II. ÚS 1076/09
II.ÚS 1076/09 ze dne 2. 11. 2009


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti J. R., právně zastoupeného JUDr. Helenou Martiňákovou, advokátkou se sídlem Na Křivině 136/4, Praha 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 2. 2009 sp. zn. 7.Tdo 75/2009, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 15. 10. 2008 sp. zn. 9 To 416/2008 ve spojení s rozsudkem Okresního soudu Praha západ ze dne 29. 8. 2008 sp. zn. 1 T 179/2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Stěžovatel v ústavní stížnosti napadá shora uvedená rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva, a to právo na osobní svobodu (čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) a právo na spravedlivý proces ( čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod a čl. 5 odst. 1, čl 6 odst. 1,2 a čl. 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod).

Rozsudkem Okresního soudu pro Prahu-západ byl stěžovatel uznán vinným trestným činem podvodu dle § 250 odst. 1,2 tr. zákona, jehož se měl dopustit tím, že dne 29.3.2007 v autobazaru při uzavírání smlouvy o úvěru na úhradu kupní ceny vozidla jako svého zaměstnavatele uvedl osobu samostatně výdělečně činnou a svůj měsíční průměrný příjem 19.700,-Kč, ačkoliv u ní nikdy nepracoval, a to v úmyslu vylákat vozidlo a nehradit splátky úvěru, poté převzal vozidlo, na jehož koupi mu byl poskytnut úvěr ve výši 69.300,-Kč, následně uhradil pouze 2 splátky v celkové výši 4.967,-Kč, a po vypovězení úvěrové smlouvy vozidlo nevrátil, čímž společnosti způsobil škodu ve výši 64.603,-Kč. Za toto jednání byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 2 let, pro jehož výkon byl dle § 39a odst. 2 písm.c) tr. zákona zařazen do věznice s ostrahou a byla mu uložena povinnost uhradit škodu v částce 64.603,-Kč.

Usnesením Krajského soudu v Praze byl k odvolání stěžovatele napadený rozsudek částečně zrušen ve výroku o náhradě škody a podle § 265 tr.řádu byla poškozená společnost odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. V ostatních výrocích zůstal odvoláním napadený rozsudek nezměněn.

Proti citovaným rozhodnutím bylo podáno dovolání, jež bylo usnesením Nejvyššího soudu dle § 265i odst. 1 písm.e) tr. řádu odmítnuto.

Trestní stíhání stěžovatele bylo zahájeno usnesením policejního orgánu dle § 160 odst. 1 tr. řádu ze dne 24.6.2008, jímž byl skutek kvalifikován jako trestný čin úvěrového podvodu dle § 250b odst. 1,3 tr. zákona. Po provedeném hlavním líčení samosoudce upozornil strany na změnu právní kvalifikace na trestný čin podvodu dle § 250 odst. 1,2 tr. zákona. Podle názoru stěžovatele došlo k porušení práva na obhajobu a na spravedlivý proces, protože trestní stíhání nebylo řádně zahájeno s ohledem na absenci subjektivní stránky stíhaného skutku, neboť v usnesení o zahájení trestního stíhání není popsán úmysl obviněného, a to ani v právní větě. Pouhým upozorněním na změnu právní kvalifikace nelze zhojit nedostatek náležitostí usnesení o zahájení trestního stíhání při použité právní kvalifikaci jednání stěžovatele jako trestného činu podvodu a z těchto důvodů nelze trestní stíhání považovat za řádně a v souladu se zákonem zahájené.

