II. ÚS 1084/12
II.ÚS 1084/12 ze dne 13. 9. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A. F., právně zastoupeného JUDr. Jiřím Bönischem, advokátem se sídlem Brno, Ječná 29a, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 12. 2011 sp. zn. 7 Cmo 371/2011 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. 3. 2011 sp. zn. 46 T 7/2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Podáním učiněným ve lhůtě dle § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně byl stěžovatel uznán vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku a byl za tento zločin a sbíhající se trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 3 písm. c) trestního zákona (kterým byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně sp. zn. 11 T 129/2008 ze dne 9. 12. 2008 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně sp. zn. 4 To 91/2009 ze dne 12. 5. 2009 dle § 209 odst. 5 trestního zákoníku za použití § 43 odst. 2 trestního zákoníku) odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 7 roků a 6 měsíců nepodmíněně, přičemž byl pro výkon uloženého trestu podle § 56 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

Podle § 73 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku byl stěžovateli uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu nebo člena statutárního orgánu ve všech typech obchodních společností a družstev na dobu 8 roků. Podle § 67 odst. 1, § 68 odst. 1 trestního zákoníku byl stěžovateli uložen peněžitý trest ve výměře 500 denních sazeb po 2.000 Kč. Podle § 69 odst. 1 trestního zákoníku byl pro případ, že by peněžitý trest ve stanovené lhůtě nebyl vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 1 roku. Podle § 228 odst. 1 tr. řádu byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozeným R. L. částku 815.000 Kč, L. K. částku 7.237.600 Kč a N. D. H. částku 1.178.000 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. řádu byl poškozený L. K. se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázán na občanskoprávní řízení.

Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci bylo rozhodnuto tak, že dle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. řádu se napadený rozsudek částečně zrušuje ve výroku o náhradě škody, jímž byl stěžovatel zavázán k povinnosti zaplatit poškozenému R. L. částku 815.000,- Kč a poškozený byl dle § 265 tr. řádu odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. V ostatním zůstal rozsudek Krajského soudu v Brně nezměněn.

Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud dle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl.

V petitu ústavní stížnosti část stěžovatel navrhuje zrušení té části rozsudku Krajského soudu v Brně, kterým soud uložil stěžovateli podle § 67 odst. 1, § 68 odst. 1 trestního zákoníku peněžitý trest ve výměře 500 (pět set) denních sazeb po 2.000 Kč a usnesení Vrchního soudu v Olomouci (nesprávně uvedl č.j. 7 Cmo 371/2011-174 ze dne 15. 12. 2011), kterým byl rozsudek Krajského soudu v Brně, v části týkající se uloženého peněžitého trestu a náhradního trestu odnětí svobody, potvrzen.

Stěžovatel porušení svých práv spatřuje v tom, že rozhodnutím obecných soudů mu byl uložen v rozporu se zákonem peněžitý trest, který je s ohledem na jeho majetkové poměry a závazky nedobytný. V případě ukládání peněžitého trestu se závěr o jeho dobytnosti musí opírat o spolehlivé zjištění osobních a majetkových poměrů pachatele, ve věci stěžovatele se tak nestalo, což soud prvního stupně přímo konstatoval, když uvedl, že ,,není známa úplná objektivní majetková situace tohoto obžalovaného". Majetkovou situaci stěžovatele soud blíže nezjišťoval, a to přes jeho deklarovanou nemajetnost. Rozhodujícím faktorem pro soud byl zisk z tvrzené trestné činnosti a nabídka úhrady části způsobené škody svědkovi (poškozenému).

Podle přesvědčení stěžovatele si soud o nedobytnosti tohoto trestu nezjistil řádně jeho majetkovou situaci a k nápravě nedošlo ani rozhodnutími o opravných prostředcích, které stěžovatel využil.
Po přezkoumání ústavní stížností napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d/ Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. též § 72 odst. 1 písm. a/ zákona o Ústavním soudu).

Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře uvedl, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy) a není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti, a proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1, C. H. Beck, Praha 1994, str. 40). To ale platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy); ani skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor (resp. výklad zákona, příp. jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3, C. H. Beck, Praha 1995, str. 281). Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v trestním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; protože Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, je jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněné práva nebo svobody jeho účastníka. To se v dané věci dle přesvědčení Ústavního soudu nestalo.

Jak vyplývá z obsahu napadeného rozsudku, soud I. stupně se před uložením peněžitého trestu dle § 67 odst. 1, § 68 odst. 1 trestního zákoníku všemi okolnostmi relevantními pro jeho uložení a jeho výši zabýval. I když konstatoval, že není známa úplná objektivní majetková situace stěžovatele, přihlédl k dalším skutečnostem, které v průběhu trestního řízení vyplynuly (nabídka okamžité úhrady 3,5 mil. Kč svědkovi, vysoká společenská škodlivost jednání, výše způsobené škody, resp. obohacení apod.). Je třeba rovněž poukázat na znění § 68 odst. 4 trestního zákoníku, dle něhož příjmy pachatele, jeho majetek a výnosy z něj, jakož i jiné podklady pro určení výše denní sazby, mohou být stanoveny odhadem soudu.

Usnesením sp. zn. 8 Tdo 1409/2011 ze dne 23. 11. 2011 dovolání jako zjevně neopodstatněné dle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl. Toto usnesení stěžovatel výslovně ústavní stížností nenapadl, avšak z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že námitky směřují i proti rozhodnutí Nejvyššího soudu (které je rovněž k ústavní stížnosti přiloženo). Dovolací soud se námitkou stěžovatele ohledně uložení peněžitého trestu podrobně zabýval v rámci řízení o dovolání, které stěžovatel opřel o důvod dle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu. Proto nezbývá, než na uvedené usnesení v podrobnostech odkázat s tím, že odůvodnění Nejvyššího soudu je dostatečné, logické a má oporu jak v příslušných zákonných ustanoveních, tak ve skutkovém stavu věci.

Na tomto místě je třeba rovněž zdůraznit, že právo na spravedlivý proces nezaručuje jednotlivci přímo nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu právo na spravedlivé soudní řízení. Stěžovatel využil možnosti uplatnit v řízení všechny procesní prostředky k ochraně svých práv. Fakt, že obecné soudy dospěly k jinému právnímu závěru, nezakládá sám o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Stěžovatel přitom neuvedl žádnou okolnost, která by svědčila o zásahu do jeho ústavně zaručených práv postupem obecných soudů. Argumentace stěžovatele v ústavní stížnosti je tak založena výhradně na nesouhlasu s jejich právními závěry.

V této souvislosti je možno poukázat na další možnosti, které stěžovateli poskytuje právní řád k odvrácení či odložení placení peněžitého trestu. Je jím ustanovení § 344 odst. 1 tr. řádu, dle něhož může být za daných okolností od výkonu peněžitého trestu nebo jeho zbytku zcela upuštěno, nebo ust. § 342 tr. řádu, dle něhož může být výkon peněžitého trestu odložen či povoleno splácení po částkách. Je však zcela na vůli stěžovatele, zda těchto právních prostředků využije či nikoli.

Shrnutím shora uvedeného lze tedy uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých v konkrétní věci uplatněný výklad a aplikace práva překračuje hranice ústavnosti, zde splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od výkladových standardů obecných soudů ani od zásad ústavnosti, vyjádřených v judikatuře Ústavního soudu.

Ústavní soud neshledal porušení základních práv stěžovatele, jak bylo v ústavní stížnosti namítáno, proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. září 2012

Stanislav Balík předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.