II. ÚS 1100/13
II.ÚS 1100/13 ze dne 27. 8. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké, soudkyně zpravodajky a Stanislava Balíka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Jitky Moravcové, právně zastoupené JUDr. Janou Marečkovou, advokátkou se sídlem Ondříčkova 16, Praha 3, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. 12. 2012 č. j. 25 Co 562/2012-459, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Podáním učiněným ve lhůtě dle § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím byla porušena její ústavně zaručená práva, zejména pak právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 a právo vlastnit majetek dle čl. 11 Listiny základních práv a svobod.

Napadeným usnesením krajský soud změnil usnesení soudu I. stupně ohledně odměny přizvaného znalce za podaný znalecký posudek tak, že celkem znalečné činí 9 459 Kč. Krajský soud shledal, že soud I. stupně postupoval správně podle vyhl. č. 37/1967 Sb. ve znění vyhl. 432/2002 Sb. Na rozdíl od soudu I. stupně však znalci přiznal pouze 25 hodin odborné činnosti namísto 72 hodin.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že i když soud I. stupně označil posudek soudního znalce za nepoužitelný, přiznal mu znalečné, a to nikoli v nepatrné výši, přičemž krajský soud znalečné pouze snížil, nikoli nepřiznal, jak stěžovatelka navrhovala.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení (za předpokladu objektivně založené způsobilosti rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod). V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.

Ústavní soud v projednávané věci shledal, že napadeným rozhodnutím nedošlo k žádnému zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky. Soud v napadeném usnesení vyložil, z jakých skutečností při stanovení počtu hodin odborné činnosti vycházel a své závěry ohledně výše znalečného řádně odůvodnil.

Na základě shora uvedeného proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. srpna 2013

Jiří Nykodým předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.