V rámci trestního řízení nebyl proveden žádný procesně použitelný důkaz, kterým by bylo objektivně prokázáno, že stěžovatel pro uvedeného zaměstnavatele zprostředkovaně skutečně nepracoval, a pouhá skutečnost, že stěžovatel nebyl jako její zaměstnanec zaevidován, není pro závěry soudu dostačující. Z provedených důkazů nebyl bez důvodných pochybností prokázán podvodný úmysl stěžovatele nehradit splátky úvěru v okamžiku uzavření úvěrové smlouvy, zvláště pak za situace, kdy leasingová společnost potvrzení zaměstnavatele o doložení výše příjmu pro uzavření úvěrové smlouvy vůbec nepožadovala a stěžovatelovo tvrzení o jeho příjmech nebylo nejen vyvráceno, ale jím navrhované důkazy na podporu jeho tvrzení byly soudy zamítnuty jako nadbytečné. Navíc výše splátek (2.747,-Kč) nebyly nijak vysoké, aby bylo možno automaticky dovozovat nereálnost jejich splácení či případné srozumění stěžovatele s takovou skutečností.

Oba soudy zcela ignorovaly důvody, pro které stěžovatel přestal splátky hradit, které však vznikly až dodatečně a které v okamžiku uzavření úvěrové smlouvy nemohl ani předpokládat, stejně jako důvody, proč neodevzdal vozidlo úvěrové společnosti a ignorovaly i skutečnost, že stěžovatel měl v okamžiku zadržení policií u sebe dostatek finančních prostředků, které chtěl použít na doplatek dlužných splátek. Závěry soudu jsou tedy v ostrém rozporu s provedenými důkazy, z nichž soudy obou stupňů nesprávně dovodily skutková zjištění, které však nemají v provedených důkazech oporu. Použitá právní kvalifikace tak neodpovídá realizovanému důkaznímu řízení.

K obsahu ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení. Nejvyšší soud odkázal na odůvodnění napadeného usnesení a uvedl, že považuje ústavní stížnost za návrh zjevně neopodstatněný. Krajský soud v Praze rovněž odkázal na odůvodnění usnesení krajského soudu a Okresní soud Praha západ je toho názoru, že totožnost skutku byla zachována, když soud své skutkové zjištění oproti obžalobě změnil v částečném přehodnocení subjektivní stránky jednání stěžovatele. Dále soud uvedl, že umožnil stěžovateli navrhnout důkazy a o těch v souladu se zákonem rozhodl.
Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Není ani orgánem činným v trestním řízení a nemůže tyto orgány nahrazovat; pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, C. H. Beck, 1995, str. 257).

V projednávané ústavní stížnosti směřují námitky stěžovatele, ostatně vesměs totožné s těmi, jež uplatnil v rámci své obhajoby před obecnými soudy, zejména proti způsobu a rozsahu dokazování a proti hodnocení důkazů. Ústavní soud připomíná, že v souladu s výše citovaným vymezením jeho pravomoci není jeho úkolem skutkově a právně objasňovat věci a nemůže si osobovat postavení další instance všeobecného soudnictví, která mu zjevně nepřísluší. Pokud jde o prováděné dokazování v řízení vedeném před obecnými soudy, Ústavní soud není povolán přehodnocovat důkazy, které obecné soudy v trestním řízení provedly.

S námitkou stěžovatele ohledně subjektivní stránky souzeného trestného činu se velmi podrobně ve svém usnesení vypořádal již dovolací soud, který dospěl k závěru, že právní věta výrokové části rozsudku soudu I. stupně odpovídá zjištěnému skutkovému stavu. Tvrdí-li stěžovatel v ústavní stížnosti, že právní kvalifikace skutku, provedená obecnými soudy neodpovídá kvalifikaci uvedené v usnesení o zahájení trestního stíhání, když toto bylo zahájeno pro trestný čin úvěrového podvodu dle § 250b odst. 1, 3 tr. zákona, a již vzhledem k tomu proto nebylo trestní stíhání stěžovatele zahájeno řádně, je třeba poznamenat, že obecný soud zde postupoval v rámci zákona. Trestní stíhání stěžovatele bylo zahájeno pro trestný čin úvěrového podvodu, v usnesení o zahájení trestního stíhání byly uvedeny všechny okolnosti stíhaného skutku včetně subjektivní stránky, bylo tedy zahájeno řádně. Právní kvalifikaci skutku jako trestného činu úvěrového podvodu dle § 250b odst. 1, 3 tr. zákona převzal státní zástupce do obžaloby,

