II. ÚS 1097/17
II.ÚS 1097/17 ze dne 20. 6. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Václava Váni, právně zastoupeného JUDr. Markem Křížem, Ph.D., advokátem se sídlem Masarykovo nám. 91/28, Karviná-Fryštát, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2017 sp. zn. 21 Cdo 5509/2016, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 6. 2016 č. j. 16 Co 76/2016-39 a rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 11. 12. 2015 sp. zn. 25 C 41/2015, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

1. Stěžovatel se ústavní stížností, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozsudků obecných soudů. Tvrdí, že v jeho pracovněprávní věci došlo k porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 38 Listiny. Navrhuje proto zrušení všech výše uvedených rozhodnutí obecných soudů.

2. Okresní soud v Karviné (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatele proti společnosti OKD, a. s. Domáhal se zaplacení náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti. Žalovaná podle stěžovatele neplnila dohodu, kterou s ní o příslušné náhradě uzavřel. Okresní soud však došel k závěru, že žalovaná stěžovateli poskytuje plnění, které zcela odpovídá relevantní právní úpravě a dosavadní rozhodovací praxi obecných soudů. Nároky stěžovatele navíc byly podle okresního soudu promlčené. Krajský soud poté potvrdil rozsudek okresního soudu.

3. Proti rozsudku krajského soudu stěžovatel podal dovolání. Nejvyšší soud ho však vyhodnotil jako nepřípustné. Rozhodnutí odvolacího soudu zcela odpovídalo ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího soudu. K otázce obsahu nároku na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti odkázal na svou konstantní judikaturu (viz rozsudky ze dne 5. 1. 2010 sp. zn. 21 Cdo 4932/2008; ze dne 18. 6. 2008 sp. zn. 21 Cdo 2822/2007; ze dne 11. 5. 2005 sp. zn. 21 Cdo 2168/2004; a ze dne 1. 9. 2016 sp. zn. 21 Cdo 1647/2015) stejně jako k otázce promlčení (viz usnesení ze dne 13. 3. 2014 sp. zn. 21 Cdo 389/2013) a zbylým námitkám stěžovatele. Podle Nejvyššího soudu nebyl důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak. Dovolání proto bylo odmítnuto.

4. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že obecné soudy nesprávně pochopily jeho žalobu. Posuzovaly ji jako jeho nesouhlas s určením výše náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti. Stěžovatel však tvrdil, že se žalovanou uzavřel dne 3. 12. 2001 platnou dohodu o její výplatě. Žalovaná ji nerespektovala a nevyplácela mu náhradu podle této dohody. Obecné soudy se nezabývaly jeho žalobou věcně, ale zaměřily se na otázku, zda mu žalovaná vyplácela náhradu v souladu s právními předpisy a dosavadní rozhodovací praxí obecných soudů. Stěžovateli není známo, kdy a jakým způsobem došlo ke změně dohody, kterou uzavřel se žalovanou. Dále tvrdí, že ke změně předmětné dohody došlo bez jeho souhlasu. Plnění, které mu žalovaná poskytovala, odporuje uzavřené dohodě. Obecné soudy kromě toho došly ke zcela nesprávnému závěru o promlčení jeho nároků. Stěžovatel je přesvědčen, že pokud dochází k promlčení jeho nároku z uzavřené dohody, respektive dílčích plnění z ní plynoucích, pak k jejich promlčení dochází v tříleté a nikoli dvouleté promlčecí lhůtě.
5. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

6. Ústavní soud není další "odvolací soud". Nemůže jako čtvrtá instance posuzovat skutková nebo právní pochybení, kterých se údajně dopustily obecné soudy, jestliže nepředstavují porušení ústavně chráněných práv a svobod. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti není součástí soustavy obecných soudů. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí obecného soudu, nemá samo o sobě význam, namítá-li stěžovatel jeho věcnou nesprávnost. Ústavní soud má pravomoc k přezkumu rozhodnutí obecných soudů výlučně z hlediska dodržení ústavněprávních principů. Jde vždy jen a pouze o to, zda obecné soudy porušily ústavními předpisy chráněná práva a svobody stěžovatele nebo nikoliv. Stížnost (resp. její část), ve které stěžovatel namítá pouze pochybení obecného soudu při zjišťování skutkového stavu či při použití podústavního práva, aniž by náležitě zdůvodnil, v čem spatřuje porušení svých ústavně zaručených práv, musí Ústavní soud shledat jako zjevně neopodstatněnou.

7. Ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutím, která byla učiněna v civilním řízení. Stěžovatel v něm neuspěl se svojí pracovněprávní žalobou. Jeho námitky však většinově směřují proti zjištěnému skutkovému stavu a výkladu podústavního práva ze strany civilních soudů. V této souvislosti však Ústavní soud musí připomenout, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostmi obecných soudů. Z tohoto pohledu nemůže Ústavní soud obecným soudům cokoliv vytknout. Stěžovatel ostatně ani v samotné ústavní stížnosti nevznesl vůbec žádný ústavněprávní argument a omezil se pouze na námitky, které postrádaly ústavněprávní dimenzi.

8. Stěžovatel nesprávně předpokládá, že na Ústavní soud na základě jeho ústavní stížnosti podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu. Právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je totiž zajišťováno "toliko" právo na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Okolnost, že stěžovatel se závěry soudů nesouhlasí, tedy nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit. Ústavní soud také připomíná, že mu nepřísluší role interpreta podústavního soukromého práva. V tomto ohledu se zásadně zdržuje zásahů do činnosti obecných soudů. Výjimku z této zásady představují pouze případy, kde by interpretace trpěla tak výraznými vadami, že by byla způsobilá zasáhnout i do práv na ústavní úrovni, např. pokud by interpretace vykazovala znaky svévole (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 181/14 ze dne 13. 3. 2014, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3006/13 ze dne 12. 3. 2014). V projednávaném případě však k takové situaci nedošlo.

9. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. června 2017

Jiří Zemánek, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.