II. ÚS 106/12
II.ÚS 106/12 ze dne 10. 12. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Vladimíra Drlíka a Jiřiny Drlíkové, obou zastoupených JUDr. Miroslavou Potočnou, advokátkou se sídlem Střešovická 31, 162 00 Praha 6, směřující proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. října 2011, č. j. 21 Cdo 1293/2010-358, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. prosince 2007, č. j. 51 Co 224/2007-315, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 21. března 2007, č. j. 11 C 186/99-280, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

1. Stěžovatelé se podanou ústavní stížností domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení principu ochrany práva ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. čl. 90 Ústavy české republiky.

2. Původní žalobce (Vladimír Drlík) se po žalovaném (Dopravní podnik hlavního města Prahy, a. s.) domáhal zaplacení částky v celkové výši 1,144.310 Kč z titulu nároků vyplývajících z pracovního úrazu s trvalými následky, který se mu stal v roce 1977. Konkrétně se jednalo o náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti požadovanou žalobcem za období od roku 1996 do roku 2002. V řízení, které probíhá již od roku 1999, obecné soudy vyhověly žalobci pouze částečně (pravomocná vyhovující část se týká toliko částky ve výši 93.741 Kč s příslušenstvím). Původní žalobce v průběhu řízení zemřel a na jeho místo nastoupili jeho právní nástupci, kteří nyní podávají i ústavní stížnost, přičemž tato ústavní stížnost směřuje pouze proti té části výroku, která nabyla právní moci a jíž byla žaloba ve výši 492.190 Kč zamítnuta (ve zbývající části, co do výše 558.379 Kč s příslušenstvím, byly zamítavé rozsudky soudů nižších stupňů na základě dovolání žalobce zrušeny ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu, avšak této části se ústavní stížnost netýká).

3. Obecné soudy vyšly z toho, že nárok na náhradu za ztrátu na výdělku vznikl původnímu žalobci po skončení pracovní neschopnosti pro následky pracovního úrazu v říjnu 1977 s tím, že předmětem řízení jsou nyní jednotlivé splátky tohoto nároku za období let 1996 až 2002. Výši ztráty na výdělku určily obecné soudy podle § 195 odst. 1 zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31. prosince 2006 (dále jen "zákoník práce"), podle něhož náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity nebo částečné invalidity se poskytne zaměstnanci v takové výši, aby spolu s jeho výdělkem po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání s připočtením případného invalidního nebo částečného invalidního důchodu poskytovaného z téhož důvodu se rovnala jeho průměrnému výdělku před vznikem škody. Při samotném výpočtu ztráty na výdělku pak soudy vyšly z rozdílu mezi průměrným výdělkem žalobce před vznikem škody (tj. k poslednímu dni pracovní neschopnosti - 7. října 1977) a jeho průměrným výdělkem ke dni ukončení pracovního poměru u žalované (tj. k 31. březnu 1989). Částečně přitom uznaly námitku promlčení vznesenou žalovaným. V této souvislosti dovodily, že v souladu s § 263 odst. 2 ve spojení s § 262 odst. 1 zákoníku práce ve znění účinném od 1. ledna 1989, že subjektivní dvouletá promlčecí lhůta pro uplatnění nároku počala běžet vždy ihned poté, co se žalobce o jednotlivých nárocích na náhradu škody a odpovědné osobě dověděl, tzn. po uplynutí příslušného kalendářního měsíce, ve kterém utrpěl ztrátu na výdělku. S ohledem na výše uvedené dospěly k závěru, že žalobcem v průběhu řízení postupně uplatňované nároky na vyrovnání ztráty na výdělku po pracovní neschopnosti za jednotlivé roky jsou již částečně promlčeny.