o níž poté rozhodoval nalézací soud, který změnil právní kvalifikaci na trestný čin podvodu dle § 250 odst. 1, 2 tr. zákona, neboť v řízení vyšlo najevo, že leasingová společnost nevyžadovala k uzavření smlouvy potvrzení o zaměstnání, Jednou ze základních zásad trestního řízení je zásada obžalovací, tzn. že trestní stíhání před soudem se koná jen na podkladě obžaloby, kterou podává a před soudem zastupuje státní zástupce (§ 180 odst. 1 tr. řádu). Obžaloba může být podána pouze pro skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání (§ 176 odst. 2 tr. řádu). Z uvedeného vyplývá, že soud může posléze rozhodnout pouze o skutku, který je uveden v žalobním návrhu (tzv. totožnost skutku). Právním posouzením skutku v obžalobě však není soud vázán (§ 220 odst. 3 tr. řádu). Jak vyplývá z obsahu napadených rozhodnutí obecných soudů a z vyjádření účastníků, všechny uvedené podmínky byly v daném případě splněny a stěžovatelovo právo na spravedlivý proces nebylo v tomto směru žádným způsobem dotčeno.

Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů; soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu. Zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) odpovídá též požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně odůvodněny.

V rozhodnutí ve věci sp. zn. III. ÚS 359/05 (jakož i mnoha jiných) Ústavní soud vymezil obecné podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu zásahu do pravidel spravedlivého procesu. Ohledně kategorie tzv. opomenutých důkazů (čehož se stěžovatel také dovolává) jde o procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, avšak důkazní návrh byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, případně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci (ostatní uvažované typové situace opomenutých důkazů jsou v dané věci nepodstatné). Na druhé straně Ústavní soud již mnohokrát uvedl, že není procesní povinností soudu vyhovět důkaznímu návrhu každému; je regulérní navržený důkaz neprovést, jestliže skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, není-li navržený důkaz způsobilý ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, anebo je odůvodněně nadbytečný, jelikož skutečnost, k níž má být proveden, byla již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřena nebo vyvrácena jinak (sp. zn. I. ÚS 733/01, III. ÚS 569/03, IV. ÚS 570/03, II. ÚS 418/03). V daném případě sice stěžovatel navrhoval, a to i v rámci odvolacího řízení, provedení dalších důkazů, které měly prokazovat jeho nevinu, odvolací soud však jeho návrhům nevyhověl a v souladu se shora uvedenými zásadami v odůvodnění rozhodnutí logicky vyložil, proč je neprovedl.

Ústavní soud opakovaně připomíná, že ačkoli obecně vzato se tyto zásady vztahují k soudnímu procesu jako takovému, ve všech jeho konkrétních aspektech, neznamená to, že ústavněprávní relevanci má každá jeho dílčí jednotlivost; naopak tomu odpovídá požadavek, aby konkrétní vada či nesprávnost byly posouzeny (kromě reálného vlivu na výsledek sporu) právě z hlediska ústavněprávního rozměru, a zejména, aby bylo hodnoceno, zda soudní řízení bylo (či nikoli) spravedlivé jako celek , tj. v celkovém vyznění z pohledu jeho předmětu. Ne vždy existence určitého procesního nedostatku musí vést ke kasaci ústavní stížností napadeného rozhodnutí , zejména nedosahuje-li, nahlíženo v kontextu celého procesu, ústavněprávní roviny (srov. kupříkladu rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 583/99, IV. ÚS 259/2000, III. ÚS 639/02, III. ÚS 474/04 a IV. ÚS 679/05). Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. listopadu 2009

Stanislav Balík předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.