40 odst. 6 Listiny a čl. 7 odst. 1 věty druhé Úmluvy, jak ostatně dovodil Nejvyšší správní soud v citovaném usnesení rozšířeného senátu. Ústavní soud ovšem nesouhlasí se způsobem, jakým stěžovatel tento právní názor interpretuje a aplikuje na svůj případ. Stěžovatel totiž ve své argumentaci vychází z názoru, že se jedná o trest zcela samostatný, a proto také jeho uložení musí předcházet úplné a samostatné trestní (sankční) řízení (včetně přezkumu všech skutkových okolností), do něhož se plně promítají zásady trestního řízení, zejména pak zásady ne bis in idem, jejímž cílem je zabránit zahájení dalšího trestního řízení o témže skutku, o kterém již bylo pravomocně rozhodnuto [srov. např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") ve věci Nikitin proti Rusku, č. 50178/99, nebo ve věci Sergey Zolotukhin proti Rusku, č. 14939/03]. Tento názor stěžovatele ovšem nekoresponduje s právním názorem Nejvyššího správního soudu, vysloveným v citovaném usnesení rozšířeného senátu a přejatým i do odůvodnění ústavní stížnosti napadeného rozsudku, v němž (s oporou v judikatuře ESLP, srov. např. rozsudek ve věci Maszni proti Rumunsku, č. 59892/00) dovodil, že "pokud jde o druhý rozměr zásady non bis in idem, tj. o vztah mezi jednotlivým záznamem bodů a dosažením maximálního počtu 12 bodů, žalobce není ve smyslu čl. 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě znovu trestán za totéž jednání, za které byl již potrestán dříve." Jinými slovy, pozbytím řidičského oprávnění je trestáno opakované páchání přestupků na úseku bezpečnosti a plynulosti silničního provozu a je tedy sankcí sui generis za speciální recidivu se samostatnou skutkovou podstatou, která je vyjádřena v ustanovení § 123c zákona o silničním provozu. Není tedy dána totožnost skutku a nejedná se tak o trest za původní (jednotlivá) protispolečenská jednání, a proto ani nemůže jít o opakovaný postih podle čl. 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

16. V neposlední řadě Ústavní soud za mylnou a místy obtížně srozumitelnou hodnotí argumentaci stěžovatele, že na jeho případ měly být aplikovány rovněž závěry citovaného usnesení rozšířeného senátu č. j. 6 As 114/2014-55 ohledně posouzení temporálních účinků novely zákona o silničním provozu (provedené zákonem č. 133/2011 Sb.) v případech, kdy došlo ke změně bodového postihu za tentýž přestupek, za současného dodržení zásady zakotvené v čl. 40 odst. 6 Listiny, podle které: "Trestnost činu se posuzuje a trest se ukládá podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán. Pozdějšího zákona se použije, jestliže je to pro pachatele příznivější". Ústavní soud se totiž v tomto ohledu zcela ztotožňuje s hodnocením Nejvyššího správního soudu (a před ním i krajského soudu), že o tento případ se v projednávané věci stěžovatele vůbec nejedná, neboť rozhodnutí o přestupcích stěžovatele nabylo právní moci vždy v den jejich spáchání (27. 2., 29. 2. a 9. 3. 2012) a v období mezi jejich spácháním nedošlo k legislativní úpravě počtu bodů za přestupky, z jejichž spáchání byl stěžovatel uznán vinným a za které mu byly uloženy i příslušné sankce (blokové pokuty). Pokud stěžovatel tento argument vztahuje k uložení trestu v podobě záznamu bodů v registru řidičů, i v tomto případě postrádá relevanci, neboť okamžik uložení trestu v podobě záznamu bodů je jednoznačně upraven v ustanovení § 123b odst. 2 zákona o silničním provozu, dle něhož záznam v registru řidičů provede příslušný obecní úřad obce s rozšířenou působností "ke dni uložení pokuty za přestupek v blokovém řízení nebo ke dni nabytí právní moci rozhodnutí o uložení sankce za přestupek."

17. S ohledem na výše uvedené tak lze konstatovat, že v nyní projednávané věci nebyla porušena základní práva stěžovatele, jak namítal v ústavní stížnosti, a proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. června 2017

Jiří Zemánek v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.