II. ÚS 1098/09
II.ÚS 1098/09 ze dne 18. 11. 2009


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele P. B., zastoupeného JUDr. PhDr. Oldřichem Choděrou, advokátem se sídlem Národní 25, Praha 1, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 9. 6. 2006 sp. zn. 4 C 337/91, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 8. 2. 2007 sp. zn. 4 C 337/91, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 9. 2007 sp. zn. 18 Co 165/2007 a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2009 sp. zn. 28 Cdo 3209/2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Ústavní stížností se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil -pro porušení čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě -v záhlaví označená rozhodnutí, jimiž obecné soudy zamítly žalobu o určení vlastnictví specifikovaných nemovitostí, uložení povinnosti strpět zápis vlastnického práva k nemovitostem do katastru nemovitostí a žalobu o vyklizení nemovitostí.

Podstatou argumentace obecných soudů jsou závěry, že stěžovateli nesvědčí naléhavý právní zájem na určení právního vztahu k nemovitostem, které převzal stát v rozhodném období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990, za podmínek uvedených v restitučních předpisech. Podle obecných soudů se stěžovatel (spolu s ostatními žalobci) měl domáhat vydání nemovitostí podle zákona č. 87/1991 Sb. o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, tedy podle zákona, který je ve vztahu k občanskému zákoníku předpisem speciálním. Ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů se proto nyní již domoci nelze. Obecné soudy přitom odkázaly především na rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia ze dne 11. 9. 2003 sp. zn. 31 Cdo 1222/2001.

V ústavní stížnosti po rekapitulaci řízení stěžovatel připomíná, že v řízení vystupoval nikoli pouze jako právní nástupce původní žalobkyně A. B., nýbrž i jako právní nástupce původního žalobce J. B. Pana J. B. nelze podle názoru stěžovatele považovat za osobu oprávněnou ve smyslu uvedeného restitučního předpisu, neboť v roce 1975 pozbyl občanství Československé socialistické republiky. V jeho případě je tedy namístě aplikovat obecnou úpravu, nikoli speciální. Soudy se však zabývaly toliko postavením paní A. B., která podle názoru stěžovatele mohla být považována za oprávněnou osobu toliko ve vztahu k domu, nikoli však ve vztahu k pozemkům. Právní závěry soudů jsou proto údajně v extrémním nesouladu s provedeným dokazováním.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska námitek uplatněných v ústavní stížnosti a se zřetelem ke skutečnosti, že mohlpřezkoumávat pouze ústavnost. Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost byla podána včas [§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějšíchpředpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a co do formálních podmínek ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 6 zákona o Ústavním soudu].

Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 ÚstavyČeské republiky) stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy České republiky), a tak jej není možno považovat za jakousi "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti či dokoncevěcné správnosti vydaných rozhodnutí, a to ani pokud jde o věc samu. Ústavní soud tedy neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí ani nenahrazuje hodnocení důkazů či jiné samostatné úvahy obecných soudů svými vlastními závěry. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu záležitostí obecných soudů a Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93, in Ústavní soud : Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu -svazek 1., č. 5, Praha 1994).

Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s právním posouzením věci, přičemž v zásadě opakuje své námitky uplatňované již v předchozím řízení. Ústavní soud připomíná, že pokud ústavní stížnost spočívá jen v polemice s právními závěry obecných soudů, a to v podstatě v obdobném smyslu a rozsahu jako v opravnémprostředku, pak stěžovatel staví Ústavní soud do pozice další instance, která mu všakzjevně nepřísluší (srovnej nález sp. zn. II. ÚS 294/95).

Obecné soudy se zabývaly základní právní otázkou, jak posuzovat žalobu o určení práva nebo právního vztahu ve smyslu ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř. ohledně nároku, který svým obsahem a právní povahou souvisí s nároky upravenými v zákoně č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, tedy s právním předpisem restituční povahy, jenž je ve vztahu k obecným předpisům o určení a ochraně vlastnického práva (včetně jeho přechodu na právní nástupce -dědice) předpisem speciálním.

Nelze připustit takový výklad obecných předpisů, který by vedl k rozšíření majetkových restitucí nad rámec nároků vyplývajících z restitučních předpisů. Takový závěr není v rozporu s dříve vysloveným názorem, že existence restitučních předpisů nebrání uplatňovat majetková práva podle předpisů obecných. Tento závěr totiž platí jen pro ty případy, kdy nebylo možné uplatnit nárok podle restitučních předpisů. V tomto případě však stěžovateli, případně jeho právnímu předchůdci, nic nebránilo v tom, aby zákonné podmínky osoby oprávněné ve smyslu uvedeného restitučního předpisu splnil a nárok na předmětné nemovitosti včas a v souladu se zákonem uplatnil.

Ústavní soud se plně ztotožňuje se závěrem velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu, vyjádřeným v rozsudku ze dne 11. 9. 2003 sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, podle kterého oprávněná osoba, jejíž nemovitosti převzal stát v rozhodném období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 bez právního důvodu a za podmínek uvedených v restitučních předpisech, se nemůže domáhat ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů, a to ani formou určení vlastnického práva ani vlastnickou žalobou (např. podle § 126 o. z.) a ani formou určení práva nebo právního vztahu podle ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř.

Ústavní soud podal k této právní otázce zásadní výklad pléna Ústavního soudu dne 1. 11. 2005 sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 (č. 477/2005 Sb.) ve věci žalob o určení vlastnického práva ve vztahu k uplatňování práva podle restitučních předpisů. "Žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Nelze se účinně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo i před 25. 2. 1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravu majetkové újmy". Ústavní soud v odůvodnění stanoviska uvedl, že restituční zákony vyloučily možnost uplatnit právo k majetku, který získal stát konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními podle obecných předpisů, když úprava podle restitučních předpisů je speciální úpravou ve vztahu k předpisům obecným. K zákonu č. 87/1991 Sb. o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, Ústavní soud uvedl, že se ve skutečnosti dotýká veškerého majetku státu, který stát vlastnil ke dni přijetí tohoto zákona a který nabyl v období do konce roku 1989; nelze tudíž na tento majetek uplatňovat nároky podle obecných předpisů.

Ústavní soud dospěl k závěru, že nelze se stěžovatelem souhlasit, že nebylo respektováno jeho právo na spravedlivý proces. Řízení probíhalo před nezávislými a nestrannými soudy, které postupovaly podle procesních předpisů, do nichž se promítajíprincipy obsažené v Ústavě České republiky i v hlavě páté Listiny. Postup obecných soudů v předmětné věci byl odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá v souladu s ust. § 157 o. s. ř., jakými úvahami byly obecné soudy vedeny a na základě jakých skutečností shledaly důvody pro aplikaci relevantních právních předpisů. Argumentaci obecných soudů tak, jak je rozvedena v rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považujeÚstavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal nikterak nepřiměřenými či extrémními, což by jedině mohlo odůvodnit jeho zásah. K této částiargumentace stěžovatele Ústavní soud uzavírá, že rozsah práva na spravedlivý proces nelze vykládat tak, že je účastníku garantován úspěch v řízení.

Vzhledem k tomu, že dle Ústavního soudu nedošlo postupem obecných soudů ke stěžovatelem namítanému porušení základního práva na spravedlivý proces a porušení práva na vlastnictví majetku (čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě), Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a)zákona o Ústavním soudu].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 18. listopadu 2009

Stanislav Balík, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.