II. ÚS 109/05
II.ÚS 109/05 ze dne 1. 6. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti M. S., zastoupeného JUDr. Pavlem Novákem, advokátem se sídlem Praha 4, Bohuslava Martinů 1051, proti rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. 11. 2004, čj. 29 Odo 338/2004, 29 Odo 491/2004-97, a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 10. 2003, čj. 14 Cmo 215/2003-65, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, podanou Ústavnímu soudu dne 28. 2. 2005, se stěžovatel s odkazem na ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozsudků Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze. Tvrdí, že postupem Nejvyššího soudu, který spojil jeho dovolání s dovoláním K. Z. ke společnému řízení, bylo porušeno jeho základní právo garantované článkem 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Rozhodnutími soudů odvolacího a dovolacího byla dle stěžovatele porušena i jeho práva dle čl. 2 odst. 3 a čl. 4 odst. 1 Listiny.

Z obsahu připojeného spisu Krajského soudu v Praze, sp. zn. 47 Cm 40/2002, bylo zjištěno, že napadeným rozsudkem změnil odvolací soud rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 19. 11. 2002, čj. 47 Cm 40/2002-34, jímž tento soud zamítl žalobu Ing. Z. L., správce konkursní podstaty úpadce ELTUS, a. s., o zaplacení částky 350.000,-Kč s přísl., a to tak, že stěžovateli uložil zaplatit žalobci 350.000,-Kč s úrokem z prodlení ve výši 20% p. a. za dobu od 1. 11. 1997 do zaplacení. Stěžovatel podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, jež Nejvyšší soud spojil ke společnému řízení s dovoláním K. Z. Poté napadeným rozsudkem obě dovolání zamítl. Tento rozsudek byl právnímu zástupci stěžovatele Mgr. Jiřímu Šlencovi doručen dne 27. 12. 2004.

K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení. Nejvyšší soud uvedl, že důvodem pro spojení věcí byla jejich skutková souvislost ( nárok na placení peněžité částky z důvodu ručení za splacení nesplacené části emisního kursu zatímních listů úpadkyně). Vrchní soud odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí, v němž se zabýval i námitkami, které stěžovatel uplatňuje v ústavní stížnosti.

Ústavní soud se primárně zabýval posouzením otázky, zda ústavní stížnost splňuje všechny procesní náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu.

Jedním z principů řízení a rozhodování před Ústavním soudem je zásada minimalizace zásahů do stability pravomocných rozhodnutí orgánů veřejné moci, která je vyjádřena mimo jiné stanovením lhůty pro podání ústavní stížnosti. Podle ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.

Rozhodnutím o posledním opravném prostředku je v daném případě napadený rozsudek Nejvyššího soudu, který byl právnímu zástupci stěžovatele doručen dne 27. 12. 2004. Lhůta pro podání ústavní stížnosti tedy skončila v pátek dne 25. 2. 2005.

Ústavní stížnost byla ovšem podána faxem až v pondělí dne 28. února 2005. Její písemné doplnění bylo dáno na poštu dne 1. 3. 2005 a Ústavnímu soudu doručeno dne 2. 3. 2005. Je tedy zřejmé, že všechna tato podání byla učiněna po lhůtě stanovené zákonem.

Pokud se stěžovatel domáhá použití ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, což je zřejmé z úvodní strany jeho ústavní stížnosti, Ústavní soud je nucen konstatovat, že toto ustanovení se nedotýká běhu lhůty podle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Je třeba je vykládat pouze ve vztahu k § 75 odst. 1 uvedeného zákona tak, že umožňuje Ústavnímu soudu přijmout ústavní stížnost i tehdy, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Nedovoluje tedy prominout ani prodloužit lhůtu, jejíž běh a délku upravuje kogentní ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu.

Na základě uvedených skutečností proto Ústavní soud postupoval podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost odmítl jako návrh podaný po lhůtě stanovené tímto zákonem.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 1. června 2005

Stanislav Balík soudce Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.