4. Nejvyšší soud v souvislosti s nevyhověním části dovolání, pro které bylo rozhodující posouzení otázky počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty, sice nepřisvědčil závěru odvolacího soudu, že poškozený se dověděl o subjektu odpovědném za jemu vzniklou škodu vždy "po uplynutí příslušného kalendářního měsíce, ve kterém utrpěl ztrátu na výdělku", avšak uvedený závěr neměl dle jeho názoru vliv na věcnou správnost rozhodnutí o rozsahu promlčení uplatněných nároků. Z hlediska počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty bylo podle § 263 odst. 3 zákoníku práce ve znění účinném od 1. ledna 1989 významné splnění dvou stanovených předpokladů - vědomost poškozeného o škodě a vědomost poškozeného o tom, kdo za škodu odpovídá. Pokud šlo o druhý předpoklad pro určení počátku běhu promlčecí lhůty, poukázal Nejvyšší soud na ustálenou soudní praxi (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. února 1999 sp. zn. 21 Cdo 376/98), která vychází z názoru, že o škodě jako takové se poškozený dozví tehdy, když zjistí skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit vznik škody a orientačně (přibližně) i její rozsah. Protože náhrada za ztrátu na výdělku má povahu opětujícího se plnění a o skutkových okolnostech rozhodných pro vymezení odpovědného subjektu poškozený prokazatelně věděl již v roce 1977, nelze přisvědčit závěru, že se dověděl o subjektu odpovědném za jemu vzniklou škodu vždy po uplynutí příslušného kalendářního měsíce, ve kterém utrpěl ztrátu na výdělku. V této souvislosti však Nejvyšší soud dále uvedl, že s ohledem na skutečnost, že v posuzované věci není ztráta na výdělku určována rozdílem mezi průměrným výdělkem a výdělkem po pracovním úraze dosahovaným na méně placené práci, na kterou byl zaměstnanec pro následky úrazu převeden (kde by bylo možné dovodit vznik konkrétní škody až po vyúčtování mzdy v den výplaty v měsíci následujícím po vykonání práce), nýbrž "výdělkem po pracovním úraze" je v tomto případě předem daný průměrný výdělek, lze souhlasit se závěrem soudů, že promlčecí lhůta počne plynout ihned po uplynutí příslušného měsíce, kdy je najisto postaveno, zda v tomto uplynulém měsíci případně nedošlo ke změně poměrů, která by měla vliv na vznik a výši škody na výdělku.

5. Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají, že Nejvyšší soud nesprávně posoudil promlčení části žalobcova nároku. Konkrétně zpochybňují závěr, že osobě samostatně výdělečně činné se právo na vyrovnání výdělku promlčuje po každém jednotlivém měsíci. Takový postup je dle názoru stěžovatelů v rozporu s judikaturou (blíže ovšem nekonkretizovanou) jiného senátu Nejvyššího soudu, která vychází z toho, že u osob samostatně výdělečně činných vzniká škoda až po podání daňového přiznání, protože až tehdy se mohl poškozený dovědět, co mu uchází. Vyslovením těchto závěrů došlo dle názoru stěžovatelů k porušení § 263 odst. 3 zákoníku práce. Dále obecným soudům vytýkají porušení procesních ustanovení týkajících se hodnocení důkazů, ovšem rovněž bez bližší specifikace, a namítají porušení práva na zákonného soudce, neboť ve věci měl dle jejich názoru rozhodovat velký senát Nejvyššího soudu.
6. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byli stěžovatelé účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že stěžovatelé se dovolávali ochrany svých základních práv obsažených v Ústavě a Listině, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.

7. Stěžovatelé v dané věci polemizují se závěrem obecných soudů ohledně promlčení práva na vyrovnání za ztrátu na výdělku a vyslovují svůj vlastní názor na počátek běhu promlčení. Soudy přitom svoji argumentaci postavily na závěru, že toto právo má povahu opakujícího se plnění, takže běh promlčecí lhůty u každé jednotlivé splátky počíná vždy ihned poté, co tyto nároky měly poškozenému vzniknout, tj. vždy po uplynutí příslušného kalendářního měsíce, ve kterém poškozený utrpěl ztrátu na výdělku, a nikoliv až po podání daňového přiznání, z něhož mohl poškozený zjistit, co mu uchází, jak se se snaží přesvědčit stěžovatelé. Svým obsahem se tak ústavní stížnost stává pouhou polemikou s právními závěry, které obecné soudy přiřadily konkrétním skutkovým okolnostem. Taková ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší. Ústavní soud již v řadě případů judikoval, že mu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů. Rovněž výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatelé neztotožňují, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Jestliže soudy vyšly z toho, že ztráta na výdělku je určována rozdílem mezi průměrným výdělkem a předem daným průměrným měsíčním výdělkem (tzn. otázka skutečného příjmu, který je zjistitelný z daňového přiznání, avšak v daném kontextu představuje zcela jinou kategorii, nehraje při výpočtu ztráty na výdělku roli), nelze mít proti závěru opírajícím se o § 263 odst. 3 ve spojení s § 262 odst. 1 zákoníku práce, že promlčecí lhůta počíná běžet vždy po uplynutí příslušného kalendářního měsíce, z ústavněprávního hlediska žádné výhrady.

8. Pokud stěžovatelé namítali porušení práva na zákonného soudce, k němuž mělo dojít tím, že věc nebyla předložena velkému senátu, protože se rozhodnutí jednotlivých senátů Nejvyššího soudu navzájem liší, k této svojí argumentaci nedodali žádná konkrétní tvrzení. Pouhá obecná proklamace stěžovatelů, že tomu tak je, nemůže sama o sobě Ústavní soud přimět ke zrušení napadeného rozhodnutí. Ústavní soud ostatně ani nezjistil, že by k otázce řešené v posuzované věci existovala nějaká relevantní protichůdná judikatura. Stěžovatelé blíže nespecifikují ani svoji další námitku týkající se hodnocení důkazů a proto se jí Ústavní soud rovněž nemohl blíže zabývat.

9. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatelů, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. prosince 2013

Jiří Nykodým, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.